~~~ 5SOS - Lover of mine ~~~

„Já na nic nemyslím,"

Znáte takový ten pocit, kdy byste se nejraději plácli dlaní do obličeje, hned co z vás vyjde něco naprosto hrozného? Ale zas tak vedle nebyla, nemohla myslet, nemohla vymyslet nic, co by jiného řekla.

Zazubil se na ni. Spustil ruku z její brady a odtáhl se od ní. On ji provokoval. Bez špetky studu si s ní hrál, protože věděl, že může. Znovu to byl ten bezstarostně vypadající Chen, co ho znala od úplného začátku, který nebral nic vážně a jen vtipkoval.

„Jsi nemožný," utrousila, ale upustila od dalšího popudu mu stoupnout na nohu.

„A to ty žereš," odlehčil situaci a zády se opřel o polici, ruce v kříž na hrudi stejně tak jako ona.

„To si jen myslíš," nemohla ho jen tak nechat vyhrát.

„Takže? Co ta tvá brilantní hlava zase viděla?" neupustil od tématu.

Vzpomněla si na to jediné, co se by se dalo nazvat vidinou a která se týkala jen jí samotné. Ruka jí mimoděk sjela na břicho, které bylo stále dokonale ploché. Nebylo jediná, koho se to týkalo. Ale to přece nedávalo smysl. Jak by se to mohlo stát, když k tomu, aby zadělala na buchtu s Alekem, kupříkladu měla asi tak blízko, jako aby otěhotněla z deště.

Chen ji během jejího vnitřního boje sledoval. Díval se na její ruku a pak zpět do jejího obličeje a to několikrát opakoval. Jeho obočí se na vteřinu stáhlo, jeho myšlenky zcela zatajené jejím očím, nebo smyslům.

Byli nějakou chvíli naprosto ticho. Oba ztraceni v jejich myšlenkách.

„Tak už to chápu...," Chen zamumlal, poté se nevesele zasmál a schoval si hlavu rukou.

„Chápeš co?" zakabonila se, jak on to může chápat, když ona, kdo tu vidinu měl, nechápe absolutně nic. Jak mohl vůbec něco vydedukovat. „Jak můžeš vůbec něco vědět, nic jsem ani nic neřekla," vyhrkla.

„Léta praxe," jeho hlas zněl divně. Sakra... nechtěla mu nic říkat a taky že ne, ale ten fakt, že je sama o sobě transparentní jako chodící otevřená kniha, mluvilo za vše. „Ve všech směrech jsem jako člověk, ale po století na zemi, se hodně věcem naučíš...," dodal. Sice se před chvíli zasmál, avšak veselí v jeho očích najít nedokázala.

„Nebylo to vidina," vyhrkla. „Nic z toho, co mé vidiny normálně doprovází se nedostavilo, nevím co to bylo... ale vidina to nebyla," chtěla aby jí to potvrdil, protože i když si to nepřipouštěla, děsila se jí. Víc, než kterékoliv jiné.

„To ukáže čas... řekla si o tom Alekovi?" atmosféra mezi nimi zhoustla.

„Já a Alek spolu skoro nemluvíme, jak bych mu mohla něco takového říct. Je to jen blud... ve kterém jsem se pokusila zabít, jen proto, že jsem chtěla mluvit se Smrtí," mávla nad tím rukou.

„Cože jsi?" vyjel okamžitě, až na něj překvapeně zamrkala. Spustil ruce dolů podél jejího těla, myslela si, že se chystá znovu popadnout, ale neudělal to, skoro jako proti své vlastní vůli.

„Byla to jen nějaká pitomost... nestalo se to doopravdy, jak jsem řekla, není to reálné... netuším, proč jsem tak zoufale potřebovala mluvit se Smrtí, nic by mě k tomu nemohlo donutit...," když viděla tu špatně zamaskovanou paniku v jeho očích, nemohla jinak než se pokusit ho uklidnit.

„Za jakýchkoliv podmínek, nesmíš něco takového udělat," jeho hlas se prohloubil, pohled naléhavý.

