~~~ Heize - Can you see my heart  ~~~

Probrala se trhnutím. Zmateně zamžikala na bílý strop nad sebou, skoro to až bolelo, jak moc jasno bylo v jejím pokoji. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je a jak se tu ocitla.

Další věc, kterou si uvědomila, byla bubnující bolest ve spáncích. Tiše zaskučela a převalila se na bok. Bolelo jí přemýšlet, tak posečkala s nastartováním mozku. Chvíli jí trvalo, než se vytáhla do sedu a poté se spuštěním s nohami z postele. Podívala se dolů na své tělo a vyvalila oči. Měla na sobě spodní prádlo. Nikde nespala ve spodním prádle. Pozvedla obočí a pokusila se si vzpomenout na to, proč se nepřevlékla do pyžama.

Ale jako kdyby byla její mysl zastíněná. Nemohla se tou mlhou probojovat. Vinila ty sklenice vína, které do sebe vyklopila.

Až když se postavila na nohy, zarazila se. Před očima se jí mihla vzpomínka, na hřebce v lese.

Měla vidinu o Chenovo koni?

Zamračila se, to moc nedávalo smysl, naposledy se toho zvířete dotkla před několika týdny, bylo by se k ní k něco dostavilo tehdy... bylo to až moc reálné. Avšak byla si téměř jistá, že to nebyla vidina, musela mít jen přelud z toho pití, které do sebe včera vlila. Ano, jen asi dvě sklenky, ale pro někoho kdo nepije, je to víc než dost.

Odebrala se do koupelny, dala si osvěžující sprchu a dala se do pořádku, dokonce i ustavičné bubnování v její hlavě se trochu utlumilo.

Navlékla se do jarních šatů, posetými malými červeno – černými květy, tenisky a kardigan. Přistihla se jak si brouká, ale nedokázala si vzpomenout na to proč byla v tak dobré náladě i přesto v jaké situaci nadále byla.

„Pandoro," rozeznělo se jejím vědomím a ona se zastavila v polovině česání. Hřeben nechala viset v jejích vlasech, zatímco si přiložila dlaně k rychle bijícímu srdci. Znala ten hlas, znala ten styl, kterým ji oslovoval jen on. Tahala ji její představivost za nos? Protože jinak netušila, jak si vysvětlit to, co viděla a slyšela minulou noc.

Vsadila by krk na to, že to bylo opravdové... ale bylo tu to Ale. Chen to nemohl být, odjel pryč, protože už měl všeho dost, včetně hlídání jednoho neposedného Proroka. Jak by se najednou objevil tady, a hlavně tu byla další otázka visící ve vzduchu... proč?

Potřásla hlavou v nechápavosti. Bylo zbytečné nad tím přemýšlet, bylo nemyslitelné, aby tu ten člověk byl. Vydala se ven ze svého pokoje, potkala po cestě několik pracujících lidí na jejich denních povinnostech. Pokynula jim a oni odpověděli podobným stylem, všimla si několika jedinců, který si hned poté, co kolem nich prošla, začali šuškat. Avšak neslyšela nic z toho, co si povídali.

Pokrčila nad tím rameny a sešla do přízemi a automaticky se vydala do místa, kde včera večeřela s Alekem, ale nikde nebyl k nalezení.

„Víte, kde je Alek?" optala se jedné mladší ženy, očividně pracující v kuchyni.

„Pan Maksimovov posnídal na terase a poté se vydal do stájí, jistě ho najedete tam. Co byste si přála k snídani?" odpověděla rychle.

„Něco na bolest hlavy... nevím, kde najít něco podobného," požádala tiše, přemýšlejí nad Alekam. Bude se jí tedy nadále vyhýbat...

Přemýšlela nad tím se k němu přidat ve stájích, ale nechtěla za ním dolézat. A za druhé netušila, kde se stáje nacházely, když do teď ani neměla ponětí o jejich existenci.

Převzala sklenku pomerančového džusu a tablety na uvolnění bolesti od ženy a vydala se ven na terasu. Po vypití se jen dívala na slunečné prostranství, rozhodující se o jejích dalších krocích. Nakonec šla zpět do svého pokoje, vyzvedla si tam svůj laptop a notebook. Vydala se k okraji jezera, dokud nedošla ke krátkému dřevěnému molu, nezapomněla si sebou přinést i deku, na které se poté uvelebila.

Byla rušená jen šploucháním vody a cvrkáním hmyzu. Strávila tímto stylem celý zbytek rána a ztratila pojem o čase. Byla zabrána do práce, tak jak se jí to už dlouho nepodařilo. Zapomněla na to kde je a proč, na Aleka a jeho chladný postoj, na to že je zase úplně sama i přesto, že kolem měla hodně lidí.

A jen psala. Pustila se do dopsání příběhu, který měla už dlouhou dobu rozpracovaný. Zavadila pohledem o složku nazvanou Alek Maksimovov. Vzpomněl si na ten den, kdy ji vytvořila, když ještě neměla nejmenší ponětí, co to pro ni bude znamenat. Tehdy si myslela, že Alek bude jen podmětem pro další její psaní.

