~~~ Jonáš Brothers - Cool ~~~
Nemůžu si pomoci, tihle chlapci jsou moje mladí 😂

Pandora stála v rohu velkého pokoje. Už bylo po velkolepé večeři a teď jen všichni postávali okolo, vybavovali se a užívali si večírek, jemná hudba vycházející z reproduktorů, podtrhující celkovou atmosféru, která se poněkud uvolnila od té chvíle, když všichni opustili svá místa u stolu.

Ta večeře byla napjatá.

Pandora neměla nic co dočinění s tím celkovým napětím, ale i tak se necítila pohodlně. Hlavně proto, že jí nebylo dovoleno, uklidnit Aleka, který vypadal že vybuchne každou vteřinu, během probíhající večeře. Hned jak skončila, vystřelil ze svého místa jako střela a někam se uklidil.

Dvě hodiny později a nikdo ještě stále netušil, kde se nacházel. Pandora ho jít hledat nemohla, jelikož se musela setkat se všemi těmi lidmi, co se sem na ni přišli podívat. Přišla si jako vzácný exhibit v museu. Dneska se dotkla a byla dotknuta tolika lidmi, že si ani nebyla jistá, zda ten příval možných vidin bude moci ustát.

Měla dojem, že bude muset vzít nohy na ramena, a to v nejbližší době, ale Chen, který byl po celý večer vzorný snoubenec, se od ní nehnul ani na krok. Měla tušení, že to bylo hlavně proto, aby nevyvedla nějakou hloupost. Chtěla se na něj mračit, ale na jednu stranu mu jeho ostražitost nemohla mít za zlé.

Kupodivu se jí dařilo, udržet si chladnou hlavu, zatímco Chen stál po jejím boku. Jeho ruka byla skoro pořád na jejím kříži, vysílající teplo do celého jejího těla, což ji uklidňovalo a dodávalo dostatek energie na to, aby pokračovala v šarádě. Nemohla si však zvyknout, na to jak se na ni Chen díval. Několikrát musela odvrátit svoje oči od jeho, aby se navrátila zpět na zem, jelikož její mysl zabrouzdala do neznámých vod, které se spojením s Chenem, neznala.

Usmíval se na ni, mohla vidět jeho dokonalé perličky a náznaky ďolíčků v jeho tvářích. Kdy ty se tam objevily netušila, protože si jich do této chvíle nevšimla. Jeho oči, i když nadále chladně černé, se do ní zavrtávaly, skoro jako kdyby se ji snažily zhypnotizovat k poslušnosti. A fungovalo to.

„Nikdy bych si to neuměla představit, ale jste dobře vypadající pár," Pandora rychle zamrkala a zadívala se na osobu, která byla další v pořadí v blekotání o tom, jak dobře Chen a ona vedle sebe vypadají. Pandořino srdce se však zrychlilo, když rozeznala Livanin obličej. Jemně se na ně dva usmívala, její čokoládové oči zářící, jako dva drahokamy. Pandora se skoro nechtěně zastyděla, naposledy a poprvé viděla Livanu v Anglii, když na ní narazili náhodně na ulici.

Muselo to vypadat, jako že Pandora a Alek, jsou spolu, kdežto teď bylo všechno jinak a nevěděla, zda to brala Livana sportovně nebo ne, její výraz byl přívětivý...

„Děkujeme," zamumlala Pandora, když se ticho protahovalo, nebo se jí tak zdálo.

„Livano, nepamatuji si, že bych ti posílal pozvánku na tuhle akci," vydal ze sebe Chen. Pandora se na něj zmateně zadívala. Bylo jasné, že Chen musel znát Alekovo matku, ale že by jí tykal a že by jí navrch netaktně připomenul, že nebyla zvaná, bylo... překvapující.

„Myslím, že mám právo tu být, krom toho nejsem jediný nezvaný host," Livana se zazubila na Chena, nonšalantně mávla rukou směrem někam k vzdálenému konci sálu. Pandora neudržela svoji zvědavost na uzdě a zadívala se přesně tam, kde stála její matka a její otec, mluvící s Chenovými rodiči.

