~~~ All time low - Glitter and Crimson ~~~

„Musím si odskočit," oznámila v polovině hry. Cali donutila všechny přítomné ke hře pokeru, který mimochodem ani ona ani Eviana neuměly hrát. Ale jí samotné to nevadilo. Pravděpodobně kvůli tomu, že to byla jedna z teď věcí, které oba její takzvané ochránce pohltí do víru výher a touhy vyhrát pří každé nově započaté hry.

Ze které se teď mimochodem vyvlékla s výmluvou potřeby.

Nikdo jí naštěstí nevěnoval ani ždibec pozornosti, když se zvedala od stolu. Chen zrovna míchal karty a Alek ho okřikoval s tím, že to má dělat pořádně, s podezřením v očích, které napovídalo o tom, že buď on, nebo Chen podváděl.

Pandora přejela očima po Calithee, která jen přilévala do ohně, když ponoukala podezřívavost v obou mužích. Jak malý nezbedný šotek se chichotala, když se dívala na své dílo a na jiskry lítající z jedné strany stolu, na druhou.

Vteřina stačila k tomu, aby si Cali a Pandora vyměnily pohledy. Zatím vše šlo, jak mělo. Jen skoro znatelně pokývala hlavou s němou zprávou, že se teď pustí, do druhé části plánu. Do té, na které záleželo nejvíc, jinak to celé ztroskotá.

Vytratila se ven z pokoje. Cítila na sobě Evianin pohled. Eviana nebyla celý večer ve své kůži, ale držela jazyk za zuby, za což jí byla Pandora vděčná.

Vydala se do druhého poschodí, aby se v rychlosti převlékla z večerních šatů, do sportovních legín, trička a na zip zapínací mikiny.

Zastavila se u nočního stolku, na kterém měla položenou kroniku. Přemítala nad tím, zda by ji měla vzít s sebou, ale nechala ji tu. Bude tu více v bezpečí, než kdyby ji táhla sebou. Místo toho, popadla batoh a vložila do ní jinou knihu, podobné velikosti a váhy. Poté vyšla ven z pokoje a dávala si velký pozor na to, aby nenarazila na nikoho, při její cestě do přízemí. Plížila se chodbou vedoucí k postrannímu východu z domu.

Až když vyšla na chladný večerní vzduch, trochu si oddechla. Takhle by to šlo, bez žádných zádrhelů. Rozhodla se vzít to druhou stranou kolem jezera, tam kam nedosáhlo světlo ze světýlek, lemující hlavní cestu. Kdyby náhodou někoho napadlo se zrovna dívat z okna, když se krade na druhou stranu pozemků.

Cítila, jak se její srdeční frekvence zvýšila, každým novým krokem, který udělala. Zaváhala, když se dostala na opačnou stranu jezera. Podívala se zpět na pohádkově osvícený dům, ve kterém se nacházelo vše, na čem jí záleželo na celém světě. Její hruď se na chvíli sevřela, jako v jakési železné obruči. Bylo to, co se rozhodla udělat správné? Nebude toho litovat?

Pravděpodobně, ale tak by tomu bylo i kdyby tohle neudělala. Byla si tím jistá. Tím, že by se stalo něco, co by překazilo její možnost být konečně šťastná, a proto byla rozhodnutá, pro to teď bojovat. Cokoliv to stálo... Smrti se už nebála.

Odhodlaně se nadechla a pokračovala ve své cestě. V absolutní tmě jí to teď trvalo skoro deset minut, než se konečně dobrala cíle její malé cesty, což však nebyl úplný konec jejích dnešních eskapád. Zahlédla siluetu dřevěné budovy a rychle se dostala až k ní. Bylo podivuhodné, jaká tma se všude rozprostírala. Měsíc nikde.

Sakra! Uvědomila si, že je tu dosti vysoká pravděpodobnost toho, že budou stáje zamčené. No tak to by bylo hodně vážná čára přes její rozpočet. Avšak v moment, kdy se opřela do vrat, věděla, že se bála pro nic za nic. Bylo otevřeno. Bylo zjevné, že tu nikdo nepředpokládal, že by se tu naskytl někdo, kdo se pokoušel vloupat do stodoly.

To mohlo napadnou jen ji.

