~~~ Baekhyun OST - Is it me?  ~~~

„Nic...," dokázala zachraptět i když se jí nedostávalo dostatečného množství vzduchu. Dávalo jí to neobyčejné potěšení být schopná jí to říct přímo do očí, i přesto že z pohledu někoho jiného by se to zdálo že to Pandora v tuto chvíli očividně prohrává tuhle bitvu.

Nemohla spustit oči z těch Livaniných, i kdyby byla jen na pokraji smrti, musela být svědkem toho, když se při jejím prohlášení rozšířily zorničky její mučitelky. Zahlédla v bílých očích záblesk zmatení, nedůvěry a možná i trochu strachu. Nemohla jinak než se na ni zlomyslně usmát.

„Co to má znamenat?" Livana na chvíli uvolnila svůj stisk, ale jen proto aby jej navrátila zpět ve větší míře. Už to nebude moc dlouho vydržet, uvědomila si s děsem.

„Ty jsi tu ta chytrá... domysli si to," vyplivla na ni Pandora jedovatě. Očima zatěkala kolem sebe. Nemohla se přímo zasoustředit na nikoho z lidí, ale byla si jistá, že se kolem nich strhla další bitva, oddělena o té její. Byla v tom sama.

Byla však ráda, musela se s tím poprat sama. Byla to její chyba, že se ocitla v této bezvýchodné situaci a bohužel do toho zamotala i její milované.

Zmítala se, jak jen to bylo v jejích zbývajících silách, ale její vidění se čím dál tím více zhoršovalo a ona věděla s určitostí, že během pár vteřin ztratí vědomí. Avšak, předtím něž se tomu tak stalo, událo se něco zcela jiného.

Livana bolestně zasyčela, uvolnila své železné sevření a ona se skácela na zem. Rozkašlala se, snaží se nadýchat vzduchu přes její pošramocenou trubici. Prsty si přejela po hrdle, které měla v jednom ohni a podívala se nahoru na Livanu, která se držela za ruku, jako kdyby se jakýmsi záhadným způsobem poranila.

„Sakra, to podělané ochranné kouzlo," zavrčela Livana, její krásný obličej se zkřivil ve vzteklé grimase. Pandora si uvědomila, že to, o co se celou dobu Alek a Chen snažili, doopravdy fungovalo. Bylo skoro až v šoku, jelikož tomu nevěřila. Vyškrábala se zpět na zesláblé dolní končetiny, neměla v úmyslu se před ní na zemi krčit, jako zbabělec.

„Nepočítala jsi snad, že by jejich plán vyšel?" vysmála se jí Pandora, i když i ona měla pochyby, a to zejména díky tomu, že se podle Eviany zase vše změnilo.

„Na jejích plánu nezáleží. Vypadá to totiž, že to obranné kouzlo jenom funguje, když jsi na pokraji ohrožení smrti," zkonstatovala Livana a s tím udělala krok k Pandoře. Ani sebou nehnula. Nedopřeje jí to potěšení. „Pořád tě můžu mučit, dokud mi nepovíš, co jsi viděla a co vše dalšího uvidíš,"

S těmi slovy se k ní zase vrhla.

Pandoře se podařilo vyhnout Livaninině ruce, když ji stihla zablokovat svou vlastní, ale musela o krok odstoupit, aby kolem sebe měla více místa. Bohužel se tak sama vehnala přímo do náruče Nikolaje, kterému se nějak podařilo vyhnout boji, který probíhal všude kolem nich. Chtěla ta moc zjistit jak na tom Aleka a Chen a Cali jsou, ale nebyla jí poskytnutá ani vteřina, musela se soustředit.

„Kampak?" zamumlal Nikolaj do jejího temene a mezitím, co ona zamrzla v jejím pokusu se ubránit Livaně, ji on popadl paže a provlekl ty své pod jejími lokty, znemožňující jí jakoukoliv možnost k pohybu anebo obraně. Nebylo to fér, ale stěžovat si na to nemohla.

Livana se na ni pokřiveně usmála.

„Můžeš mě zastavit, jen začni mluvit," ponoukla ji ještě. Pandora ale zavřela ústa. Jak hrozné pro ni asi tohle bude, když už si zažila to nejhorší.