Pandora se málem zakuckala svou vlastní slnou, když konečně spatřila Karetina, který jak už předem věděla, byl někde okolo, avšak ještě neměla šanci s ním komunikovat. I když ani o to nestála.

Na vteřinu se pohledy dcery a otce setkaly, předtím než Pandora urychleně odvrátila svoje oči pryč od jeho. Neměla na to žaludek.

„Karetin je Pandořin otec, nebylo zbytí," vysvětlil Chen.

„My všichni tu máme nějaké to spojení. Možná ten fakt, že tu jsem, pomůže Alekovi se vyrovnat s touto situací," Livaniny oči se zaleskly upřímností. Pandora nemohla jinak a zastyděla se, když se na ni Alekova matka zadívala.

„Nemyslím si, že Alek stojí o soucit a rozhodně ne od matky, která opustila svou rodinu," Chen se absolutně nebránil ve vyslovení svých myšlenek. Pandora do něj šťouchla, když si všimla, jak ublíženě se Livana zatvářila. I když to Chen nikdy nepřipustil a asi se tomu tak nikdy nestane, tak mu na Alekovi záleželo, jeho vlastním divným způsobem. Jistě věděl o Maksimovově rodině hodně, rozhodně víc než ona sama, ale nedávalo mu to právo k tomu, osočovat rodiče, který se jen chtěl přiblížit ke svému dítěti.

Možná to byl jen její vlastní pocit, ale i ona si jednou naivně myslela, že by se její vztah s otcem mohl časem zlepšit, kdyby se o to on sám pokusil. Ale tomu se tak nikdy nestalo a ona svou naději dávno opustila. Teď před sebou viděla Livanu, Alekovu matku, snažící se udělat něco správně, i když udělala chybu.

„Měla byste jít Aleka najít, jistě se někde schovává," ponoukla ji Pandora dobrosrdečně. Livana se na ni mile usmála a poté se vydala do víru davu.

„Za tohle by ti Alek nepoděkoval," zamumlal Chen.

„Jedině dobře, že stejnak netuší, kdo jsem. Tak se na mě ani nemůže zlobit," zahučela, ještě stále měla na jazyku hořkou chuť poté co zjistila, až kam zašel Alek, aby se jí zbavil.

„Už to byly hodiny, když mě omluvíš, opravdu teď musím na dámy," zašeptala k Chenovi. Myslela to vážně, její potřeba byla už neúnosná, jelikož ji ignorovala po dlouhé hodiny, během kterých se snažila být dokonalá snoubenka.

Bohužel, před tím než se vůbec dokázala vymotat z velké haly, u dveří ji zastavila další překážka, se kterou však nechtěla vůbec mluvit, protože to bylo nebezpečné.

Deon jí zatarasil cestu ven ze sálu do vedlejší chodby, která vedla k jejímu chvilkovému vykoupení, toalety.

„Pandoro," oslovil ji intimně, tak jak už tomu bylo od samého začátku, mnohem dřív, než se na takovém oslovování ustálila s Alekem. Píchlo jí z toho u srdce, když si uvědomila, jak moc ho trápila a jak moc ho od sebe odháněla. Ubližovala mu hned od samého začátku a vypadalo to, že tomu nikdy nebude konec, dokud se pohybují v těch samých kruzích.

„Deone, jak se vede? Ráda bych s tebou prohodila pár slov, ale zrovna teď mám jisté urgentní záležitosti k vyřízení...," začala se vymlouvat v rychlosti, dívající se přes Deonovo rameno, do chodby za ním, dveře k její svobodě, byly jen pár kroků od ní.

„To může počkat, Pandoro," ujistil ji, avšak ona si nebyla moc jistá. Přešlápla z jedné nohy na druhou, snažící se udržet svůj močový měchýř.

„Deone...," zahučela v agónii. Chtěla se Alekovo sourozencům vyhnout, za každou cenu, ale teď šlo o její vlastní pověst a fakt, jestli je schopná se neznemožnit před všemi těmi lidmi...

„Pandoro, proč se Alek chová jako kdyby tě neznal... proč se z jeho cesty za tebou... vyvinulo... tohle," byl z toho stejně tak paf, jako ona sama. Jak mu to má vysvětli, když ani ona sama netušila, jak se to všechno semlelo a vyšlo z toho její zasnoubení s Chenem, místo...