Probrala se z tranzu, když se do ní opřel slabý poryv větru. Zadívala se vzhůru k předtím modrému nebi, které se teď zatahovalo těžkými šedými mraky. Kdy se to počasí stihlo takhle obloukem změnit? V rychlosti popadla všechny své věci a vydala se zpět k domu, kde je doložila do bezpečí, vracející se na terasu a dívající se na mračící se nebe.

Dívala se do dáli a čekala na první kapky, které se museli snést k zemi každou chvíli. V ten moment to zahlédla, možná to byl jen díky oparu, který se snášel nad hladinou jezera, nebo teď zrovna zahlédla cválajícího koně na okraji lesa. Rychle zamžikala očima, ale už tam nic nebylo.

Muselo jí harašit ve věži. Než se nadála už scházela schůdky terasy na cestu vedoucí, tam kam se vydala i minulou noc... a nebo si to myslela. V ten moment, kdy položila chodilo na kamenitou stezku, z nebe se spustil znamenitý liják, ale to jí nezajímalo. Musela těm jejím vidinám přijít na kloub, i kdyby jí to stálo zápal plic. Látka jejích šatů byla durch během pár vteřin, stejně tak její tenisky, ale nic si z toho nedělala a skoro během se dostala až na druhou stranu jezera. Podívala se zpět a zjistila, že nemůže přes páru, nemůže ani vidět dům, jako kdyby ani neexistoval.

Poté se zadívala směrem, kterým viděla koně se před tím vytratit.

Cesta podél malého lesíku se lámala a dál už neviděla. A přesně tam se vydala, netušila proč se musela jako lunetik procházet v dešti, pronásledující mystické zvíře, které pravděpodobně bylo výplodem její bujné fantazie. Přála si mít zdravý rozum, ale to jednoduše nebyla možnost v jejím případě.

Pokračovala rychlým krokem k ohybu cesty, kde se stáčela okolo lesíka a tam to konečně viděla. Bíle natřenou, dřevnou stodolu... nebo stáj. Nebyla si jistá, v podobných věcech se ona nevyznala. Bylo to skoro neskutečné. Tahle budova nikde z hlavních pozemků nebyla vidět, jelikož byla strategicky schovaná v pozadí. Vzpomněla si na slova jedné z pomocnic v kuchyni, že by tu měl Alek být. Skoro ji to až zastavilo v chůzi. Nechtěla ho vyrušit, ale co jiného měl dělat, když už došla až sem. Už na ní nebylo kousek místa, které by bylo suché, neměla jinou možnost, než dojít až k polootevřeným vratům ke stájím.

Když vešla dovnitř, musela přimhouřit oči, venku bylo krásně deštivě šero, ale uvnitř panovala tma, osvícená jen pár paprsky denního utlumeného světla skrze půdní škvíry bez oken. Když si zvykla na podmínky, všimla si vrat na druhé straně stodoly, otevřené dokořán.

Pandora se pomalu vydala a druhou stranu, objímající se pažemi, studená látka jejích šatů se jí lepila na kůži, stejně tak prameny vlasů, po který sklouzávala deštivá voda, na krk a její záda. Otřásla se chladem. Nahlédla do stájových boxů, pár z nich bylo prázdných, ale z některých na ni pokukovaly hnědé hluboké oči koní, neklidně pohazujíc hlavami. Usmála se.

Došla na druhou stranu stodoly, ale nikde nikdo, krom majestátních zvířat, dělající jí společnost. Možná by jim měla zavřít, ať neprochladnou... napadlo ji, a už udělala pár kroků k jedné straně vrat, když se její oči zastavily na něčem v lijáku a ona se zastavila.

Byl to člověk cválající na koni. Nespustila z rychle pochybujícího se dvojice oči, nebyla toho schopná.

Měla zase vidinu, byla si tím skoro stoprocentně jistá. Ten kůň, teď už blíže pro její oči rozeznat jeho identitu, měl zářivě rudou srst, lesknoucí se při dopadu kapek na její povrch. Její srdce se zastavilo, když zahlédla jeho jezdce, jeho červe vlasy, i když mokré, poletující v souladu pohybu zvířete. Nebylo pochyb, že to co vidí je jen výplod její představivosti, ale čím blíže dvojice byla, tím méně se tomu dalo věřit.

Zatavili se jen má metrů od ní, kůň přešlápl v neklidu, dokud ho jeho jezdec nepobídl pohybem nohou po jeho bocích, poté muž seskočil na zem. Všimla si, že kůň neměl ani otěže, ani sedlo. Muž jej pohladil po straně krku, poté se otočil jejím směrem, jeho zvíře loajálně v jeho patách.

Nemohla si pomoci a otevřela oči dokořán.