„Neboj," zašeptala. Nepohnul se k ní, ani se jí nedotkl, ale to s jakou intenzitou se na ni díval, ji přesvědčilo o tom, že se o to, co se s ní dělo v tom snu, nesmí ani pokusit, jinak to nepřežije, protože ji Chen pak zabije.

Ještě chvíli se na ni díval, teplo, které v ní setrvávalo po jeho předešlých slovech, se ještě umocnilo. Bylo jí dobře, jako ostatně vždy s ním v blízkosti. Někdo se o ni staral, celý její život byla sama a to i díky jejímu vlastnímu rozhodnutí. Stranila se lidí, aby se pak přesvědčila o tom, že jim musí být na blízku. Ale nejlépe jí bylo v přítomnosti někoho, kdo vlastně ani nebyl člověk.

„Měli bychom se vrátit zpět," proťala ticho svým hlasem. Chen na to jen přikývnul. Popadnul jednu lahev, kterou si nechal stranou, když se rozhodl ji vyslýchat. Na což ani nedošlo, díky tomu, jak vnímavý byl.

Pokynul ji hlavou a oba se vyšplhali zpět nahoru, zanechávajíc tuhle jejich malou bublinu za sebou. Našli Aleka a Evianu v živém rozhovoru. Chen všem dolil sklenice, ale ani ona a Chen se už nijak nezapojovali do diskuze, o tom, jaký byl Deon moc velký dobrák. Zapomněla na ten fakt, že se Alek a Eviana už znali nějakou tu dobu.

Celou dobu po očku pomrkávala po Chenovi, jehož obličej nic o tom, nad čím přemýšlel, neprozrazoval. Do konce večeře ani jeden z nich nic neřekl.

Později ve své posteli si nervózně skousávala ret, zírající na strop nad sebou. Neměla dobrý pocit z toho, jak Chen vydedukoval, jaká vidina se jí prohnala tentokrát. Nebyla to vidina, ani Chen to přímo nepotvrdil. Nemohlo to být reálné... něco, na tom nedávalo smysl.

Marně nad tím dumala, dokud neusnula. Celou noc sebou házela, jako ryba na suchu a když konečně zase procitla, přišla si jak přejetá kombajnem.

Neměla na nic náladu a tak si usmyslela, že dneska bude špatný den a nikdo a nic s ní nehne.

To však nebylo v repertoáru, který připravil Alek a který teď bušil na její dveře, jako kdyby snad hořelo.

„Co!" křikla, sedíc ve své postelu, uhnízděná jako opelichaný pták. Ani její momentální pocuchaný zevnějšek nezajímal. Aleka už dávno přestaly zajímat její dlouhé tmavé vlasy... měla by si je ostříhat, jsou stejně  jen na obtíž, pomyslela si.

„Dobré ráno i tobě," Alek vešel do jejího pokoje, na sobě měl upnuté kalhoty, že měla co dělat, aby udržela svůj pohled v úrovni jeho obličeje. Všimla si, že jeho kalhoty doplňovalo polo triko a v ruce držel jakousi helmu. Pozvedla nad jeho vzezřením obočí.

„Asi se ptáš, proč tak vypadám. Ale neboj, vzápětí vysvětlím, jedem se projet na koních," vysvětlil Alek. On se na ni mile pousmál, jako kdyby jí teď sám od sebe nabídl sňatek. Napil se moc toho vína včera?

Zamrkala na něj zmateně.

„Co?" byla schopna říct jen tohle.

„Jedeme se projet, je hezký den po tom slejváku včera," odpověděl trpělivě.

„Já nechci," byla její automatická odpověď.

„Chen a Eviana už čekají dole, tak se pohni," Alek po ní hodil jezdeckou helmou, ona ji jen tak tak stihl chytit, před tím něž se jí tupě odrazila od hlavy. Chtěla ji hned na to hodit po něm, ale on se strategicky vyklidil z pole.

S dramatickým sténáním se vyhrabala z postele a oblíkla se do černých pevných legín a bílého trička. Zjistila, že jí Alek přinesl nejen helmu, ale také vysoké boty, vhodné pro jízdu na koni, na kterém mimochodem jela možná tak dvakrát v celém svém životě.