Rychle se mentálně profackovala.

„Alek a já, jsme se nepohodli. Nemá to nic společného s Chenem a mnou...," zalhala, a to velmi chabě. Deonův pohledný obličej se zakabonil, ještě víc zmatený než před tím.

„Když jsem s Alekem mluvil, zatímco byl v Anglii, tak se zdálo, že se mezi vámi vše vyjasnilo. Pak se stala ta věc se Zekem... Alek mi nic neřekl, ale když jsem s ním naposledy mluvil o tobě, neříkal nic o tom, že by se tvůj vztah s Chenem vyvinul v něco... takového. Nezmínil nic o tom, že byste se nepohodli. Pak se vrátil zpět do Ruska a od té doby o tobě nepromluvil ani slovo, pracující jako šroub."

Uměla si to představit. Co jiného měl Alek, o vzpomínky připravený, dělat? Potopit se do nekončící práce... To vůbec neznělo jako Alek, musel v tom mít Chen a jeho schopnost se hrabat lidem v hlavě, když se mu zachce.

„Alek se asi rozhodl, konečně dospět...," zamumlal, vyhýbající se Deonovo pohledu. Už ji měl prohlédnutou.

„Ty, Alek a Chen, nedáváte žádný smysl," zkonstatoval Deon, jeho oči přimhouřené, jak se snažil vyčíst něco víc z jejího trpícího výrazu.

„Deone, prostě to nech být...," požádala ho tiše. Nechtěla mu nic nalhávat víc, než bylo nutné. Deon se nadechoval, aby pokračoval ve vyzpovídání, ale když se setkal s jejím pohledem, sklapl ústa a povzdechl si.

„Asi bych vám měl dát ten prostor, abyste si mezi sebou vyřešili sami..., ale jen mi dovol říct jednu věc. Alek, i když vypadá naprosto v pořádku, až na tu chvíli teď, kdy se někde schovává, aby náhodou nenarazil na naši matku, tak na tom dobře není. Umí jen bravurně předstírat," Deon jí věnoval jeden malý úsměv, jeho pohled držící ten její, dokud na ní nepokýval hlavou a nechal ji stát u těch dveří.

Ani se neohlédla a vyšla ven, její žaludek se obrátil vzhůru nohama. Rychle ten vjem potlačila a vystřelila směrem k toaletám, na kterých strávila další půl hodinu. Ne, že by potřebovala takového času, aby se vypořádala se svou tělesnou potřebou. Byla to spíš její další potřeba, která jí volala, a která si žádala její pozornost.

Věděla, že se k ní všechen ten lidský kontakt přihlásí a ona se s tím bude muset poprat. Seděla zkroucená na záchodovém prkénku, celou tu dobu, objímající se pažemi a potlačující všechny ty vidiny, které se k ní hnaly.

Dýchla zhluboka a pomalu, přesně jak jí Chen vždy nabádal. Panika ji posedla jen na vteřinu, ale už dávno to nebyl její problém. Po tolika Chenových Minionů, které použila jako její pokusná morčata, už to měla v malíku. Jen v takovém počtu, jí to dalo chvíli se s tím vypořádat.

Když se jí po té půl hodině podařilo vyklopýtat zpět na chodbu, jen ta myšlenka, že by se měla vrátit zpět na svůj zásnubní večírek, se jí protivila. Potřebovala ještě trochu času, sama pro sebe, proto očima jen přelétla přes zavřené dvoukřídlé dveře, které vedly zpět do pekelného kotle, se všemi těmi lidmi, a vydala se opačným směrem liduprázdné chodby.

Sukně jejích šatů jí šustila, jak se vlnila kolem jejích kotníků, zatímco rázovala pryč od šumu a tlumené hudby, vycházející ze sálu. Čím dále byla, tím tišší se hluk sociálního dění zdál, dokud ji neobklopovalo naprosté ticho, narušené jen klapotem jejích bot o dřevěnou podlahu.

Zastavila Se, aby si oddechla, užívající si naprosté ticho. Které však bylo narušené, hned na to.

„Vypadni...," zaslechla něčí zavrčení. Možná to byl výkřik, jelikož zněl potlačené, díky tomu, že vycházel z jednoho pokoje, kousek od místa, kde stála.

