~~~ Pierce the veil - Floral and Fading ~~~

Zírala do jeho očí, nemohoucí se od nich odtrhnout. Ani poté, co on ty své, na ni přimhouřil, v tu chvíli jako kdyby jí nohy přirostly k zemi. Její ruce, které jen tak visely podél jejího těla, zaryly prsty do sukně jejích šatů, aby tak zamaskovala ten fakt, že se začaly samy od sebe třást.

Přistihla se, jak otevírá a zavírá ústa v potřebě se ospravedlnit za svou přítomnost zde. Problém byl, že ten pohled, který jí přikoval k místu, jí nedovolil se hnout a utéci, dokud to šlo, anebo vytvořit v hlavě jakoukoliv smysluplnou myšlenku a sakra něco říct na svou obhajobu.

„Vyslechla jste ten rozhovor?" on se rozhodl prolomit to neúprosné ticho, ona na něj nadále byla je schopná zírat, jako kdyby byl duch. Panebože... zanadávala si ve své mysli, snažila se hodně, aby nastartovala svůj mozek, ale jeho tmavý pohled jí to nedovoloval. Pokusila se od něj odvrátit oči, aby mu mohla odpovědět a zalhat, jak nejlépe to šlo. Připravovala se tak učinit, ale dřív, než se mohla nadechnout a povědět mu, že šla právě jen okolo, najednou se pohnul a už nestál několik metrů od ní, ale jen pár desítek centimetrů od její ztuhlé osoby.

Celá tahle situace jí byla neuvěřitelně povědomá... a vypadalo to, že v tom nebyla sama. To, jakým způsobem se jeho pohled do ní zavrtával, byl až moc na to, aby se mohla soustředit na zodpovězení jeho jednoduché, byť trochu složité otázky.

Na sucho polkla, utápějící se v čokoládových vírech jeho očí. Sakra...

„Já...," to bylo to jediné, co z ní nakonec vyšlo. Jak sofistikované, Pandoro. Pomyslela si jen tak okrajově. Alek ní ještě pár dlouhých vteřin nehnutě zíral, dokud nezamrkal, odvracejíc své oči pryč od ní.

„Měla byste se vrátit na večírek," navrhnul tichým hlasem. Až teď si uvědomila jednu věc. On jí vykal. Snažila se vzpomenout, zda tomu tak bylo i při jejich znovushledání, ale nevzmohla se na nic. On jí vykal... stejně tak jako ona vykala jemu, když se od sebe snažila odehnat, všemi možnými i nemožnými způsoby. Její oči se bez varování zalily slzami a na rtech se jí objevil malý úsměv. Jak povědomé se vše zdálo, dokonce ani nezáleželo na tom, že on si na nic z toho nevzpomíná, bylo to nadále mezi nimi.

„Omlouvám se, neměla jsem v úmyslu... jen jsem slyšela něčí křik, když jsem šla okolo...," pokusila se lhát, ale to, jak zatnul zuby, jeho čelist pohybující se pod jeho pokožkou, jí spolehlivě umlčelo.

„Vím, že mi do toho nic není, ale možná bys své matce měl dát šanci...," měla nechat svá ústa zavřená, hned jak ta slova dořekla, tak si chtěla nafackovat. Pomalu se na ni zase otočil, vzteklé jiskry, přímo vyskakující z jeho očí. Jeho normálně plné rty, byly stažené do tenké linky.

„Přesně tak, nic vám do toho není, tak co kdybyste se sebrala a šla okouzlovat všechny ty lidi, co se sem na vás přišli podívat. Já o to nestojím," zavrčel nevrle, z nějakého nepochopitelného důvodu, její srdce poskočilo, když na ní takhle mluvil. Z normálních okolností by se na něj rozčílila a možná by se s ním začala hádat... ale měl pravdu, v jeho záležitostech neměla žádné slovo. Už ne.

„Do... dobře," vykoktala. Sakra... proč zněla přesně jako při jejich prvním setkání, kdy se nemohla dostat přes ten šok, který inkasovala díky jeho dokonalému zevnějšku, který hned na to chtěla fláknout přes ten jeho arogantní obličej.

Už se otáčela, aby unikla téhle absurdní chvilce mezi nimi, ale dřív, než mohla udělat krok, zastavil jí.

Jeho ruka se objevila na její holé paži, jeho prsty pevně obtočené kolem jejího zápěstí. Její dech se zadrhl v krku, když ucítila elektrickou vlnu, která se hnala jejím tělem, jako rána bleskem.

Jen tak jí napadlo, jak jiný byl dotek od Alek a od Chena. S Chenem, cítila jen teplo, jak se rozrůstá jejím tělem a roztává její pochybnosti. S Alekem to byl ohňostroj emocí a pocitů, se kterými si nevěděla rady, avšak vždy chtěla víc, vždy chtěla všechno, co by jí mohla nabídnout.