V tom zahlédla pohyb za Livanou, která však byla velmi zaměřená jen na Pandoru a jakým způsobem jí ublížit, aby se jí rozvázal jazyk. Od toho se ona ale odpoutala, musela vidět, co se kolem nich děje. Zapomněla na svou situaci a pořádně se rozhlédla. Zahlédla Calitheu, která zrovna nekopávala zadek asi třem Livaniným mužům. Vypadala jako absolutní bojovnice a ona si přála, aby stihla více bojovných lekcí, než se pustila do této šlamastyky.

Zahlédla Aleka, který se nezdál mít jakýkoliv problém s tím se pustit do rvačky s lidmi, kteří pracují pro jeho matku. Šlo mu to hezky od ruky, jeho soustředěný obličej mluvil o jeho odhodlání je všechny poslat do horoucích pekel. Nemusela se o něj bát, z nějakého důvodu se zdálo, že se muži držel poněkud při zdi, jakmile se dostal do kontaktu se synem jejich paní. Kolem se k tomu ještě motali Chenovo muži, kteří sem museli dorazit, někdy mezi tím, co byla mimo, nebo byla dušená. Ti situaci také pomohli, ulevilos e jí když zjistila, že jejich strana je na tom s defenzívou dobře.

Ale nemohla nikde najít Chena. Kam se jen poděl? Kamkoliv se podívala, nikde nebyl, a to ji dovádělo na pokraj šílenství. Čert vem ji samotnou, bylo jí jedno jak na tom je ona a že Livana se znovu rozhodla ji k mluvení donutit trochou dušení. Musí ho najít dřív, než pro ni bude pozdě.

A pak ho uviděla.

Při pohledu na něj zapomněla dýchat.

Stál jen nemalý kousek za Livanou a byl absolutně dech beroucí. Děsivý a krásný, pokud mohla dodat.

Jeho černé jako noc vlasy, byly rozcuchané, i když to mu nijak nebránilo v tom, aby nevypadal jako bůh války. Takhle myšlenka jí proběhla bez jakékoliv kontroly. Však on to byl Jezdec Války, to dělalo jeho vzezření tak majestátní. Možná více než, když poprvé viděla Smrt.

Její srdce už tak bušící rychlostí světla, ještě zrychlilo, když ho viděla tančícího ve smrtelném rytmu. Nespustila oči ani z jediného pohybu, bylo neobyčejného ho vidět se kolem sebe ohánět svým plamenným mečem. Věděla, že se každý probodnutý muž zase zotaví, ale i tak jí z celé té scenérie, přejížděl mráz po zádech. Nikdo mu nemohl stát v cestě a pak když se tomu stalo realitou, zastavil se ve svém zběsilém tempu, když ten jediný, koho měl před sebou byla jen Livana. Nikdo jiný nezbýval.

Jeho ohnivé oči ji propalovaly na skrz, dokud nenašly ty Pandořiny.

Kdyby ještě mohla, teď zrovna by přišla o všechen dech. Ten pocit, který se rozlil celým jejím tělem, ji skoro paralyzoval. Chtěla, aby ta jediná překážka mezi nimi zmizela a ona mohla být zase před ním. Chtěla se ho dotknout a vymazat ty zuřivé, krve chtivé oči. Toužila ho obejmout a uvolnit jeho napjaté, třesoucí se tělo, pokryté potem a krví. Bylo jí to jedno, jen chtěla, aby bylo po všem a mohla se vrátit domů.

S ním.

Zasýpala, když se jí najednou zatmělo před očima. Její touha nemohla být naplněná, její přání se rozplynulo. Když se její zrak znovu vzpamatoval, mohla jen bezhlasně pozorovat, jak se Chen řítí na Livanu zezadu.

„Viděla jsem tmu," zaskřehotala tiše, jen pro Livaniny uši. Povolila stisk jako předtím, se skoro stejnou reakcí, tentokrát si ale uvědomila smysl Pandořinýho výjevu.

Mezi tím měl Chen čas na to se přesunout na centimetry od Livany, v ten samý čas, kdy si Jezdkyně uvědomila, kam se Pandora dívá.

Livana se otočila právě v ten pravý čas, aby čelila Chenovi. Nemohla se ani ještě pořádně nadechnout, když poslouchala Chenovo zavrčení a zvuk meče mizející v Livaniným těle.

Na vteřinu se vše zastavilo. Viděla Chena, jak rozhodně držel Livanu za rameno, aby mu jen tak nevyklouzla. Zaznamenala uvolnění v Nikolajovo držení, a tudíž se jí naskytla možnost se vyprostit. Čas se znovu rozpohyboval, když pravou nohou silně kopla za sebe. Avšak nenašla nic, do čeho by kopla. Otočila se, aby zjistila, že za ní nikdo už nestál.