Zarazila se, když rozeznala ten hlas. Ten hlas by poznala, i kdyby všechny její smysly nefungovaly, krom jejího sluchu. Což v tuto chvíli i tak bylo to jediné, na co se mohla spoléhat.

Musela donutit svoje nohy k provozu, když se pomalu přesunula blíže k zavřeným dveřím. Její srdce jí divoce poskakovalo v hrudi, poté co se nahnula blíže k dřevěné desce, která ji oddělovala od muže, který se nacházel na druhé straně v pokoji.

„Řekl jsem, abys šla, nemám v plánu poslouchat nic, z toho, co mi chceš říci," Alek zavrčel o něco nevrleji než před tím. S někým tam byl a rozhodně z toho nebyl nadšený, vzhledem k tomu, jak nebezpečně se jeho už, tak hluboký hlas třásl. Jen několikrát se nacházel v takové situaci, kdy zněl, tak jako teď a ona toho byla svědkem, stejně tak jako teď, i takto, stojící za dveřmi a naslouchajíc rozhovoru, mezi ním a...

„Aleku, chci si s tebou jen promluvit... naposledy jsem tě viděla v Londýně, jen na pár vteřin...," vypadalo to, že si Livana vzala Pandořinu radu k srdci a našla svého syna.

Hned jak zjistila, s kým tam Alek byl, měla se otočit a jít, měla se sebrat a ponechat jim soukromí, aby si mohli popovídat. Nebo se o to aspoň pokusit. Ale nemohla se ani hnout, i když se už teď cítila vinna.

„A tak to chci nechat. Těch pár vteřin tam a těch pár minut tady, je víc než dost pozornosti od mé vlastní matky. Cítím tu mateřskou lásku, je to víc než můžu ustát," ten sarkasmus byl skoro hmatatelný ve vzduchu, i tam kde stála Pandora. Alek byl více než zahořklý, co se jeho matky týkalo. Vzpomněla si jen na to, jak moc zranitelně vypadal, poté, co se náhodně setkali v Londýně. Vzpomínala si i na to, jak pevně ji držel, když jí objímal.

Neměla nejmenší ponětí, co se stalo, že se takhle jeho rodina rozpadla, zanechávajíc jen tři sourozence pohromadě a jejich strýce... který už tu taky nebyl. Ale co sama vyrozuměla, Livana opustila svou rodinu dávno před tím, než Ruslan zemřel. Co se tak asi mohlo stát, že musela opustit svoje vlastní děti. Deon a Mae, byli starší, když se to stalo, tudíž byli v letech, kdy to dokázali lépe pochopit. Zato, Aleka to uvrhlo do tohoto statusu, kdy nemohla vystát ani sekundu v Livanině přítomnosti.

„Tolik se toho stalo, od té doby, co jsem tě naposledy viděla...," Livana začala, její hlas se poněkud třásl, zatímco promlouvala ke svému synovi.

„Naposledy, myslíš v Anglii, nebo těsně před tím, než ses spakovala a zmizela z našich životů, před 17 lety a neobtěžovala se za námi ani jednou podívat," zasykl Alek. Pandora byla překvapená, jak dobře slyšela, vše, co se děje za zavřenými dveřmi.

„Měla jsem k tomu důvody... váš otec byl víc než dost k tomu, aby se o vás postaral, věděla jsem že jste v dobrých rukou...," Livana byla připravená se svými výmluvami. Jakkoliv to bylo, i Pandora cítila soucit s Alekem a jeho situací.

I když ona sama vyrostla s oběma rodiči, ani její situace nebyla ta nejideálnější. Vypadalo to, že aspoň jeden z rodičů je vždy předurčený k tomu, zklamat své dítě.

„Nevím, jestli ses o tom doslechla, ale otec je mrtvý... stejně tak jako jeho bratr," vydal ze sebe Alek. Jeho hlas zněl trochu přiškrceně a ona měla co dělat, aby tam nevtrhla a nepokusila se ho utěšit. Bylo zřejmé, že i přes ztrátu jeho vzpomínek na její osobu, jeho další vzpomínky a pocity, zůstaly při životě.

„Jistě že vím, že Ruslan zemřel... a o Zekovi jsem se doslechla jen nedávno... je to tragédie," zamumlala Livana. Pandora se zamračila.

