~~~ Lee Suhyun - In your time (OST) ~~~

Držel její zápěstí o trochu déle, než by předpokládala. Když ji zatáhl do jeho skromně osvětleném pokoje, hned ji nepustil, ale ani ji nikam nestěhoval. Jen ji tam nechal stát, v jejím nočním úboru, opřenou o zavřené dveře.

„Co tu děláš takhle po ránu?" optal se ji. Skoro zapomněla na hodinu, ve které se sem přihnala. Ale nespal...

„Jak jsem řekla...," snaha o další lhaní, jí nebyla umožněná. Nadále nepouštěl její ruku, místo toho se k ní přiblížil, už jen to jí pomohlo zapomenout na to proč sem vůbec přišla.

„Vůbec nezkoušej opakovat to samé," napověděl jí tiše. Až teď si všimla toho, co měl na sobě. Což bylo skoro nic, kromě pyžamových kalhot, zavázaných na mašličku v jeho pasu, se na něm nenacházelo nic víc.

Jen jí hlavou probleskla vzpomínka na tu noc, kdy také vtrhla do jeho pokoje a našla ho zbědovaného po trestu, který mu udělil Smrt. V té době se jí ještě nedotýkal, stejně tak jako ona, naučená se nikdy nedotýkat ničeho, co jí nepatřilo, nebo nebyla ona sama.

V tu noc, to bylo asi, co se ocitli tak blízko sebe, poprvé. Od té doby se to jen pomalu stupňovalo Až do teď, kdy tu stál a bez problému a zaváhání se jí sám od sebe dotýkal. V tu noc si také připomenuli, že si navzájem nelžou. I ten fakt, že Chen nebyl zas tak nezničitelný. Na to nesměla nikdy zapomínat, a právě to ji donutilo stisknout rty a neříct mu o tom, co právě viděla.

„Probudila jsem se, neuvědomila jsem si, kolik je hodin, tak jsem vyšla ven na chodbu v záměru jít dolů do přízemí... ale najednou jsem se bála. Myslela jsem, že mě někdo sleduje, tak jsem zaťukala na první dveře, které jsem viděla," skoro nemohla uvěřit tomu, jak věrohodně zněla. Vyhnula se hlavní informaci, ale jinak vše dávalo smysl.

„Ano?" zněla jeho odpověď. Jeho prsty kolem jejího zápěstí se utěsnily, přitahující jeho směrem, pryč ode dveří a bezpečné cesty ven z pokoje. Dovedl ji ke křeslu u okna. Uvědomila si, že jeho pokoj vypadal skoro stejně jako ten její, ale to už byla usazená do vítající měkkosti.

Její ruka byla však nadále v jeho zajetí. Nechal ji ležet na opěrátku, ale jeho dlaň překrývala její zápěstí, zatímco jeho prsty se s lehkostí opíraly o pumpující žilku pod jemnou kůží. Vyvalila na něj oči, jelikož se díky její pozici k ní musel sklonit. Druhou volnou rukou se opřel o prázdné opěrátko, naklánějíc se k ní.

„Tak jak to že, je tvůj tep takhle rychlý?" pozvedl na ni obočí. Doběhl ji. Na sucho polkla.

„Je úplně v klidu," oponovala chabě. On se na ni na oplátku pousmál. To ji s jistotou pomohlo dokonale zapomenout na účel, s jakým za ním zprvu přišla.

„Ach tak, tak s dovolením," s dovolením se dovolil a ona vzápětí poznala k čemu přesně se to uvoloval. Nechala její ruku konečně být, ale jen kvůli tomu, že se zaměřil na jinou část jejího těla, kde se dalo lépe měřit. Jeho prsty jí přejeli zlehka přes její čelist, palec obkroužil její linii, dokud nesjely na její hrdlo.

Další vzpomínka, na to, co se stalo v její vidině nevidině, ji na chvíli zaplavily a ona se otřásla. Samozřejmě mu to neušlo, ale nepozastavoval se nad tím, jeho oči soustředěně sledovaly její obličej a ona sama se od něj nemohla odtrhnout.

To už byly jeho prsty spolehlivě na zběsile tepající žíle na jejím krku. Nemohl se splést, ani i kdyby chtěl.