Obrátila se zrovna v tu chvíli, kdy Chen vytáhl svůj meč z Livany, která se sesula na zem na kolena. Pandora se rozhlédla kolem sebe, protože náhlé ticho se zdálo být až ohlušující. A důvodu k tomu byl, že na celém dvoře se nacházela jenom její záchranná četa a Livana. Kam se všichni vypařili?

Neptala se dál, jelikož tak jak si přála, byla její cesta k Chenovi volná. Jen stěží se k němu doklopýtala, její chodila vypověděla službu v ten moment, kdy se ocitla přímo u něj. Neváhal, ani nic neříkal a objal ji kolem pasu, aby ji ustálil. Zabořila prsty do látky jeho košile, která byla celá promočená, ale teplá a to ona v tuto chvíli potřebovala.

„Třeseš se," stiskl její bok, v pokusu ji uklidnit. Ani si neuvědomovala, jak moc se chvěla.

„Jsi v pořádku?" zeptala se šeptem. Jen přikývnul a setkal se s jejíma očima. Jeho už nebyly bouřlivě rudé. Bylo po bitvě, porazili Livanu. Odvrátila se od něj, nadále hledajíc oporu v jeho dotyku, když se zadívala na ženu, která ji pro sebe samotnou chtěla zotročit. Nehýbala se, její bílé šaty už tak bezchybné nebyly, jelikož se jí na hrudi rozlévala červená skvrna, tam kde ji Chen propíchnul mečem.

Alek a Cali k nim došli.

„Kde jsou všichni?" zeptala se Cali, vyslovující nahlas její vlastní zmatení.

„Něco je špatně...," dodal Alek. Chen zůstával ticho a stejně tak i ona. Neměla nic, co by řekla. Až pak ji něco napadlo.

„Říkal jsi, že poranění mečem je jen dočasné...," vzpomněla si na Chenova slova. Použil svou zbraň na Nikolaje a ten se bez problému zase vrátil. Tak proč tohle vypadalo jako něco nezvratitelného. Alek se klekl na zem k jeho matce a zkontroloval její puls. Spustil ruku podél těla, a to samo o sobě byla odpověď na její otázku. Nedávalo to však smysl.

Podívala se na Chena, jeho obličej byl prázdný. Věděl něco, co ani jeden z nich ne.

„Co je to?" dožadovala se, neblahý pocit v jejím žaludku.

Chen stiskl víčka a jí to rvalo srdce.

„To ochranné kouzlo...," vydal ze sebe nakonec a její podezření se potvrdilo. To kouzlo, o které se nakonec všichni zapříčinily, fungovalo dokonale. Dodalo tak sílu Chenovo meči, který na nadpřirozené bytosti, typu Jezdce, měl být jen z části účinný.

Ale bylo tomu naopak a teď byli všichni Livanini lidé pryč, stejně tak jako ona sama.

„Aleku...," oslovila svého manžela, který ještě stále byl na zemi před Livanou.

„Je pryč," zkonstatoval nakonec.

„Ale nikdo ji nepřišel vyzvednout... já její duši nevzala," Cali zamumlala.

„O to se postarám já," ozvalo se za nimi. Všichni se v mžiku otočili, aby se zadívali na Smrt, sedící na svém oři. Jeho šedivé se dívali z jednoho přeživšího na druhého. Chen ji mezi tím v rychlosti pustil, že se málem skácela na zem, ale to udělal on, když padl na kolena, jeho hlava skloněna k zemi.

Tíha reality na ni konečně padla. Chen zabil Jezdce. Jezdec zabil jezdce. Možná nevěděla nic o tom, jak se co dělá v jejich světě, ale měla tušení, že zabíjení jednoho druhého bylo neodpustitelné. Ať už za tím byl jakýkoliv důvod. Nechtěla ani pomyslet, co to pro Chena a pro ni znamenalo. Neměla na to sílu.

„Vidím, že se tu událo něco nemyslitelného," zhodnotil Smrt situaci. V hlavě jí to šrotovalo, jak by tohle celé vysvětlila.

„Livana se dopustila zločinu, při kterém se znovu pokusila mít Proroka na své straně, proti její vůli. Byli jsme tu všichni, abychom tomu zabránili," jala se toho nakonec Cali. Alek byl mim sebe a nemohla se mu divit. Livana byla zrůda, ale taky to byl někdo z jeho rodiny. Kolik lidí bude muset ještě ztratit? Napadlo ji se zármutkem.

