~~~ Heize - Can you see my heart ~~~

Byl konec.

Zahihňala se sama pro sebe, jako naprostý šílenec. Proč cítila úlevu, nad něčím takovým, netušila. Ale ta tíha, která se z ní snesla byla až moc významná, než aby se dala opominout. Potřebovala čas na to, aby si to v hlavě urovnala.

Byla ve svém pokoji, sedíc u otevřeného vysokého okna, v křesle a s nohama zkříženými pod sebou. Měla v klíně knihu, ale byla na jedné a té samé stránce, poslední půl hodinu.

Možná potřebovala to ujištění, že už se nic dalšího mezi Alekem a jí nestane.    

A teď ho měla a bylo oboustranné.

Právě proto potřebovala ten malý čas na to, aby nechala tu informaci se vsáknout hluboko do jejího nitra.

Ano, byli manželé, ale jediné, co to pro ně v tu chvíli znamenalo, bylo že jeden druhému poskytovali ochranu. Bylo to pro ně oba moc těžké, aby navázali na to, kde před tím, po všem co se stalo.

Vlastně o té chvíle, kdy byl Zeke zabit, už to nebyli oni dva. A už nikdy se tomu tak nestane.

~

Vnímala jeho teplo, když se pomalu ubírali lesem, ve kterém je před tím nechal jejich oř. Seděla mu na zádech, ruce kolem jeho krku a nohy objímající jeho pás. Držel ji pod koleny, aby nespadla a ještě se mu v ruce houpaly obě jejich helmy.  Její vlasy byly díky němu rozpuštěné a poněkud pocuchané a on na tom nebyl o nice lépe.

Už dávno přestala protestovat, že klidně může jít sama. Na pálivou bolest už dávno zapomněla, byla schopná se domů dobelhat i sama, ale to on slyšet nechtěl.

Tváře jí zčervenaly, když si jen vzpomněla na tu smršť hormonů a zapomenutých emocí, které se udály hluboko v lese.

Teď však šli mlčky, ani jeden z nich nic neříkal, oba hluboko v jejich myšlenkách.

Ona si v ten moment uvědomila, že se nic nezměnilo. Pořád v sobě měla zakořeněný divný pocit, že spolu nemohli být, nebo ne tak jak tomu bylo v těch jednoduchých časech. Oba dva udělali krok do té propasti mezi nimi, ale ani jeden z nich neměl ten stavebnický materiál k postavení mostu. Měla pocit, že už nikdy jim vina nedovolí se po tom poohlédnout. Nemohla, obě jejich rodiny, napáchali na té druhé zvěrstva, která se nedala odpustit. Dotýkalo se to jich obou a proto, jakkoliv se snažili to překonat, prostě to nebylo možné.

A tušila, že i on to cítil podobně.

„Nemůžeme spolu být, tak jako před tím," vyslovil její myšlenky na hlas.

A to byla ta tíha, co ji drtila celou tu dobu. Ta naděje na cestu zpět do minulosti se vytratila ona mohla zase s klidem dýchat.

„Nemůžeme," potvrdila tichým hlasem. I když se váha zvedla, měla nárok truchlit nad jejich ztracenou láskou. V krku se jí objevil knedlík o velikosti pěsti a ne a ne nechat ji na pokoji. Vlna slz se nahrnula do jejích očí a ona ji nedokázala zastavit.

„Nedrž to v sobě," jeho hlas, který dříve tak milovala, zněl jinak jejím uším. Ztratil na síle, jelikož bojoval se stejným pohnutím, jako ona sama.

Ze rtů jí splynul vzlyk. Zabořila hlavu do jeho krku a nechala se unášet emocemi, které ji nakonec přemohli.

„Není to fér...," zamumlala mu do krku.

„Vždy tě budu milovat, Milaya," odpověděl na to hned vzápětí, chtěla mu říct to samé, ale její stažené hrdlo jí to nedovolilo, ale on to musel vědět tak jako tak.

~

Zírala so tmy za okny. Ještě si párkrát pobrečela, poté co se vrátili do domu. Alek ji nechal se schovat v jejím pokoji po zbytek dne, snad šel najít zmizelého koně.

Někdy odpoledne zaslechla návrat Eviany s Chenem, ještě před tím než se navrátil Alek. Nedala jim najevo, že je doma a nechal se nadále unášet truchlením nad tím, co ztratila. Asi nikdo, kromě jí a Aleka, nemůže pochopit, proč spolu nemohou být. Zničilo by je to oba a vše, co by spolu chtěli vybudovat.

Nehledě na to, jak se její city změnily.

Co si Smrt sakra myslel, že dělá?