Jenže ten problém byl, že reakce jejího těla, byla odpověď na jeho dotek a nijak se to neodvíjelo od toho, že se před ním něco snažila zatajit.

„Myslím, že teď vím s jistotou, že ti srdce bije jako o závod," zkonstatoval. Měl naprostou pravdu. Nemohla mu na to nic říct. Tedy jen mlčky přikývnout. Jediná její myšlenka se teď otáčela kolem doteku, který jí poskytovaly jeho prsty na jejím krku. Proč tam stále byly, když už dávno věděl, že má srdeční palpitace.

„Ehhhh...," zahuhňala. Přišla si jako v jednom ohni. Nezáleželo na tom, že okno bylo otevřené a dovnitř proudil studený ranní vzduch.

„Chceš mi říct, proč tomu tak je?" pobídl ji tiše. Kde byly ty časy, kdy k ní mluvil a jednal s ní naprosto jinak.

„Nevím," její hlava byla prázdná, na nic lepšího se nezmohla. Kde taky byly ty časy, kdy mu byla schopná bez prodlení a chytře odpovědět. Všemožně se snažila restartovat svoji mozkovou činnosti, ale marně.

„Aha," pokýval hlavou, zároveň si dřepl na zem před ní, jeho ruka neopouštěla její pokožku.

Až moc jí tohle připomínalo ten okamžik v zahradách Chenovo panství v Anglii. Kdy ji Alek nadobro opustil, a kdy Chen vystřídal jeho místo a požádal ji přímo tam o ruku.

To byl ten čas, který rozhodl. Alek od ní odešel, aby ji nechal v Chenovo náruči. Od té doby v něm také hledala oporu, naučila se tomu.

„To ty," řekla jen, zatímco se dívala do jeho očí. Zaskočila ho, to bylo zjevné, asi si myslel, že mu bude nadále něco bulíkovat, ale k tomu nedošlo. Jeho obličej při těch dvou jednoduchých slovech, zvážněl.

„Co?" musel vědět, co tím měla na myslela, milionkrát se kolem toho tématu pohybovali.

„Ty způsobuješ, že moje srdce bije rychleji," upřesnila tak, aby už nebylo cesty zpět. Ten fakt, že něco takového mohla byť jen vyslovit, bylo absolutně na hlavu. Cítila, jak ztuhl. Hledal v jejích očích, netušila co, možná že si z něj utahuje, nebo něco na ten způsob. Nebylo možné, aby něco takového našel. Myslela to vážně.

Jeho dotek z jejího krku vymizel, spustil svou ruku dolů v záměru se od ní vzdálit, ale ona mu to nedovolila. Popadla jeho ruku, dřív než se úplně vytratila. Ohromeně ji sledoval, když jejich propletené ruce spustila do jejího klína. Nepustila ho.

Ještě ani jednou si to nevyjasnili, i když ona už si byla téměř jistá, že Chen ji nevnímá jen jako žačku, nebo obyčejného člověka, který se mu připletl jeho života Jezdce., Byla pro něj něco víc. Ale jedna věc ve vzduchu rozhodně visela víc, než tahle banalita.

Bylo to možné? Mohla si to dovolit? Bála se té odpovědi na tu otázku.

„Chene, vím že jsem pro tebe neznamenala nic víc, než jen problém... ale chci vědět, jak to vidíš teď," na svou hlavní otázku pozapomněla. Nebyl čas na to se ptát na takové složité věci, potřebovala jednoduchost a tu ji snad aspoň mohl poskytnout.

„Nebyla jsi problém, jsi důležitá," řekl jen. Vyhnul se specifikacím.

„To jsem slyšet nechtěla," tentokrát to byla ona, kdo se ve svém místě naklonil, tak aby mu byla blíže. Nemohl jí uniknout, když teď ve stejné úrovni. „Co pro tebe znamenám?" šla rovnou k věci.

„Pandoro, nebudu s tebou nic takového řešit. Nehodí se to... je brzy ráno, v domě tvého manžela...," vyrukoval se všemi možnými výmluvami a jí došlo, co tu bylo za háček. Bylo možné, aby Jezdec války, měl až takovou čest a loajalitu, ke svému příteli, nepříteli?