„Vidím, že se vám to povedlo. Bellum, věděl jsi o účincích ochrany na tvém meči?" zeptal se Smrt zpříma.

Její oči padly na Chena, který se ještě stále neobtěžoval se postavit zpět na nohy. Ticho, které se z něj linulo, mluvilo za vše. Nemusel říct ani slovo, věděl předem, co se stane, když Livanu probodne svou zbraní.

Musela se rychle zase zadívat na Smrt, aby mohla soudit podle jeho výrazu, co si o této situaci myslí. Ale jeho obličej se zdál naprosto prázdný, nebylo jí umožněno zjistit, jakým směrem se tohle celé ubíralo.

„Víš, co to pro tebe znamená?" opral se Chena, jeho hlas rezonoval v jejích uších jako poplašné zvonění. Na to Chen jen přikývnul. Začala panikařit.

„Co to znamená?" vyjekla. Těkala očima od Chena, který se mezitím konečně postavil a na Smrt. Nikdo nic neřekl. Popadla Chena za paži, aby si ho k sobě otočila.

„Chene, co to to znamená?" zamumlala k němu. Nesetkal se s jejím pohledem.

Smrt došla na svém koni k Livaně, která teď spočívala v Alekovo náručí. Neplakal, jen ji držel.

„Co se s ní teď stane?" zeptal se Alek šeptem.

„Postarám se o ní," ujistil ho Smrt, když se svezl na zem a převzal Alekovu matku od jeho syna. „Milovala tě, ale také milovala svou ambici. Netruchli moc," Smrt se vytáhl zpět na oře i s Livanou v jeho rukou.

Poté se tryskem vydal pryč.

Co se to tu stalo?

„Cali vzala bys Aleka zpět do domu?" ozval se Chen po chvíli ticha. Alek a Chen se na sebe jen krátce podívali. Nebylo nic, co by jeden druhému řekli. Chenovi nebylo líto, co udělal a Alek mu to nemohl mít za zlé.

„Aleku," oslovila ho a on se na ni polovičně usmál.

„Jsi v pořádku?" optal se jí. Přikývla.

„Je mi to líto," mluvila pravdu, bylo jí líto jeho.

„Uvidíme se v domě," s tím se společně s Cali vypařil.

„Pandoro nemáme moc času," ozval se Chen. Konečně k ní zase mluvil, ale v moment, kdy se setkala s jeho očima, kolena se jí málem podlomila. Knedlík v krku jí skoro zabraňoval v dýchání, a nebylo to díky nedávnému rdoušení, které se jí dostalo.

„Neříkej to," chtěla zastavit čas, který neměli.

Chen ji vzal za ruce a přitáhl ji k sobě.

„Podívej se na mě," rozkázal jí tiše. Nechtělo se jí do toho, neměl na to dostatečnou sílu.

„Věděl jsi to, když sis pro ni šel. Věděl jsi, že jí zabiješ... proč jsi to udělal?" zvedla k němu pohled, ale tíha toho jeho byla až příliš na její emocionální rozpoložení. Slzy se jí vehnaly do oči, že jen stěží na něj viděla. Zaryla prsty do rukávu jeho košile v zoufalém pokusu se něčeho pevného držet.

„Pro tebe," vydal ze sebe přesně to co slyšet nechtěla. Vše to spadalo na její hlavu a ona to nemohla snést.

„Neměl jsi... nechci vědět, co ten čin pro tebe znamená,"

„Taky ti to neřeknu. Jen se teď nebudeme moci vidět," odpověděl bez váhání. Jeho hlas zněl vyrovnaně, všechny jeho emoce se zrcadlily v jeho očích.

„Na jak dlouho?" potřebovala to vědět, ale dostalo se jí jen zavrtěním hlavou. Nemohl jí to říct.

„Měl jsi ji nechat, nic by se mi nestalo...," zatřásla s ním, slzy se jí už koulely po tvářích. Pustil se jí, aby palcem zastavil každý z proudů slané vody na jejích lících.

„Mučila by tě, musel jsem ji zastavit. Musel jsem udělat aspoň to. Nebude tu už nikdo, kdo ti bude moci ublížit. Budeš mít klidný život, jak jsi chtěla," usmál s na ni, jako kdyby ho to uvědomění, těšilo.

Život bez něj... uvědomila si.

„Prosím...," žadonila, i když ani nevěděla o co přesně. Aby se vrátili v čase? Aby se vše vymazalo a ona neudělal to rozhodnutí, se o vše postarat sama? „Je to má chyba,"