V tuto chvíli, na nic takového nemohla myslet.

Tak proč měl její mozek totální zatmění.

Její vědomí bylo odstrčeno stranou, a její tělo převzalo kontrolu na celým tímto náhlým momentem. Chloupky na jejích rukou vstaly, když jí po zádech přejel mráz a ona nemohla zastavit třesot, který posedl celé její bytí. Nemohla si pomoci, její reakce na jeho dotek, bylo něco s čím nepočítala, i když měla. Měla vědět, že jeho jediný dotek, ji může tímto způsobem přemoci. Už jen to, jak na něj odpověděla, když si s ní potřásl při jejich znovushledání na večírku. Měla to tušit... měla se mu vyhnout...

Místo toho tu teď stála, litujíc všechna životní rozhodnutí, která ji dovedla k této chvíli...

Její oči doteď přikované na jeho dlouhých prstech, držící její ruku, v železných okovech, pomalu sjely po jeho ruce, až k jeho ramenům, přes jeho krk, k jeho tváři, dokud se nevratitelně setkaly s jeho očima. Měla se mu vytrhnout a odstoupit, ale neudělala to, jednoduše díky tomu, že k tomu neměla dostatek vůle, ani přesvědčení.

Co jí v tom, ale zabraňovalo, ze všeho nejvíce, byl výraz v jeho obličeji a jeho očích. Dech, který ještě stále nevycházel ven z jejích plic, zatímco zadržovala dech, ji lochtal v krku. Nemohla donutit ten orgán v její hrudi k práci, její srdce na druhou stranu mělo co dělat, aby ustálo tu rychlost, jakým se rozběhlo a nehodlalo se zastavit. Cítila tep na svém zápěstí, jak bubnuje pod dotekem jeho prstů a byla si naprosto jistá, že on o něm musel vědět taky.

Jeho čokoládové oči, najednou ztmavly na barvu hořké čokolády, před tím než se i on zadíval na jeho vlastní ruku, držící její a bránící ji v odchodu.

Tohle vše zabralo jen několik krátkých vteřin, předtím, než se roztřeseně nadechl a pustil její ruku, jako kdyby se spálil a o jeden krok ustoupil. V ten moment, kdy tak učinil, její nefungující orgán se rozhodl nahodit pojistky a ona se málem přidusila při tom přebytku kyslíku, který se jí nashromáždil v plicních komorách.

Oba dva lapali po dechu, jako kdyby teď společně doběhli maraton. Bylo to neuvěřitelné a nepochopitelné. Jen se jí na minutu dotkl a ona byla na pokraji zhroucení. Vztáhla svou ruku zpět ke svému tělu, tisknoucí ji k její hrudi, jako kdyby se doopravdy popálila.

„Omlouvám se... nechtěl jsem se vás tak dotknout...," vydal ze sebe Alek omluvným, zmateným tónem. Pandora nedokázala zastavit svá ústa v oněmělém otevření. On se jí omlouval za to, že se jí dotkl... Vyjeveně na něj vejrala. To byla jedna z věcí, která ji ohromila, jelikož Alek Maksimovov, tak že myslel svou omluvu naprosto vážně.

Nechápala to a vypadalo to, že ani on si nebyl jistý, proč to udělal. Zamračil se na svou ruku, jako kdyby obviňoval svoji končetinu za svoji impulzivnost.

„Proč se za to sakra omlouvám," zabrblal si skoro neslyšně pro sebe, ale jí to neuniklo. Jediný důvod k tomu, aby se omlouval, byl že musel vědět, proč by se jí neměl dotýkat... ale nebylo možné, aby o tom mohl mít jakékoliv ponětí. Nebylo to možné... prostě...

Alek zavrtěl hlavou, snažíc se probrat ze své vlastní otupělosti, pak se na ni upřeně zadíval.

Měla by jít... hned teď, když se jí k tomu naskytla možnost.

„Setkali jsme se už někdy?" zeptal se znenadání, jeho oči se znovu pomalu přimhouřily, snažící se přečíst si odpověď na jeho otázku sám, v jejích očích. Tentokrát se jí podařilo se jeho očím vyhnout. Pokusila se v sobě nastolit aspoň trochu vnitřního klidu.

Zaskočil ji, ale už tak byla v šoku, takže to na ní nebylo vidět, nebo v to aspoň doufala. Ale na malou vteřinu ji napadlo, že možná... jen možná, Chenovo síla není zas tak účinná, když to vypadalo, že Alekovo vědomí se snažilo samo od sebe probojovat ven na denní světlo.