Pokud to bylo možné, její srdce změklo ještě více. Teplo se rozlilo v její hrudi, pohnutí, se kterým nepočítala. Pustila jeho ruku, rychle tak, aby neměl šanci se zvednou, se k němu natáhla a položila své dlaně po každé straně jeho krku. Slyšela, jak se nadechl, ale vydechnutí z něj nevyšlo. Přikovala své oči na jeho rty. Rudé jako oplátky krvavých růží.

„Co si myslíš, že děláš?" zavrčel najednou, jeho ruce se objevili na jejích bocích, aby jí zabránil v dalším kroku.

Pak se zvedl na nohy a udělal od ní dva kroky vzad. Touha mu být na blízku ji vykopla z křesla, následujíc jeho ústup. Jeho oči zahořely.

„Je konec...," vyhrkla. Stáli tam naproti sobě, měřili se pohledem.

„Konec čeho?" nechápavě se na ni zamračil. Odhodlaně se nadechla.

„Aleka a mě...," nechal ta slova viset ve vzduchu a pozorovala jeho reakci. Jeho výraz nic neprozrazoval. Nechala mu malý okamžik na to, aby se to vsáklo do jeho mysli, stejně tak jako ona potřebovala celou noc na to, aby si na ten fakt zvykla.

Ještě před tím, než se to mezi ní a Alekem vyjasnilo, věděla, že vztah, který má s jejím bývalým mentorem, nebyl jen tak obyčejný.

„Nechápu...," chtěl ještě stále hrát, že nerozumí, co ta informace znamená. Udělala k němu krok a on zase ustoupil. Zakabonila se, když už se dostali k okraji jeho postele.

„Já a Alek, víme že nemůžeme být spolu, tak jako před tím. Jsme manželé, ale nic v tom smyslu to pro nás neznamená, ani neznamenalo," vysvětlila mu po lopatě.

Přimhouřil na ní oči, jako kdyby nevěřil její momentální příčetnosti. Musel přeci něco tušit, musel nějakým způsobem vědět, když ji dokáže normálně číst jako otevřenou knihu, jaktože mu tohle nedošlo? Věděl přesně jak se s nimi věci mají, on v tom svou roli hrál taky.

„Proč mi něco takého vůbec říkáš. Já se vztahem mezi tebou a Alekem nemám nic společného a ani mě to nezajímá," už jí začínalo štvát, jak moc se snažil jí dát najevo, že ví přesně pro mu tohle říká, ale odmítá přistoupit na její hru.

„Štveš mě," zahučela na něj, měla chuť si dupnout, jelikož se jí nedařilo ho zahnat do kouta.

Jednou jedinkrát se mu ho částečně podařilo přelstít a teď se o to pokusí podruhé.

Vrhla se na něj, nebo měla takový záměr. Udělala ten jeden krok k tomu, aby se k němu dostala. Nechtěla mu nic udělat, jen ho vyvést z míry dostatečně na to, aby k ní promluvil zpříma. Jen se jí podařilo mu položit dlaně na ramena a už byla ve vzduchu. Jeho ruce se objevili na její bocích, zase, ale ne v úmyslu ji k sobě přitáhnou, právě naopak, aby se jí vyhnul. Stočil ji ke straně, aby pokračovala jiným směrem, ale nepočítal s tím, že o něj ona zakopne a začne se kácet na zem jako neohrabaný pytel brambor.

Místo odstrkování, se jí pokusil podržet, ale to už letěla pozpátku do měkké matrace, následovaná Chenem v těsném závěsu. Ještě, že měla ruce na jeho ramenou, jinak by si při nárazu dali hlavičkami. Skoro jí to vyrazilo dech. To už bylo po druhé v rychlém sledu ne ani dvou dnů.

Jeho váhu na sobě, skoro necítila. Ne že by necítila vůbec nic. Kdykoliv se jí dotýkal, teplo bylo vysíláno do jejího těla a ona se zmohla jen na roztání. Roztřeseně se nadechla, dívajíc se do jeho černých očí, které se zdály být na okraji proměny ve dva ohnivé orby. Opustil její boky a opřel se o matraci, aby na ní nepobýval celou váhou.