Pomalou chůzí se vydala k zadním dveřím, kde ti tři už byli, plus dvě gigantická stvoření.

„Vzhledem k tomu, že ani jedna z vás neumí na koni jezdit, tím méně po lese, pojedeme jen na dvou," Alek je informoval. Vyměnila si pohledy s Evianou, která z toho asi měla podobné pocity jako ona sama.

Ještě ani nesnídala a už má umřít.

Pak si všimla jedné maličkosti. Chen pojede na svém Rudochovi... a stejně tak i Eviana, s ním.

Ten pocit, který jí projel, nebyl ani trochu příjemný. Její žaludek se propadl až na zem a ona měla sto chutí kolem sebe začít kopat jako spratek. Vzpomněla si na ten den, kdy si pro ni Chen na jeho koni přijel a to jak se při pohledu na něj cítila. Zachránil ji a ona nikdy nebyla tak vděčná a šťastná jako v ten moment, kdy ji vytáhl na hřbet koně a odvezl ji domů. Nemohla zapomenout, jak ji mlčky držel, zatím co její mysl byla zaneprázdněná vzpomínkami na den její smrti.

Nárokovala si právo na to se cítit rozhořčeně, když zjistila že to Eviana se s ním bude vozit...

Supěla a nemohla se ani pokusit ovládnout své obličejové výrazivo. Zaryla prsty do dlaní a ani se na ty dva nepodívala. Stoupla si vedle Aleka a mohutného kaštanově zbarveného zvířete.

„Padne ti to," zkonstatoval Alek, donutila se na něj zaostřit, protože byla neustále sváděna k tomu, aby se podívala na Chena a Evianu, která teď postávala vedle koně, zatímco se jeho jezdec usazoval v sedle.

„Odhadl jsi to správně," zadívala se do Alekova obličeje. Vypadal vcelku potěšeně tím, že to trefil , oplatila mu ten úsměv, kterým jí obdaroval v jejím pokoji. „Sednu si první a pak ti pomůžu nahoru," informoval, když už byl v polovině cesty na hřbet hnědáka. Vyhoupl se tam bez jakékoliv námahy a už k ní natahoval ruku. Jen periferním viděním zaznamenala čekající pár na červeném koni a rozhodla se je ignorovat. Popadla Alekovu ruku a nechala se jeho a její vlastní silou vytáhnout na horu. Dopadla tak se se usadila snožmo sedíc k Alekovi bokem, místo toho, aby se posadila více pohodlněji a bezpečněji.

Cítila kolem sebe Alekovi silné ruce a po své straně jeho pevné tělo. Podívala se ze strany na něj, jeho koutky zacukaly v úsměvu.

„Takhle bych asi sedět neměla, co?" ujišťovala se.

„Já proti tomu nic nemám, ale nerad bych tě někde po cestě potratil," překvapeně se na něj zadívala, tohle bylo snad poprvé od té doby, kdy zněl tak... jako dřív. Protočila oči na odpověď a už se sunula více do strany, aby mohla přehodit jednu nohu přes koňův krk. Bohužel se posunula moc a málem sjela zadkem na pěkně tvrdě vypadající zem. Kdyby tedy nebylo Alekovo paže, která jí bránila ve sjezdu.

Nic neřekl, když jeho prsty objaly každý její pás a trochu ji vyzvedl do vzduchu, aby jí usnadnil manévr. Jeho dotek ji pálil na kůži, ještě chvíli poté, když oba dva koně vyšli na stezku vedoucí kolem jezera.

Nevnímala cestu na koni, když jela stejným způsobem jako teď, a teď se pohled z koňského hřbetu na krajinu a s manželem za zády, zdál skoro stejně tak neskutečný. Podívala se dolů na jeho ruce, držící otěže, jeho prsty obtočené kolem kožené oprátky, skoro objímající ji a její vlastní ruce, držící se hrušky. Chvíli jí trvalo než se dokázala přizpůsobit pohybu koně a muže za ní, které mu to evidentně nedělalo žádné potíže.