„Není, vůbec na to nemysli. Měl jsem to v plánu od začátku, nic, co bys ty udělala, by mi v tom nezbránilo," připomněl jí. Jeho dlaně jemně, ale s jakousi naléhavostí, sevřely její tváře.

„Tohle není fér, neměli jsme dostatek času...," na nic.

„Neměl nám být jakýkoliv dopřán, Pandoro. Já s tebou nemohl být nikdy," vysvětlil. Zamračila se na něj a tady to zase máme. Co ona mohla a nemohla mít.

„Tohle je volovina!" zahučela a položila ruce na jeho boky. Nemínila ho nechat jít.

„Je to i kvůli tomu... co jsem si dovolil k tobě cítit," dodal, aby vše dávalo smysl. Zalapala po dechu, její srdce se pozastavilo v bolestivé křeči. Zavrtěla hlavou.

„Copak nemáš právo na to..." nedokončila svou větu.

„Aby se Jezdec zamiloval do Proroka? Ještě se to nikdy nestalo, tak mi řekni, zda je to správné nebo ne. Jak si můžu něco takového dovolit, když jsi jen člověk, který má zemřít v momentě, kdy mi dáš zelenou?" připomněl jí tu neveselou realitu, při které on má pustošit tuto krajinu, až nastane ten správný čas, přičemž ona bude ta, co řekne... jděte...

„Miluješ mě?" rozhodla se ignorovat zbytek jeho slov a narazila na ta, na kterých jí záleželo nejvíce.

„Ano," řekl na rovinu. Překvapeně na něj zírala, nečekala že by se vůbec nerozpakoval. „Už není důvod k tomu se držet při zdi," podal vysvětlení k jeho bezostyšnému vyslovení. Dřív, než se zmohla na odpověď, nebo další reakci, políbil jí.

Zkolabovala do jeho objetí, jen jeho paže, který se objevily kolem jejího pasu, ji mohly udržet od pádu k zemi. Objala ho kolem krku, aby jí neuniknul, když oba prohloubily polibek. Tiše zasténala, když se její myšlenky snažily probojovat na světlo jejího mozku.

„Přestaň myslet, buď tu semnou," ponoukl ji tiše, jeho rty otírající se o ty její. Uposlechla ho, sundala nohu z brzdy a nechala se unášet hebkostí jeho úst. Na všem ostatním přestalo záležet, byl to jen on a jeho ruce na jejím těle. Uvědomila, že tohle byl všehovšudy jejich třetí polibek a byl stejně tak tím posledním. Zalkla se slzami, ale vlila všechny své pocity, do toho, jakým způsobem jej líbala a jak se ho dotýkala.

Možná tam stáli hodiny, nebo jen pár vteřin, ale pro ni to znamenalo vše.

„Miluji tě, Cheonsa," promluvil proti jejím rtům. Třásl se, stejně tak jako ona sama.

„Co to znamená?" zajímala se, už ji tak jednou oslovil.

„Anděl," usmál se na ni a ona se mohla koupat v tom vjemu, které jí ten pohled na něj poskytoval.

„Stal se z tebe měkkota?" usmála se na něj na oplátku, musela vypadat jako magor, s tvářemi pokrytými slzami, s nateklým krkem.

„Stejně tak jako z tebe," stočil to jejím směrem. „Netuším kdy mezi všemi našimi hádkami se tak stalo, ale asi to, jak ses nikdy nedala, mě dokonale omámilo,"

„Miluji tě," vyhrkla překotně. Jeho černé oči roztály ještě o maličko víc. „Chtěla jsem to říct, než...," nebyla schopna dokončit tu větu, jako u po několikáté dnes.

„Nechci, aby ses za tohle vinila," jeho prsty se zarývaly samou naléhavostí do její kůže.

„Jak bych nemohla?" zašeptala v otázce.

„Pandoro, nikdy jsem nežil tak jako s tebou v životě. Než jsem se narodil s tebou ve stejném století, nežil jsem. Ničeho nelituji," ohromil ji tím, co řekl.

„Tak jak mám teď já žít bez tebe?"

Neodpověděl na to. Jen ji objal.Tiskl ji k sobě, jako kdyby na tom záleželyjejich život. Teplo se rozlévalo po celém jejím těle.

Jednu chvíli tu byl... a pak byl pryč. A vzal si sebou kus jí samotné.

Byla jí najednou neuvěřitelná zima.