Opravdu to byl Chen. Jeho tmavé vlasy mu spadaly do obličeje, černé oči zafixované na ní. Stejně tak jako ona, byl na kost promočený, až na to, že ho to evidentně netrápilo. To, že se jeho černé tričko přisálo na jeho tělo, odhalující pohybující se svalstvo pod jeho tenkou látkou, byl jen malý detail.

„Dobré odpoledne, Pandoro...," s vážným výrazem ji pozdravil, když došel konečně až k ní, což se zdálo jako celá věčnost. On ji pozdravil, jako kdyby se ani nic nedělo, jako kdyby ten fakt, že tu je... byl absolutně normální.

Prošel kolem ní, kopyta klapající o tvrdou zem stodoly. Následovala ho očima, zatímco přivazoval koně k dřevěnému kolík v zemi.

„Budeš tam jen stát, nebo mi pomůžeš?" zajímal, ohlédl se na ni pře rameno. Jeho černé oči znovu se zavrtávající do jejích.

„Co... tu děláš?" konečně našla svůj hlas. I když zněl divně, vůbec ne jako kdyby mluvila ona. Otočil se k ní, její srdce nezastavilo v jeho extraordinárním výkonu.

„Byl jsem ne projížďce a zastihl mě déšť...," pokrčil rameny. Nadále na něj vejrala jako kdyby ani nebyl opravdový. Musela vědět, zda tohle bylo reálné, nebo ne, jinak hrozila že začne křičet frustrací. Opustila své stanovisko u vrat a došla až k němu. Dokončil přivazování svého biblického stvoření, prohrabující se dřevným kýblem. Vztáhla k němu ruku a popadla ho za paži, ani nezaváhala, už ne. Bylo jí jedno zda se na ni snese hněv Jezdce, musela cítit jeho teplou kůži na své studené.

Ucítila svalstvo pod jeho kůží, jak zkamenělo pod jejím dotykem. Celý zamrzl v polovině pohybu, dokud se nenarovnal v zádech a nezadíval se na ni přes rameno. Pomalu bez námahy ho k sobě otočila. Nebránil se její iniciativě, jako loutka poslechl její pobídnutí, a teď před ní stál, z masa a kostí, opravdový. Jeho oči shlížející na ni z jeho výšky.

„Jsi to vážně ty, myslela jsem, že mi haraší ve věži," zkonstatovala. Neodvrátila od něj oči, ani on se neobtěžoval.

„Vždyť si mě viděla minulou noc...," vypadal doopravdy zmateně. Zamračila se na něj, proč se choval, jako kdyby jeho přítomnost tady, byla absolutně v pořádku?

„Neviděla...," odporovala, vrtíc hlavou.

„Pandoro, vedli jsem rozhovor v lese, dokud jsem tě neodvedl do domu," snažil se jí připomenout. Teď nechápala zase ona. Na nic podobného si nevzpomínala, ano měla pocit, že tu byl, slyšela jak pronáší její jméno, ale kam se poděl jeden celý rozhovor?

Pořád si nebyla jistá zda je to opravdu on. Její ruka se nadále nacházela na jeho paži a tak využila příležitosti a hezky ho štípla. Reakce se dostavila skoro okamžitě, jak se zdálo Jezdci nebyli odolní vůči takovým banalitám.

„Au... sakra, co děláš?" vyjel na ni, hladíc si postižené místo, vypadal jako kdyby byl smrtelně raněn.

„Jen test, snažím se rozmyslet, zda je tohle nějaký divný sen, nebo vidina, nebo jsem v komatu," pokrčila rameny.

„Máš štípat sama sebe, ne mě," ohradil se. Se staženým obočím na ní hleděl a ona nemohla jinak, než se na něj usmát. Byl to on..., jeho reakce na ni, mluvily za vše. Když zpozoroval ten křen na jejích rtech, zarazil se.

Zapomněla na svou ránu a vážně si ji prohlédl, načež zjistil, že je stejně promočená jako byl on. A v ránu se na jejím lící objevila jeho dlaň.

„Myslím, že blouzníš. Vy lidé jste tak neodolní," povzdechl si.

„Jsem úplně v pořádku," vydala ze sebe zadýchaně. Jeho dlaň do ní sama o sobě vysílala tepelné vlny. Před chvílí jí byla zima, ale už tomu tak nebylo.

„Jsi vařící," řekl suše. Za to však nemohlo prochladnutí, ale jeho samotná přítomnost a jeho ruka na její tváři. Její žaludek se stáhl, když palcem mimoděk přejel po jemné kůži na jejím líci. Přestala dýchat.

„Jsem v pořádku, jen nechápu, co tu děláš," zašeptala, jelikož ztratila hlas. Stáhl svou ruku a ona skoro zklamaně povzdechla.

„Ty si vážně nic nepamatuješ...," jeho oči se jí zavrtaly do duše. Kriste, její myšlenky jen zmateně poskakovaly po louce jejího vypnutého mozku. Nemohla se soustředit, tohle celé bylo až moc pro její chápaní. „Dorazili jsme včera v noci. Nikdo o tom nevěděl, zavolal jsem Alekovi jen pár hodin poté, co jsem udělal to rozhodnutí," vysvětlil. Obrátil se od ní a popadl kartáč, aby se postaral od svého koně.

„Proč jsi udělal to rozhodnutí...," vydechla, pozorujíc ho, zatímco kartáčoval vodu z rudé srsti.