Vešla dovnitř a nechala jednu polovinu vrat otevřenou, aby se poté bez problému dostala ven. Očima přejela kóje s koňmi a toho, pro kterého sem přišla.

„Ahoj Rudochu," zašeptala do ticha kolem. Červené oči koně ji při jejím pozdravu vyhledaly. Zaprskal do ticha a nespouštěl z ní oči, celou tu dobu, co se pomalu pohybovala směrem k němu. Její srdce skákalo nahoru a dolů v její hrudi, zatímco se snažil stejně tak jako on, od něj neodvrátit pohled. Zdálo se, že bylo důležité, aby s ním udržovala tohle spojení. Sundala si z ramen batoh a položila ruce na okraj zavřené kóje.

„Znáš mě...," řekla znovu, co nejtišeji to bylo možné. Jak ji mohlo napadnout, něco tak troufalého, stále nechápala, ale pořád si byla skoro jistá, že jí to projde. Už na Rudochovi jela, přece by ji nenechal, kdyby se mu to nezdálo.

Odhodlala se k dalšímu kroku a otevřela vrátka.

Zvíře se k ní pohnulo a ona zamrzla v polovině kroku. Byl stejně vysoký jako  kůň Smrti, a to bylo monstrum. Kdyby se rozhodl, mohl ji přímo tam rozmáčknou, jako nepotřebný hmyz, a přesně tak nějak se cítila.

„Hodný koník...," vyhekla, když se k ní naklonil a začal jako pes větřit. Nechala ho, dokud do ní čenichem nestrčil, němě jí nabádajíc k hlazení.

Spadl z ní obrovský kámen a s úsměvem přiložila ruku na jeho teplý jemný nos. Chvíli ho drbala na nozdrách a pak ho obešla a našla jeho sedlání a uzdu. Jak věděla, jak má něco takového vůbec dělat? Co k tomu říct, bez youtube tutoriálu by nevěděla, jak si má zavázat tkaničky.

Dobře, to bylo přehnané, ale i tak. Díky postupu a názornému zobrazení, byla teď schopná si s tím poradit. Kůň už byl přivázaný, tak se aspoň o to nemusela starat. Přehodila přes něj dečku, před tím než na něj položila sedlo, docela se u toho zadýchala, vzhledem k tomu, že nic takového v životě nedělala. Uhladila deku pod bočnicemi a z levé strany přitáhla podbřišník, aby ho zajistila a připravila třmeny pro její pohodlí. Naštěstí měl purpuroví zvíře i ohlávku, připravenou k jízdě.

Teď už se jen vytáhnout na koně.

O dalších deset minut později, vyjížděla ven ze stodoly. Měla z té pohybující se výšky závrať, ale držela se.

Na jednu stranu to bylo dechberoucí. Kůň pod její vládou udělal pár kroků, dokud se nezastavil, čekajíc na další její pobídku.

„Dobře... jdeme na to," pobízela spíše sama sebe. Pak se naklonila blíže k našpicovaným uším koně. Pošeptala mu, kam ji má vzít a on ji vyslyšel.

Netušila, jak přežila tu cestu, nebo ani jak se tam přesně dostala. Svět kolem ní se rozmazal. Ztratil se a ona nic neviděla. Jako kdyby se ocitla uvnitř tunelu, zvuky, obrazy, vjemy vymizely.

Věděla přesně proč se rozhodla využít té možnosti a jet na Chenovo koni. Mimo dalšího důvodu, který ji dovedl až sem. Chenův kůň měl důležitou roli v tom, kde se teď nachází.

Rudé zvíře se zastavilo na kraji pozemků, patřící k domu, vznášející se v mlžném oparu. Pandořiny prsty se pevně obtočily kolem otěží, když se dívala na tu klidnou scenérii pře sebou. Přetáhla si přes hlavu kapuci, aby tak ochránila svou identitu, jak nejdéle to šlo. Zahlédla pohyb ve vysoké trávě, která pokrývala prostranství okolo neobydleně vypadající budovy.

Než se nadála tucet mužů, se objevilo jen tak z ničeho nic, pomalu přistupující k ní a jejímu červenému doprovodu. Její srdce poskakovalo v její hrudi. Byla strachy bez sebe, ale věděla dost dobře, že to na sobě nesměla ani na vteřinu ukázat.

Byla tu z toho důvodu. Aby ukázala, že se nebude jako kořist třást v rohu a čekat, až si pro ní přijdou.