Sladili se až po malé chvíli. Zvykla si na pomalé pohupování boků a odvážila se rozhlédnout se kolem sebe. Dalšího koně neviděla, tak předpokládala, že šel za nimi a byla ráda, mohla tak na něj zapomenout a užívat si okolí.

„Kam to jdeme?" zeptala se přes rameno.

„Kousek od našeho pozemku, se nachází velký les a tím se projedeme," vysvětlil, podívala se směrem, kterým ukazovala a přikyvovala. Pořád ještě šli krokem.

„Půjdeme celou dobu takhle pomalu?" neměla v plánu znít tak dětinsky, ale nevyhnula se tomu. Když pak byla obdařena uchechtnutím z jeho strany, také se neubránila pousmání.

„Hned jak vyjedeme ven brankou, tak se pustíme do trysku, pokud ti to je podle libosti, paní Maksimovová," bylo evidentní, že jí popichoval, ale i tak se to k ní dostalo. Poprvé ji tak nazval a ještě k tomu žertoval.

„Pokud vůbec budeš moci ukočírovat, tak prosím, jen do toho," hrála si na odvážnou, ale její srdce se rozpumpovalo strachem, smíšeným s adrenalinem. Ten pocit se jen stupňoval a ten moment, kdy stanuli na prahu pozemku se zelenou mýtinou, to teprve dostalo grády. Alek něco skoro zakřičel v ruštině a v ten moment, vyskočili ze stoje do cvalu.

Nic neslyšela, jen vítr vlající jí kolem hlavy, naštěstí měla tolik rozumu, aby si svázala vlasy do culíku a schovala ho pod helmu. Vítr nebyl studený, byl osvěžující, stejně tak to tempo které nasadili. Alek se o ní opřel a ona se instinktivně také naklonila dopředu. Divila se sama, že neměla strach, že by spadla, jelikož se s narůstající rychlostí, utěsnilo i Alekovo držení kolem ní.

Zaslechla radostné zaječení.

Až poté jí došlo, že to vycházelo z ní.

Během malé chvíle se v jejím rozmazaném zorném poli objevil červený flek, který je bez problému předehnal a ubíral se někam dál před ně. Chtěla říct Alekovi, aby se do toho také opřel, ale to nemusela. Ucítila jeho pobídku k větší rychlostí i beze slov. Jeho stehna se kolem ní sevřely a ona jen na sucho polkla.

Vzápětí na to zapomněla, když najednou vjeli do lesa. To teprve bylo něco, když se kolem nich míjely kmeny stromů a větve se kolem nich otíraly. Nic podobného nikdy nezažila, bylo to neskutečné a přála si, aby to trvalo navždy. Chtěla se jen unášet a nemyslet, u nikdy nad ničím.

Ani netušila jak, do očí se ji nahrnuly slzy. Ne tak z toho větru, ale z toho vjemu, který převzal kontrolu nad jejím tělem, které jakoby ani necítila. Podívala se doku na své ruce, které se stále pevně držely hrušky, ale necítila je, bylo to divné...

Stalo se to vše moc rychle, zatmělo se jí před očima a ona absolutně ztratila vládu nad svým tělem, které už nebylo její. Dívala se sama na sebe a Aleka a jejich oře, odněkud nahoře. Dívala se jak uhánějí jako o závod, dokud se její tělo neproměnilo v žele, které ztratilo tvar... její hlava se svezla ke straně a toho si samozřejmě Alek všiml.

Přestal dávat pozor na cestu před nimi a kůň pozbyl směru, neohrabaně se otřel o jeden z míjejících kmenů stromů, a přitom se splašil. Zastavil se během vteřiny, stavějící se na zadní nohy. Alekovi snahy se udržet v sedle však byly marné a jako ve zpomaleném filmu se sesul dozadu a vzal s sebou i ji. Objal ji pažemi, takže ona padala do měkkého, zatímco on spadl na tvrdou zem. Hnědák se ještě kolem nich několikrát podupával a pak se vydal dále do lesa, zanechávajíc je dva jejich osudu.