„Ten podělanej osud," zavrčel si jen tak pod vousy. Přesunula se blíže k němu, aby mu viděla do obličeje.

„Já myslela, že už je vše tak jak má být, myslela jsem že jsi konečně svobodný a nemusíš se starat o Proroka," připomněla mu tiše. Zvedl k ní pohled, jako kdyby se v ní snažil číst.

„Zjistil jsem, pokud ti nejsem poblíž, tak nemůžu existovat, zatímco ten Osud pořád stojí," když dokončil tu větu, její srdce poskočilo, nad jeho slovy, nad tím co přesně znamenaly. „To zahrnuje i Aleka," přisadil si. A ona si na svého manžela konečně vzpomněla. Přišla jsem za ním a našla Chena, nic nedávalo smysl.

„Co to přesně znamená...," Chen udělal další dlouhý tah kartáčem na svém koni a pak se zastavil.

„To znamená že musíme být spolu, jinak nám hrozí nebezpečí...," informoval ji, jeho oči zablikaly ohněm. Už se zmínila o tom, jak moc jí ten Osud lezl na nervy.

„Spolu... tady...?" nechápavě na něj zamrkala.

„Když jsem odjel zpět do Anglie s Evianou, naše auto mělo nehodu, nikomu se jako zázrakem nic nestalo, ale tušil jsem, co to znamená... stejně tak Eviana. Už se jí daří rozlišovat jiné Osudy a stejně tak i ten můj. Proto jsme tady," vysvětlil až do konce, co ho přivedlo zpět do Ruska. Měla by být znepokojená, ale nedokázala ten pocit vygenerovat, místo toho jí dalo zabrat, aby se zase nezačala jako idiot usmívat.

Pak se zarazila.

„Říkal jsi, že jste dorazili... v množném čísle?" vzpomněla si.

„Eviana je tu taky, a pár mých mužů," upřesnil. Kolik jí toho do háje ušlo? „Eviana je v domě, včera jsme měli dlouhou cestu, tak jistě ještě odpočívá," slyšela ho, jak mluví, ale ona byla ztracená ve svých myšlenkách. Jakože si nic z minulé noci nepamatuje, nemyslela si, že byla zas tak opilá, aby jí to vymazalo polovinu večera.

„Pandoro...," slyšela jak na ni Chen mluví, ale jaksi tlumeně, z dálky...

Co se to děje? Tenhle pocit jí byl neznámý. Nebylo to jako nic, co by před tím kdykoliv zažila. Ucítila pár rukou na jejích ramenech a jak s ní třásly, ale nic neviděla. Vše se dělo, tak jako normálně, když měla přijít vidina, ale i tak dokázala rozpoznat, jak jiné tohle bylo.

„Cheonsa...," tohle pojmenování neznala. Zaměřila své oči na jeho obličej, zpomaleně a rozmazaně. Ne, počkat, tohle oslovení už jednou slyšela... nebo víckrát?

„Co to znamená?" zeptala se malátně. Ani jí nedošlo, že ji Chen teď drží v náručí, jelikož se jí podlomila kolena. V ten moment se začalo vše zase uklidňovat, kolotoč kolem ní se zpomalil.

„Na tom teď nezáleží... co se děje? Je to vidina?" snažil se znít klidně, ale nějak vypozorovala z podtónu, že něco není v pořádku.

„Je mi fajn," usmála se na něj. Jediné, co se kolem ní nepohyboval ve velkém tornádu, byl on. „Jen se mi zamotala hlava. Asi jsem alergická na alkohol," zkonstatovala. Nemínila se v tom babrat. Jak rychle ten zkrat přišel, tak i odešel. 

„To nevypadalo jen na motání hlavy...," zakabonil se. Vše se začalo ustalovat. Všimla si, že byli oba na zemi, přičemž on dlela v jeho náruči, jako mimino. Zastyděla se, ale nemohla potlačit divný pocit uspokojení, rozšiřující se jí tělem.

„Jsem v pořádku," řekla po pravdě. Bylo jí zase dobře. Dívala se nahoru do jeho očí, kdyby si byla jistá touhle realitou, řekla by že se v nich nacházely obavy, ale nebyla si tím stoprocentně jistá. Ten pohled se i změnil, starost se vytratila a nahradilo ji něco jiného. Něco, co zahlédla jen párkrát a proto pro ni bylo obtížné se v tom vyznat. Bylo to, co si myslela nebo bylo jen její šílené přání, které ani ona nedokázala pochopit. 

Zůstali tak nějakou dobu, dokud je z té chvíle neprobudilo netrpělivé zaržání koně. Rychle zamrkala a odvrátila od jeho pohled.

„Přestalo pršet," zachraptěla a zvedla ze země, s ním v závěsu.

„Měla by ses vrátit do domu a dát si horkou vanu," poradil jí.

„Ale mě je teplo," proč to řekla, bylo ve hvězdách. Jeho prsty objely kartáč, který ještě tále držel, až mu zbělely klouby, ale nepodíval se na ni a ona si přišla hloupě. Nikdy se jí tohle v jeho přítomnosti nestalo... měla chuť utéct a někde si sešít rty, aby už nikdy nic nemohla říct.

„Musím se postarat o Ruddyho. Uvidíme se později,"

Když šla po pěšince zpět k domu, stejně tak jako vždy, se utápěla v nejistotě. Neměla ten pocit ráda. Byl tu, nebo ne? 