„Bellum?" muž nejblíže k ní, ji oslovil. Respektive oslovil Chena, bez toho, aby zatím neměl tušení o tom, s kým má tu čest. Ale taky jaký lunetik by ukradl Válce koně.

Pandora sklopila hlavu o něco níže, což mohlo sloužit jako pokynutí, i když se jen snažila skrýt před mužem obličej. Každému muselo dojít, že ona není Chen, díky velikosti její postavy a držení těla, ale zdálo se, že na to nikdo nedbal.

Muž před ní sklonil hlavu a ostatní následovali jeho příkladu.

Ticho se prodlužovalo, nikdo z nich nic neříkal, snad čekali na její pokyn, ale ona netušila, jak jim dát vědět, bez toho, aby musela promluvit a zničit tak její kamufláž.

Chopil se toho její doprovod, který netrpělivě zaržál. Strážci kolem ní poskočili leknutím a už se k ní hrnuli. Dřív, než se nadála, byla odvedená k postranní budově, ještě nadále sedíc na oři. Pandora ho pohladila po krku, němě mu děkujíc za tu pomoc.

Sesedla z koně, až se zastavili u vrat do stájí, která byly hned vedle dveří vedoucí do domu, který už bylo snáze rozeznatelný. Na jednu stranu byla přesvědčená, že pohled na něj jí přivede nějaké vzpomínky na minulost. Ale nestalo se tak. Tohle nebylo, kde byla držená.

Úzkost sevřela její hrdlo i tak. Ne kvůli místo, nebo kvůli tomu, co se jí stalo.

Byla to ta osoba, která způsobila bolest, která přetrvávala v jejím nitru a tak co jí donutila zapomenout na ta zvěrstva, která ji dovedla na pokraj života a smrti.

Livana stála na prahu domu, tak jako vždy navlečená do bělostných hadrů. Snažila se snad tím naznačit čistotu její duše? Nebo to že byla jezdcem na bílém koni? Mor... dobyvatelka.

Jak moc tohle vše dávalo smysl. Nikdy neměla dost, musela zničit její život, aby zjistila, kdo je novým prorokem, a nakonec ho svým činem... pomohla stvořit.

Nemohla si pomoci a pozvedla k ženě hlavu, její kapuce tak svezla z jejího obličeje, odhalujíc tak její obličej. Střetla se s jejím pohledem, v moment, kdy Livaně došlo, kdo se tu vyloupl na prahu jejího obydlí, její oči zajiskřili stříbřitě bílou barvou, až jí z toho zamrazilo.

Bylo hodně příjemné pozorovat stoupající ohromení v jejích očích, divíc se nad její přítomnosti tady.

„Pandoro, jaké překvapení," to, jak k ní Livana mluvila, jí jen připomněla, jak moc k ní Pandora vzhlížela, jen když s ní vedla normální konverzaci u ní doma.

A aby nezapomněla na to, jak jí obalamutila, když se s ní zavřela do té kobky, aby z ní mohla ždímat více informací, předstírajíc, že její společnicí v tom pekle, které pro ni ona sama připravila.

Na jazyku se jí objevila nahořklá pachuť. Polkla a udělala pár kroků blíže k ženě, která ji mohla lusknutím prstů zabít.

„Přišla jsi na návštěvu sama?" zajímala se nadále. Její oči opustily ty její, rozhlížejíc se okolo, hledajíc někoho, koho sebou přivedla, ale když nikoho nenašla, vrátila se zpět k Pandoře.

„Jsem tu sama," přitakala Pandora, její hlas zněl kupodivu, celkem vyrovnaně. Livana znovu pozvedla obočí a pak se na ni usmála. Avšak, nebylo to vlídně, nebo mile... právě naopak. Byl to potěšený úšklebek. Pandora naservírovala sama sebe na stříbrném podnose, přímo jí pod nos.

„A čemu vděčím, za tvou nečekanou návštěvu?" pokračovala v pomalém vyslýchání. Obešla ji velkým obloukem a zastavila se u Chenova koně. „A na něm?" podivila se.

„Myslela jsem si, že máme pár věcí k rozebrání, bez dalších očí, nebo uší," Pandora se rozhlédla kolem, dokud nenašla toho, ze kterého se jí vždy dělalo zle, jen na něj spočinula očima. Nikolaj se na ní mračil, stojíc jen malý kousek od jeho lídra.