Při dopadu na Alekovu hruď otevřela oči a prudce vydechla pod tíhou nárazu. Křečovitě se držela jeho paže, která ještě nadále byla jako záchranný kruh kolem jejího těla. Slyšela i jeho popadnutí dechu po nárazu. Vzpamatovala se stejně rychle, jako když se jí ten výpadek zase stal.

Sesula se z jeho těla, uvolňujíc jeho držení, hned na to se na něj otočila. Našla ho jen tak ležet, zprudka dýchajícího, ale při vědomí, což byla dobrá známka.

„Aleku, jsi v pořádku?" vyjekla, její hlas zněl divně, ale nezaobírala se tím.

„Jsem a co ty?" zeptal se už při tom, co se usazoval vedle ní do hlíny.

„Já jsem nespadal po zádech na zem," připomněla mu, natáhla k němu ruku a přejela mu prsty po rozložitých zádech. Vypadalo to, že vše bylo tak to mělo být. Jeho čokoládové oči se na ni však neúprosně upíraly.

„Poté, co spadneš tak dvacetkrát, naučíš se jak padat a už ti to ani nepřijde," ujistil ji. „A teď mi řekni, co to bylo, na tom koni?" doufala, že to nechá být, protože na to odpověď neznala a možná ani nechtěla.

„Nic, jen se mi na chvíli zatočila z té rychlosti hlava," tohle bylo uvěřitelné, nebo ne?

„Měla jsi něco říct, sakra... co kdyby sis vážně ublížila!" vyjel na ni z nenadání. Stáhla obočí, oba byli v pořádku, co se tak rozčiluje?

„Nic mi ale není, nedělej z toho takovou vědu," odbyla ho a už se sápala zpět na nohy, kdyby nebylo toho, že to nešlo a strana kolena ji bolela a pálila jako čert. Překvapeně se podívala na stranu své nohy, část byla chráněná vysokými jezdeckými botami, ale od poloviny jejích lýtek, přes koleno až k jejímu stehnu, měla roztržené kalhoty a krvácející poranění.

„Piz-dets!" vyšlo z Aleka, když jeho oči našly, to co ona už viděla. Urychleně se vytáhl na kolena, aby se podíval blíže na její nohu.

„Asi jsem se dřela o ten strom, jak se kůň splašil," snažila jsem se znít, jakože o nic nejde. V její mysli to tak doopravdy bylo, ale když se setkala s jeho pohledem, poznala, že on si to nemyslí. Sakra, bude vyšilovat pro pár odřenin.

„Omlouvám se, neměl jsem jet tak rychle," vydechl v šoku nad tím, co si myslela že byla jeho vina.

„Nebuď směšný... nic se nestalo, jen jsem trochu odřená...," nevypadalo to, že ji vůbec poslouchal, on už si sám usmyslel, co se stalo a co ona k tomu měla říct, na tom už nezáleželo.

„Je to moje chyba...," opakoval dokola. Zarazila se při pohledu na něj. Opatrně si prohlížel její nohu, jako kdyby snad měla díky par škrábancům vykrvácet. V jeho výrazu se zračila panika a jí to lámalo srdce. Nikdy ho takhle předtím neviděla, ani když zemřel Zeke v jeho očích nenašla to co teď.

„Aleku...," vztáhla k němu ruku a opatrně ji položila na jeho rameno. „Nic mi není, je to jen škrábanec...," promluvila potichu, bála se kdyby byť jen zvýšila hlas, vybuchl by.

„Vždy jsi kvůli mně v ohrožení, nebo se zraníš...," pokračoval a ona absolutně pobírala, kde se to vzalo. Nikdy se jí nic nestalo, když byl kolem ní on, nikdy nic jeho přičiněním... málem zabili jeho, díky ní.

„Co to vykládáš?" chtěla vysvětlení. Nevěděla se jak se k jeho chování má postavit. Vypadalo to, že se jí chce dotknout a možná ošetřit škrábanec, ale neudělal to... váhal.