Nechápala jeho plány a věřila, že ani on sám si neuvědomil, jak moc to tentokrát zkonil. Ale pak si uvědomila... Smrt nebyl bůh, jeho prací nebylo kontrolovat jejich životy, i když je v jistém smyslu mohl ovlivnit. 

Nemohla pochopit, co přesně si od tohoto Smrt slibovala. Nic se nevedlo. Zamilovala se a odmilovala... co má teď dělat, když už je v tím jedním a tím samým mužem v manželském svazku. Pokud se dva lidé romanticky nemilují, většinou se berou ze zištných důvodů, ale ani to nebyla jejich situace. Jsou spolu, aby si navzájem do odvolání poskytli ochranu.

Bylo brzy ráno, když už jí to nebavilo, jen tak vysedávat, málem se z ní stala socha. Zvedla se na nohy a protáhla si ztuhle svalstvo.

Byla si jistá, že v tuto hodinu tu na nikoho nenarazí a tak se vydala na chodbu, tak jako v celém domě se při pohybu, všechny světla rozsvítila a tak se prohnala chodbami jako neviditelný přízrak, než se dostala do přízemí, kde zpomalila. Prvně si myslela, že půjde jen ven, ale nakonec zamířila někam jinam.

Kam by se za normální situace nehrnula. Ale nějak ji to tam teď táhlo. Otevřela dveře od malé přístavby, ve které se nacházelo vinařské sklepení, do kterého jí předtím zavedl Chen. Rozsvítila a zavřela za sebou. Nezapomněla rozsvítit i dole ve sklepení, ale nadále zůstávala nahoře. Potřebovala menší chvíli na to, aby se k tomu odhodlala, ale mínila sejít až dolů, i kdyby měla vypustit duši.

Udělala krok vpřed, jeden schod dolů. A nic se nestalo, taky co by se jí mělo stát? Měla by přestat být takový ufňukánek a překonat tuhle malou fobii. Když dokáže jít po tmavé chodbě hotelu, potřísněnou krví, nebo do tichého bytu s mrtvým člověkem uvnitř, zvládne i tohle.

Poté sestoupila dolů, co nejrychleji to šlo.

A zjistila, že to zas tak zlé nebylo. Nebylo se čeho bát, nebyl tu nikdo kdo by jí ublížil, pokud by se nenatáhla, nebo něco nerozbila. Nikdy si neuvědomila, jaký respekt měla z takových míst, asi proto že měla víc než dost, s čím se potýkala.

Ale tady byla v klidu, už to tu znala a nebyla tu úplná tma, která ji doprovázela celý její pobyt... vlastně ani netušila kde přesně to byla, když byla proti své vůli držená, Livaninými kumpány.

Snažila si vzpomenout na detaily, ale když si připadáte, jako kdybyste se vznášeli ve tmě, hned co se proberete, je to otupělý pocit, který nejde nijak jinak popsat. A jediný člověk, jediná známka toho, že v tom nejste sama, se nakonec ukáže být přesně ten, kterému vděčíte za takovou potupu. Až už se jí stalo cokoliv, to zjištění, že si Livana hrála na oběť a viděla ji v těch neponižujících minutách jejího života, z toho jí bylo na nic.

Ještě ani neměla čas si to s Livanou vyříkat sama. Nevěděla, zda by to bylo to nejlepší, co by mohla udělat. Byla by dostatečně v klidu a bez emocí, aby se jí zeptala na důvod k tomu, co ji k takovému zvrhlému chování dovedlo.

Z jejích vnitřních pochodů, ji vyrušil její pocit. Její vnitřní, ničím neopodstatněný pocit, jako kdyby jí předem varoval před tím, co má přijít. Vibrace se přehnaly přes její pokožku, jako vlna upozorňující ji na něco...

V ten moment zhaslo nejprve světlo na schodech a v přízemí, poté i ve sklepení, ve kterém ještě stále byla, a myslela si, jak moc v bezpečí tu teď je. V mžiku zamrzla v pohybu, uprostřed místnosti, její dlaně se začaly potit, jak je tiskla na své břicho.

Neviděla ani na krok, a jelikož jí byl odebrán tento smysl, ty ostatní jen následovaly. Nic ani neslyšela, i když si byla skoro jistá, že už tu nebyla sama. Byla obklopená stíny, které ani neviděla. Třeštila slepé oči do tmy, až ji z toho začaly bolet. Dech se jí zadrhoval v krku, a strachy se nemohla ani pořádně nadechnout.

Pandoro, prober se. Jsi Prorok, neměla by ses jen tak ve strachu krčit, když se ocitneš v nebezpečí.