„Ach tak...," povzdechla si Livana. Následovala jejího pohledu, jako kdyby si až teď všimla velkého kruhu jejích následovníků, kteří evidentně čekali na jakýkoliv pokyn z její strany. „V tom případě, všichni na své stanoviska a prosím najděte volnou kóji pro Pandořin doprovod," řekla nakonec, nespouštějíc oči z Pandory.

Bylo jí jasné, že zavřou jejího koně do stájí, aby náhodou neběžel zpět odkud přišla a nepřivedl posily...

Jenže v ten moment, kdy si jen domyslela tuhle myšlenku, se rudý kůň vzepřel na svých zadních končetinách, vytrhl otěže chudákovi, který tam jen stál a skoro odletěl na druhou stranu dvora, na kterém se všichni nacházeli.

Rubínový oř se otočil kolem své osy a zaboulel na ni očima. Snažil se jí něco říct, před tím, než vyskočil do vzduchu? A zmizel v rozmazané šmouze.

Nechal ji tu? Wow...

„Měli bychom začít s povídám, dřív než se sem přihrnou tví ochránci," navrhl Livana.

„Nikdo nepřijde a pokud ano, rozejdeme se v klidu a bez toho, aby někdo přišel k újmě," vydal ze sebe Pandora.

„Jistě, jsme přeci rodina," Livana se na ni zase zazubila. Dalo by se jejím slovům věřit, kdyby se v jejích očích neobjevil lhostejný chlad.

„Nejsme... možná si nadále myslíte, že žiji v nevědomosti, co se týče vašich hříchů... ale to se mýlíte," odhalila Pandora. Všimla si, že ani jeden z jejích muž se nehnul z kruhu. Neposlechli její pokyn, který asi nebyl pokynem.

Nikolaj byl pryč...

„To je kde ty se mýlíš, má milá... Jsem Jezdec Apokalypsy... jakýkoliv hřích ty si myslíš, že mám na svých bedrech, není hřích, nýbrž nešťastný úkon mé práce. Nemohu se v ničem provinit. Imunita," nadále se na ni usmíval a ní to lezlo na nervy.

„Hovadina!" vyjekla.

Záblesk zlosti se mihl v jejím pohledu, ale zamaskovala ho dalším usmáním.

„Vzpomínáš si tedy na vše?"

Pandora nic neřekla.

„Takže, proč přesně tu jsi. O čem si semnou potřebuješ tak nutně popovídat, že sis dokonce dovolila odcizit koně jezdci?" Livana zkřížila ruce na své hrudi a zvědavě si ji prohlížela.

„Chtěla jsem konečně skončit s ti, co mezi námi je. Chci se dohodnout na něčem, co vás spokojí a necháte mě, Aleka a Chena žít v klidu," rozhodla se k ní být upřímná.

„Pandoro, myslím, že jsi zapomněla na to, že ty a ti, co jsou v tvé bezprostřední blízkosti nemohou žít v klidu a pohodě. Vždy se stane něco, co změní tvůj, nebo jejich osud. To už jistě musíš vědět," vypočítavě se na Pandoru zadívala. Pandora přestala dýchat. Nikdo jí nikdy nic takového neřekl, už ví že se osud může měnit podle toho, jaká rozhodnutí učiní... a jistě, to že je teď tady, také pozmění, jakým směrem se bude vše odvíjet.

„Mám tu moc se rozhodnout, kam se odtud vydám... je to v mých rukách," řekla to bez přemýšlení, nic ve svých slovech neviděla. Netušila, že by byť jen z části mohla být pravdivá. Nemohla něco takového ani tušit, jelikož jen hrála hru, do které byla hozená. Pravidla a postup se musela naučit za pochodu a z velké části za to vděčila jen sama sobě. Chen jí toho naučil hodně, avšak jeho nadšení před ní toho hodně skrývat jí v jistých částech jen ublížilo. Jako třeba teď.

Při pohledu do Livaniných očí, začala chápat... úsměv se vytratil a zaskočený škleb jej na chvíli vystřídal. To, co právě Pandora řekla, musela být aspoň z malé části pravda. Nebo z celé...

„Ještě jsem to pořád já a já nebudu figurka, do které každý strká, aby tak pomohla výhře jednomu z hráčů," pokračovala sebevědomě. Možná to trochu přehnala, jelikož Livala přišla na řadu s tahem.