„Promiň... nechtěl jsem...," vydal ze sebe.

„Povalit mě do své postele?" dokončila jeho větu hned na to. Užívala si ten pomíjiví pocit výhry.

„To jsem rozhodně nechtěl, tak si nedělej naděje," zachraptěl, jeho hlas o něco hlubší. Její žaludek se zhoupl vzrušením, i přes to co řekl. Musela být dokonale divná. Nemohla si však pomoci, zvedla jednu ruku z jeho ramene a přiložila ji na jeho tvář. Vzhledem k tomu, že nic podobného nikdy neudělala, málem při něčem tak banálním, přestala dýchat. Nepřestala se mu dívat do očí, když její prsty přejížděly po teplé kůži jeho tváře. Místy už mohla cítit jeho tvořící se strniště, ale to jí vůbec nevadilo. Hrubost jeho ranního vzhledu, poplašilo její hormony...

Pocit při tom, kdy se ho dotýkala, byl přirozený. Nebylo to, jako kdyby dělala něco špatně, nebo zakázaného. I když Chen si o tom asi také myslel své. Znovu ji popadl za zápěstí a odtáhl její ruku pryč od jeho obličeje.

Přišpendlil ji k matraci, vedle její hlavy, aby s ní nemohla ani hnout, díky tomuto manévru se k však o něco málo přiblížil.

„Co to do tebe vjelo?" optal se jí se vší vážností. Bylo možné, aby v tom opravdu byla sama? Vylekala se, možná skutečně překročila pomyslnou čáru.

Hloupá, hloupá...

Tak moc toužila mít někoho po svém boku, že se s klidem vrhne i na Jezdce, který jistě ani neví, jaké to je někoho milovat. Odvrátila od něj oči, chtěla se propadnout pod zem.

„Omlouvám se," zaskřehotala, zatnula ruce v pěst, aby se náhodou nezačala třást.

„Pandoro, tady není ten správný čas ani situace," řekl jen. Nemohla jinak než se na něj podívat. Tmavé duhovky plály neviditelným plamenem, nevymyslela si to...

„Nikdy nebude ten správný čas, Chene," připomněla mu rozechvěle. Dlouhou dobu nic neřekl a ona už si byla skoro jistá, že s ním nehne, když v tom pustil její ruku a ta se objevila na straně její tváře, jeho prsty s lehkostí zajely do jejích vlasů.

Ale to už se k ní snesly jeho rty a ona se natáhla, aby se s nimi setkala ještě dřív. Jeho rty se vpily do těch její, jako kdyby byly to jediné na co čekaly celý život, všechny životy, byl to tento malý okamžik mezi nimi, který to potvrdil. Pandořino tělo zvláčnělo, povolila zatnuté pěsti, ty se samy od sebe objevily na jeho ramenou, v jasné snaze ho obejmout. Při doteku, si vzpomněla na to, že na sobě v podstatě nic neměl, a to ji rozhodně nezastavilo v jejím počínání.

Také jí došlo, že ten polibek, který si vyměnili v její předešlé snaze z něj dostat nějaké informace, byl oproti tomuto, nicotný. Jeho rty objaly ty její v horkém, hladovém, a i přesto něžném tanci, ze kterého se jí točila hlava. Udělala to samé co on a zajela svými prsty do jeho havraních vlasů, neodpustila si s ním trochu pohrát. S prameny jeho vlasů v její ruce, je zatnula v pěst a ne moc jemně zatahala.

Sotva slyšitelně zasyčel a odtrhl se od ní.

„To máš za to, že jsi dělal, že nevíš, o čem tu mluvím," její hlas zněl jejím uším cize. Ten hlas zněl smyslně, hravě, přesto vážně vzhledem k tomu, co mu říkala.