„Já jen... mám takový pocit. V ten moment, kdy jsme se potkali v té knihovně, nevypadala jste jako někdo, kdo mě viděl poprvé v životě...," upřesnil, když se neměla k tomu, aby ze sebe vymáčkla jakoukoliv větu. Chápala jeho zmatení, i jeho přirozenou zvědavost.

Když ho zahlédla v ten den v knihovně, její odezva na jeho přítomnost, byla moc bouřlivá, moc necharakteristická, než aby mu dávala smysl. Na vrh pokaždé, když se jejich oči setkali, ve vzduchu létaly jiskry, i bez toho, aby se mezi nimi něco dělo. Chemická reakce mezi nimi se i tak dala do pochodu a nebylo vyhnutí. Alek byl moc všímavý a neodbytný, než aby něco takového nechal jen tak plavat. Rychle se snažila přijít na něco, co by ho mohlo uchlácholit.

„Chen o tobě hodně mluvil a viděla jsem vaše fotky, když jste byli mladší, hned jsem tě poznala," zalhala pohotově.

Ale něco bylo špatně, Alek její návnadu nespolkl, to věděla hned v ten moment, když jeho čelist zacukala. Poznal, že lhala? Nehnula ani brvou, když se mu dívala do očí a řekla ta slova, která se ani z poloviny nepodobaly té pravdě, která bylo mnohem zajímavější.

„Fotky, říkáte...," koutek jeho úst se pozvedl v náznaku úsměvu, ale nebyl to úsměv, který by ji potěšil. Byl to zlomyslný škleb, který jí jen potvrdil, jak dobře ji doběhl. Záchvěv chladu jí přejel po zádech, roztřeseně se nadechla, když k ní udělal jeden krok, ocitající se přímo před ní.

Pandořina hlava se začala pohybovat sama od sebe, přikyvující na jeho slova. Nemohla se zastavit, i když věděla předem, že Alek už dávno ví, že mu lže. Skoro jako kdyby se chtěla nechat přistihnout.

„Proč lžete?" jeho hlas, pokud to bylo vůbec možné, se ještě víc prohloubil, když k ní znovu promluvil tichým tónem, který s ní i tak zamával. Její žaludek se zhoupl vzrušením, když si všimla, jak blízko jí byl.

V rychlosti zamrkala a zabodla svůj pohled do jeho hrudi, vyhýbající se jeho očím, znovu.

„Proč bych ti lhala?" vydechla, její hlas prozrazující, jak moc nervózní kolem něj byla. Stejně jak tomu bylo na začátku jejich známosti, si jeho účinku na ní, byl vědom a rozhodl se toho využít.

„Jsem si naprosto jistý, že vás neznám... ale na druhou stranu vím s určitostí, že teď lžete... navrch, nejsem si vědom toho, že bychom si během našich dvou setkání potykali," zkonstatoval tiše. Dělal to schválně, bylo neuvěřitelné, jak se díky své empatické stránce, dokázala vžít do této situace. Byl přesvědčený o její neupřímnosti a věděl, jak ji nahlodat ještě víc, díky její nervozitě, kterou nebyl schopna zamaskovat.

Pandora neměla nic, co by mu mohla říci a vyvrátit jeho pochybnosti.

Když se pohnul, aby se k ní přiblížil ještě víc, přestala dýchat. Celé její bytí na ní ječelo, aby se dala na útěk, a nebo udělala něco velmi, velmi hloupého, jako kupříkladu se vrhnout do jeho náručí.

Její kůže žadonila po dalším doteku, nemohla si pomoci, byla jako drogově závislá... vyléčená a postavená před lákavou dávku její oblíbené omamné látky, která tu byla jen pro ni. Alek, se tak stal něco, co chtěla, bez výhrad a co mít nemohla. Nemohla ho mít, pokud měla pokračovat v Chenově plánu. Byla jen kousek od toho, aby to zahodila, společně se svým, Chenovým a Alekovým bezpečím. Netušila, kdy se z ní stala uslintaná hormonální troska, proboha, byla zasnoubená s Jezdcem Apokalypsy, neměla by tu roztékat pro jiného Ruského bastarda.

„A jen aby bylo jasné, jak vím, že teď lžete...? Nikdy jsem si neudělal fotku s Parkem. Nikdy jste mě nemohla vidět, možná vám o mě povídal, ale to je tak asi vše. Takže jak je možné, že mě evidentně znáte. Jakkoliv se rozhodnete odpovědět, chci jen abyste věděla, že z vás nakonec pravdu dostanu. Jsem hodně přesvědčivý, když se mi chce, ale to možná víte taky," jeho hlas prostoupil celou její podstatu a ona se přistihla, jak přivírá víčka, užívající si jeho výhružky.