Promlouval k sobě vnitřně.

„Napadlo mě, že by sis semnou možná ráda pohovořila, teď když už vše víš," konečně někdo promluvil. Ten hlas poznala okamžitě, ve tmě ho totiž slýchávala dosti často, i když ten nadřazený tón, který v něm teď zněl, se v tom předtím nenacházel. Nebyla schopná zjistit, kde přesně Livana stála, a to ji znervózňovalo. I když proč? Tak jako tak byla obklíčená, nebylo úniku.

„Nemám vám co říct," vysoukala ze sebe. Dalo jí to hodně námahy k tomu, aby byla vůbec schopná mluvit.

„Jsem jiného názoru. Jistě máš nějaké poznámky k tomu, jak jsem s tebou před lety nechala zacházet," měla drzost se ke konci uchechtnout, jako kdyby snad nezáleželo na lidském životě, který ona vytrhla z domova a dohnala ji až tam, kde je teď.

Vztek se v ní zvedl s takovou rychlostí, až ji to i samotnou překvapilo.

Nic na to neřekla, byla by začala ječet a nechtěla se k tomu snížit.

Chvíli se nic nedělo.

Pak ji někdo popadl pod krkem a smýkl s ní ke straně. Její ruce automaticky vystřelily k jejímu hrdlu, aby se pokusily odstranit prsty, svazující její dýchací cesty.

„Znovu necháš někoho, aby za tebe bojoval v bitvě?" zašeptala do jejího ucha.

Nemohla dýchat, nemohla...

Po prvním nadechnutím, vykřikla. Třásla se po celém těle, pot jí stékal po zádech a spáncích, lapala po dechu, pořád jí ho nebylo dost, aby mohla žít. Sténala, jelikož její hrdlo bylo jako v jednom ohni a panika ochromovala její končetiny.

Její chodila se spustila z křesla, na kterém ještě stále seděla. Kniha se válela někdo pod ní na zemi.

Ve chvíli, kdy se vědomí toho, že to byla jen vidina, usadila v jejím nitru, až poté se začala uklidňovat.

Nemohla to být vidina... bylo jasné, že jen usnula...

Musí to někomu říct, nemohla si tohle jen tak nechat pro sebe. Vytáhla se na otřásající se nohy a vydala se ke dveřím pokoje. Když se dostala na chodbu, na malou chvíli se zastavila. Pote šla směrem, kde věděla, že se nacházejí další pokoje pro hosty. Zastavila se před jedněmi vysokými. Tiše zabouchala na dřevěný povrch, neměla čas na to aby váhala, nebo si to rozmyslela.

Dveře se hned na to otevřely a v nich stál Chen. Nevzbudila ho, to poznala díky jeho naprosto bdělého pohledu, který teď kontroloval její vzezření.

„Pandoro?" podivil se její přítomnosti tady.

Jenže Pandora si zrovna vzpomněla na poslední slova z její vidiny.

Znovu necháš někoho, aby bojoval tvou bitvu?

Nemohla to dovolit. Tohle bylo jen mezi ní a Livanou.

„Spletla jsem si dveře," zakrákorala lživě. Už se otáčela, aby unikla z této situace, ve které se sama svým zaviněním ocitla.

Teplo jeho dlaně se objevilo na jejím zápěstí, zabraňující jí v odchodu. Než se nadála, zatáhl ji do jeho pokoje, už jen slyšela slabé zaklapnutí, jak za nimi zavřel.

~~~

Zdravim!!

V rekordním čase, zase zpět tady, s další kapitolou a doufám, že jsem vám nezpůsobila infarkt s názvem kapitoly, která s úplným koncem knihy, nemá nic společného hahah

ups

no, každopádně... přeji upřímnou soustrast těm, kdo ještě stále měl tu naději pro Aleka s Pandorou, teď už si myslím, že je to definitivní KONEC. 

a ano, rozbulelo mě to, když jsem psala... což se mi snad od psaní MR. GHOST nestalo. Bylo mi líto toho, že jsem ukončila pár, kterému jsem i já sama od začátku hodně fandila... měla jsem několikrát choutky, změnit svůj záměr a nechat je spolu... ale nu což, držím se svého plánu... a ten ještě bude zajímavý... slibuji.

docela jsem si užila ten přechod mezi ději  této kapitole, protože zprvu se o vidinu nemělo vůbec jednat, asi v polovině psaní jsem se rozhodla jinak... trochu to pozměnit, abych vám dala trochu víc, co se týče dalších 4 kapitol. 

no nic... to by bylo pro dnešek vše, mějte hezký víkend, ať už jste kdekoliv. 

love ya