„Já myslel, že to bylo za to kousnutí," ušklíbl se na ni. Znovu se na ni vrhnul, tentokrát pomalu, promyšleně. Opustil její vlasy, a táhl jeho ukazováček po linii jejího krku a pak zpět nahoru, vysílajíc elektrické vlny do celého jejího těla.

Znovu jí kousnul, ale ne tím samým způsobem. Skousl její spodní ret, jen natolik aby se pod ním samým vzrušením zkroutila vzrušením.

Znovu se od ní odtáhnul a ona se marně snažila popadnout dech. Podepíral se na jednom lokti a díval se jí do očí. Jeho byly zbarvené do rudé. Líbilo se jí to, a moc.

„Nahnal jsi mi strach, myslela jsem si, že jsem v tom úplně sama," řekla ještě nadále zadýchaná.

„Měl jsem a ještě stále k tomu mám své důvody. Víš to i ty, stejně jako já. Já nemám být ten s kým máš skončit," říkal, zatímco ji hladil po tváři. Nechtěla o něčem takovém slyšet.

„Už mě nebaví, že je o mém osudu předem rozhodnuto," povzdechla si.

„Vážně sis myslela, že na tom nejsem stejně tak jako ty?" vtiskl jí na rty horký polibek. Jen na chvíli, že ani nevěděla zda se to událo.

„Je těžké tě číst v jistých situacích," potvrdila. „Vždy ses tvářil tak, jako kdybych se ti jen připletla do cesty, že jsem na obtíž a nejraději by se mě zbavill,"

„Myslíš, že bych se obětoval a zachránil pro tebe Aleka, kdybych si myslel že jsi jen na obtíž? Myslíš, že bych se nechal dohnat až k oltáři, kdybych po tom sám netoužil? Řekni? Jak to zní? Zní to jako, kdybys mi byla úplně ukradená? Nejsi.... Od začátku jsi byla rozptýlení, které jsem ale chtěl a v tajnosti po něm toužil. I když jsem si to zprvu neuvědomoval, jelikož jsi byla dcera jednoho z Jezdců, jsi Prorok, jsi Alekova Manželka, vše jen ukazovalo na to, že nemám nejmenší právo na to, tě chtít. Přesto, když za mnou Alek přišel a chtěl na tebe zapomenout s tím, že já se o tebe postarám. Uvnitř jsem jásal. Jakkoliv sobecky to zní," řekl toho hodně, ale pořád to bylo méně, než co dalšího by jí chtěl říct, ale nemohl. To aspoň byla schopná z jeho zářících očí vydedukovat.

„Ty joo...," vydechla, i tak byla ohromená sílou jeho slov a co pro ni znamenaly.

„Ale nekoukej se na mě s tou nadějí v očích. Ublíží to nám oběma," měl pravdu, věděla to. Ale doufání se zbavit nemohla.

„Aspoň na chvíli," prosila. Chen ji objal a přitáhl si jí k sobě, hladíc její vlasy.

„Na malou chvíli," přitakal.

~~~

Hello dearies!

Pro někoho očekávaná kapitola, pro někoho ani moc ne, pro další to bude rána do srdce, nebo nesmysl...

jakkoliv to je, doufám že si to aspoň někdo užil a stejně tak i to, jak se na něj Pandora snažila vrhnout hihi

no jo někdo je tady přímo neudržitelný, když přijde na vyznávání lásky... i když ani an to v tom pravém smyslu nedošlo.

když jsem tuhle kapitolu psala... tak jsem jsem si uvědomila jednu zásadní věc, co se týče Aleka + Pandoru + Chena

Pandora vždy měla problém s dotekem, vypadalo to že Alek bude ten kdo jí v tom směru pomůže, ale když si tu knihu přečtete pořádně, Alek se s tím sice moc neto... a dotknul se jí bez dovolení a svou láskou tomu také dopomohl, avšak Chen byl ten, kdo ji dovedl k tomu konci.

přišlo mi tak nějak poetické... hah

no nic, tím se nesnažím naznačit, že bude s tím a nebo oním, to vše je pořád a nadále ve hvězdách.

moc mě to psaní napětí mezi těma dvěma bavil, napište jak se vám to líbilo ... nebo nelíbilo hehehe

zatím pa

love ya