„Nikdy tě nenapadlo, že jeden z hráčů je i Chen?" Livana pozvedla obočí, očekávajíc zaváhání z její strany, toho se jí však nedostalo. Pandora neměla žádné pochybnosti, co se týkalo Chena. Vlastně, když si na tak vzpomene, nikdy je neměla. Od chvíle, kdy do Chena narazila na Palácovém náměstí, ani jednou se jí hlavou nemihla myšlenka na to, že by jí mohl využívat ve svůj prospěch. A to ani poté, co se stala svědkem toho, co se událo mezi Ruslanem a Zekem, a to jakou roli v tom hrál Chen.

„Všichni jsem hráči v téhle hře, ale možná jste zapomněla na to, že Alek i Chen jsou v tom se mnou," připomněla jí Pandora netaktně. Skoro i zapomněla na to, že se ještě stále nacházela v nepřátelském táboře a tudíž byla v ohrožení život každou vteřinu, kterou tu strávila. Až na to, že Pandora se už dávno přestala bát smrti.

„Takže ses rozhodla je zruinovat oba dva najednou?" odfrkla si Livana.

To trefilo Pandoru přímo tak, aby to zabolelo, jako čert. Toho se bála. To bylo to, co ji děsilo do hloubi duše. Nebyl to její život, ale právě těch dvou. A to Livana bohužel už dávno věděla. Sakra.

Polil ji studený pot, jen ji napadlo, co všechno by se mohlo stát, kdyby se Livana umyslela. Myšlenka toho, že by ztratila oba dva, ji skoro poslala do panického stavu.

Ten pocit se ještě umocnil.

Uprostřed jejich malého kruhu nepřátelství se zjevila mlha. Pandora ji poznala okamžitě, jelikož už měla tu čest se na té horské dráze projet a při tom najit mrtvolu Eviany.

Prvně se objevila zmaterializovaná Calithea, v závěsu hned po ní se objevil Chen a Alek. Oněměle na ně zůstala zírat. Co tu k čertu dělají?

Podívala se na Cali, která jí mezitím vyhledala pohledem. Omluvně pokrčila rameny a Pandora jí to nemohla mít za zlé. Možná byla nadpřirozená bytost, ale stejně tak jí byl i Chen a ten jistě věděl, jak přinutil svou sestru k tomu, aby mu vše pověděla a ještě ho laskavě dovedla přímo sem. Což se teď zdálo být, jako hodně špatný nápad.

Alek se na ni podíval hned poté, co si vyměnil zuřivý pohled se svou matkou. Byl vzteky bez sebe, to bylo evidentní.

Ale až když se setkala s Chenovo očima, uvědomila si v jakém průšvihu opravdu byla. Po vzteku v jeho pohledu nebylo ani památky, byla to jen úleva, když ji tam viděl stát, nepoškozenou.

„Jsi v pořádku?" neřekl to nahlas, jen odezírala ze rtů, zatímco se teplo rozlévalo do všech koutů jejího těla.

Přikývla.

I když její primární reakce byla taková, pořád si byla vědoma toho, že by tu neměl být. Nikdo z nich by tu neměl být... tak to nechtěla.

Ale už se to nedalo zvrátit. 

~~~

ahojjj!!!

jsem tu, jsem tu! neztratila jsem se, jen jsem si dala načas s touto kapitolou ... uffff já prostě nedokážu unést, že jsem se dobrala úplného konce.

jen si vzpomenu na to, když jsem dopisovala svou předchozí Boží trilogii... trhalo mi to srdce. Trvalo mi to strašně dlouhou dobu, než jsem dopsala posledních pár kapitol, jednoduše kvůli tomu, že jsem to prostě nechtěla ukončit. 

těch slz hahahaha

a to teď ani neplánuji úplně skončit se vším. 

no nic, tohle je už skoro konec. 

létá tu okolo hodně teorií, a já je miluji všechny... jelikož to znamená, že nad různými konci přemýšlíte, stejně tak jako já... až na to že já mám tu výhodu v tom, že já vím přesně jak to skončí. 

vím, že tahle kapitola byla nic moc, nic se v ní nedělo... ale tak ticho před bouří, je potřeba...

tak si držte klobouky... už jsme u finále...

do té doby... 

zatím a 

love ya