 ~~~

Ahoooojjj

Mám týdenní zpoždění, ale pořád lepší než měsíc, no ne? hahaha 

hlavně, jistě tahle kapitola potěší hodně z vás, co táboří pro Chena, ale jen abyste si nemysleli, nic není vyseté do kamene... ještě toho mám pár připravené. 

popravdě, když jsem psala tuhle kapitolu, tak jsem měla silné nutkání to celé změnit, nevím proč, to je jen ta má nátura, která pořád musí něco dramatizovat, ale udržela jsem se. 

prosím o strpění, vážně se snažím psát jak to jen jde, ale potřebuji ten pocit, kdy prostě píšu, nejím a ani se nezastavím a pak se cítím, jako že jsem udělal super práci, což se mi povedlo dnes,kdy jsem dopsala polovinu celé kapitoly, jen za 3 hodiny. 

další věc, udělala jsem si blog, píši v něm jen anglicky, ale píšu o svém cestování a zkušenostech, jak jsem se stala Nanny a pak učitelkou atd, kdyby měl někdo zájem, tak tu nechám link  a můžete se mrknout ----  manalka.wixsite.com/intotheworld

ok, toť vše pro dnešek, moc děkuji za všechny ty krásné komentáře, a do těch zahrnuji i ty, co my v nich hrozíte krutou smrtí :D

love yaaaaa