„To kvůli mně, jsi trpěla," dodal, díval se nadále dolů, tak nemohla už číst v jeho očích. Kdy kvůli němu trpěla? Byla neuvěřitelně zmatená a dovádělo jí to k šílenství. Přitáhl se blíže k němu a popadla ho za ramena, aby jí věnoval pozornost. Zvedl k ní oči plné lítosti. Dostalo jí to.

„Netrpěla jsem..., niky kvůli tobě," trochu s ním zatřásla, aby se mu to dostalo do hlavy. Aby jí slyšel.

„Ty to nechápeš," řekl jen.

„Tak mi to vysvětli," vyžadovala. Byl ticho dlouhou dobu před tím než se rozhodl k ní zase promluvit.

„Moje matka ti to vše udělala, to ona tě nechala usnést, ona tě držel ve sklepě, to ona nechala její kumpány si s tebou dělat, co chtějí," vyhrkl v rychlosti. Nehnula ani brvou, jelikož tohle vše už slyšela, věděla o tom, i když se na to vše snažila všemožně nemyslet. Ale nikdy by jí ani nenapadlo si spojovat hřích jeho matky s ním.

Konečně pochopila, proč s ní nemohl mluvit tak tako dřív, nemohla se jí dotknout bez toho, aby si neuvědomil ta zvěrstva, která na ní byla páchána, než zemřela.

Konečně pochopil, proč to mezi nimi nemohlo být nikdy tak jako dříve. Ona v sobě nosila vinu jejího otce a on své matky.

Nechala její ruce sjet po jeho ramenou a objala ho kolem krku, dokud se k němu konečně nepřitáhla. Jeho tělo se chvělo pod náporem emocí, se kterými si nevěděl rady. Na moment se ani nepohnul a nechal ji objímat ho.

Nakonec její objetí opětoval.

„Není to tvá chyba, ani má, ta vina patří jen jí a s tebou nemá nic společného," zašeptala mu do krku. Jeho napjaté tělo se kousek po kousku uvolňoval. Pomalu se od ní odtáhl, jeho ruce stále na jejích bocích, stejně tak její po stranách jeho krku. Díval se do jejích očí.

„Je mi líto...," začal ale ona jen zavrtěla hlavou. Chtěla udělat něco, co by ho přesvědčilo o tom, že se nemusí takhle bičovat. Musela to udělat, ne kvůli tomu, že by jí k tomu hnala jejich zapomenutá přitažlivost ale opravdovost situace.

Naklonila se k němu a jen zlehka přejela rty po těch jeho plných. Zatajil dech a ona ho napodobila. Ten vjem byl známý, její rty jej znaly, stejně tak ty jeho.

Na vteřinu se od něj zase odtáhla. Hledal v jejích očí, netušila co, ale musel to najít, protože to byl tentokrát on, kdo ji políbil. Hladově a zoufale. Přitisknul se k ní vší silou a ona se nechala.

Alek hledal útěchu a ujištění a ona mu ho mínila dát, protože přesně to samé potřebovala i ona sama. 

 ~~~

 Hello... again :D

tak jsem zase zpět s dalším nášupem... snad se to zdá jako kratší čekání, než ty dva měsíce hehe

málem jsem skákala dva metry vysoko z těch vašich komentářů, vaše podpora mě vždy bude rozveselovat a nezáleží, jak dlouho tady na WP jsem... a to už bude nějaký ten pátek.  

děkuji, jako vždy... moc a moc!

chci vám jen připomenout, že nám zbývá asi tak 5 kapitol do konce této knihy a do konce mého života, jak předpokládám... 

doufám, že jsem zatím moc tábor Chendora nerozhorlila, držte se lidi... ještě vypotíte pár kbelíků, nebo si pobrečíte, ale samozřejmě záleží na tom, v jakém táboru jste. Nic neupřesňuji, i kdy vím že už jste asi netrpělivostí ohlodali i stůl.

v příští kapitole, nebo v té potom, vám ukážu obálky na 4 knihu... a budete moci hlasovat pro svého favorita a ovlivnit rozhodnutí o dalším coveru pro knihu s Chen.

no nic to je vše pro dnešek, měla jsem pár problému s WP dnes, tak doufám že je vše v pohodě.

tak zatím 

love ya