  ~~~   

Dobrý den ve spolek!

Nějakou chvíli ( a tou chvílí, myslím rok a jeden den) trvalo. Vážně jsem to neměla takhle naplánované! Čestné pionýrské!

Ale tak, jsem známá tím, že co se týče ukončování trilogíí, jsem jako šnek. A to doslova. Moc a moc se toho v mém životě dělo, pak jsem neměla kde psát a psaní bylo to poslední na co jsem v jistých chvíli myslela. I když jsem si někdy i vzpomněla, ale to bylo vinnou nad tím, že mám tenhle příběh dokončit, sakra. 

Tak to tu máte.... musím říct, že sem se vážně bála to skončit. Brečela jsem jako vemeno, zatímco jsem poslouchala smutným písničkám, jedna z nich je nahoře, pusťte si ji, až se dostanete přes půlku kapitoly, ať to cele hezky prožijete. 

Někteří byli pro to aby Pandora byla s Alekem, jiní zase s Chenem... tak tu máte výsledné skóre. 

Asi vás nepotěší, ale já jsem s tím spokojená, potřebovala jsem to skončit takhle. Pandora k Alekovi nepatří, stejně tak nemůže být ani s Jezdcem. 

BUT

jak jsem řekla, na cestě je KNIHA 4, s Park Wook Chenem, v hlavní roli.... ještě nevím kdy a tak, ale těšit se můžete. 

jooooo a abych nezapomněla, je tu ještě Epilog. Nemůžu skončit knihu bez malé tečky na konec. 

doufám, že ti co ještě stojí při tomto příběhu, že se vám to líbilo, protože mě rozhodně tyhle postavy budou scházet. 

Četla jsem si celou sérii od začátku, abych se zase dostala do děje... a udělala jsem dobře. Miluji tento svět, co jsem vytvořila a moc děkuji za vaše komentáře a srdíčka!!!

love ya