Neměla proti němu nejmenší šanci. Tiše vydechla, když nějakým zázrakem mohla zase používat plíce a zadívala se do jeho očí, tentokrát nemající v úmysl se mu vyhnout.

A to z nějakého důvodu ho zaskočilo. Možná to byla síla jejího pohledu. Všechny emoce a pocity, které v sobě dusila, nejednou vypluly na povrch, odrážející se v jejích očích. Nemohla je potlačit, nemohla zastavit své tělo v tom, aby se sotva znatelně naklonilo směrem k němu.

Jeho odhodlaný výraz se vytratil a stejně tak jako ona zapomněla o čem se to bavili, se dívali navzájem do očí. Jeho rty se pootevřely, a to málo vytvořilo záchvěv kolem jejího srdce.

Bylo to nebezpečné...

„Proč se cítím, jako že vás znám... proč moje srdce tluče tak rychle, sakra. Z nějakého důvodu, pohled na vás mě dělá šťastného... a na druhou stranu mě dráždí k vzteku... Nedává to smysl." zamručel hrdelně. Trochu se zamračil, když přemýšlel nad tím, co ho Pandora nutí cítit.

Trvalo jí dlouhou dobu, než jí smysl jeho slov, došel.

Pohled na ní ho dovádí k vzteku?

Proč? Co udělala, aby si zasloužila jeho hněv? Jediné, co ji napadlo, bylo, že se něco muselo stát, před tím, než se jeho vzpomínka na ni ztratily... něco, co ho donutilo, přimět Chan k tomu kroku.

Její oči se zalily slzami, automaticky, bez toho, aby to mohla jakýmkoliv způsobem ovlivnit.

Klapot podrážek o dřevěnou podlahu, vytrhla jejich dvojici z tohoto srdcervoucího momentu.

„Slečno Delaney, pan Park se po vás shání," z chodby se ozval mužský hlas, patřící jednomu z minionů.

Alek už byl od ní vzdálený skoro metr, před tím, než k nim minion došel. Pandora na něj přikývla a zadívala se na Aleka, jehož podmračený výraz se navrátil.

„Ještě se uvidíme, Aleku," byla v pokušení mu zavykat, ale rozhodla se převzít jeho roli, z jejich ranních setkáních. Bylo to, jako zažívat to celé znovu, tentokrát z jiného pohledu. Ještě se na něj naposledy podívala a pak se vydala zpět do víru večírku.

Už teď jí bylo jasné, že i bez jeho vzpomínek, jejich pouto nemůže být přerušené, proto si musí opatrná.

Musí přimět Chena k tomu, aby jí řekl, co přesně byl Alekův důvod k té změně. Věděla, že to muselo být něco velkého, něco, co ho muselo přimět k tomu, že už jí nemůže vystát. Lámalo jí to srdce, netušila, co to bylo, ale chtěla to napravit. Nedokázala snést ten fakt, že ji by ji Alek mohl nenávidět.

Její nálada se ještě zhoršila... jak se bude moci dostat až na konec... jak dojde až na konec té uličky, kde se její život změní, společně s dalšímu dvěma. Bylo to až moc velká zodpovědnost.

Zadívala se dolů na své ruce, zatímco rázovala chodbou. Na levé ruce se jí blyštil rubínový prsten a na pravé její jantarová perla, jako dvě závaží, které jí trhaly na polovinu. Nevěděla, jak dlouho bude moci pokračovat bez toho aby se nerozpadla.  

~~~

Eyyyyy

jak se všichni máte?????

tady máte další dávku příběhu, tentokrát trochu napjatou a plnou emocí... tak nějak jsem vám chtěla naservírovat pořádnou interakci mezi Pan a Alekem... doufám, že to do vás vylilo ty všechny potlačované pocity, které jsou nadále velmi přítomné a na živu....

pokusila jsem se tam i tak trochu přidat ten fakt, jak divné tohle celé musí být pro Pandoru a jak ji to musí trhat na dva kusy... 

ohhhhh, zapamatujte si vše co Alek řekl, bude to pak dávat dokonalý smysl, přísahám...všechny postavy v tomhle příběhu, mají důvody k jejich činům, i když ne všechny jsou chvályhodné... 

uffff, tuhle kapitolu jsem tak nějak napsala dneska během 4 hodin... musela jsem se k tomu dokopat haha... je vždy těžké psát kapitoly, které jsou plné emocí a vzpomínek...

doufám, že se vám líbilo... a teď zpět do víru, očekávejte akci v další kapitole:P

 no nic, musím jí učit španělská dítka Angličtinu :D

nezapomeňte na komenty a voty:)

děkuji!

love ya