„Super. Ulevilo se mi teď když vím, že ti žádné informace neutekly," zavrčel Alek. Pandora jen čekala na to, až jeho pohár trpělivosti přeteče a on se sebere vydupe ven z toho pokoje.

„Celou tu dobu, i když jsem s vámi nebyla, jsem věděla o všem, co se s vámi děje. I když jsem s vámi nemohla být, musela jsem vědět, že se vám vede dobře," Livanin hlas se chvěl o něco víc než předtím, Pandora si byla skoro jistá, že se co nevidět rozbrečí.

Neměla by to poslouchat. Byl to soukromý a hodně intimní rozhovor, se kterým ona neměla co dělat. Jenže pak se Alek zeptal na tu otázku, která byla vypálená do její mysli.

„Proč jsi odešla... proč jsi s námi nemohla být?"

Konečně se z Alekova hlasu vytratila ta hořkost a jediné co zbylo, byla ta otázka, kterou si i on musel klást dokola, po celé ty roky.

Na dlouhou chvíli se za zavřenými dveřmi rozhostilo ticho, které ani jeden z nich neprolomil.

„Nejsem dobrá matka. Kdybych zůstala... nebyla bych vám k ničemu. Uvrhla bych vás do nebezpečí... je to komplikované. Je toho tolik, o čem nevíš a na co jsi zapomněl," to bylo to, co Livana nakonec řekla. Nevysvětlujíc absolutně nic, a ještě přidávajíc na tajemnosti jejího zmizení.

„Nevím, proč jsem si vůbec myslel, že bys mi byla schopná říct pravdu," Alek si odfrknul.

„Aleku, chci se s tebou sblížit a vše ti vysvětlit...," začala Livana znovu, ale Alek už měl dost.

„Nemám zájem, měla jsi na to celá ta léta! Nechci ani vedět, proč tak najednou... vypadni... nebudu se opakovat," řekl to naprosto v klidu, žádná emoce nebyla znát v jeho hlase a možná to byla ta chvíle, která napověděla Livaně, že s ním na to musí jít pomalu. Rány se nedají zhojit během jednoho jediného rozhovoru.

„Dobře, nechám tě být. Pro teď, ale nepřestanu se snažit," Livana řekla tiše. Pandora měla jen pár vteřin se schovat za malý výklenek, kousek od pokoje, před tím, než Livana vyšla ven na chodbu, kde se na malou chvíli zastavila. Její krásný obličej byl bezvýrazný a nic neříkající. Několikrát se nadechla a vydechla, vynutila malý úsměv na rtech než se vydala zpět do centra dění na konci chodby.

Pandora zůstala schovaná za výklenkem ještě nějakou chvíli, bála se, že Alek také vyjde a najde ji tu, ale nic se nedělo, tak v klidu vykoukla ven a uvolnila se.

Tohle bylo intenzivní...

Pomyslela si, popošla kousek blíže zpět k pokoji, avšak neuvědomila si, že je za sebou Livana nezavřela a v te moment, kdy se u nich Pandora objevila, její oči sklouzly na postavu stojící na prahu dveří, dívající se na ní, jeho obočí hrozivě stažené.

Její srdce jí vyskočilo až do krku, když si uvědomila svoji chybu. Byla přistižená.

~~~

Hellllloooo

I knowwwwww, sorryyyyyy...🙏

dala jsem si načas...

Měla jsem mini zásek, ale psala jsem... jen asi větu denně... což zní šíleně, ale nedokázala jsem ze sebe nic vymáčknout.

No nic, nebudeme se nad tím pozastavovat, jelikož pokračujeme v jízdě.

Do pekel hah...🔥

Nevím proč, ale v téhle kapitole jsem chtěla něco velkého odhalit... ale nemohla jsem se k tomu donutit, jako kdybych měla prozradit velké tajemství, kterých mám ještě kupu tho... pak jsem si ale uvědomila ze to musím vygradovat... ještě toho je dost k vysvětlení 🤔😁

No nic nebudu to protahovat... další kapitola, bude zajímavá, konečně se dočkáte nějaké te akce mezi Alekem a Pan.... zapomněla jsem zda máme nějaké ship jméno nebo ne😅

Ok tak zase priste!!!

Děkuji za komentáře a voty!!

Love ya