~~~ All time low - Some kind of disaster ~~~

Zírala ven z okna na její straně auta. Nemohla uvěřit tomu, že se to doopravdy děje.

Když mluvila s Deonem... se Smrtí o tom, že jim nechal zařídit krásný výlet a pobyt, někde bůhví kde... odříznutá od civilizace s Alekem, nebrala to zas tak vážně. Rozhodně méně poté, co zjistila, že celá ta konverzace byla jen se Smrtí.

Proč by jí Smrt posílala na romantickou dovolenou s jejím manželem? Na to odpověď neznala. Když pak Deonovo auto doopravdy zaparkovalo před jejich budovou s tím, že se mají během hodiny zapakovat a vyjet, také to pořád nechápala.

Alek se přimotal domů, ve skoro tu samou dobu, co ona se vrátila ze své vycházky k Chenovo domu. I on už věděl o plánu, který zjevně nebyl podle jeho chuti, což nepodpořilo ani její přirozené nadšení.

Ale nakonec se oba dva usadili na zadním sedadle auta, které buď poslal opravdový Deon, nebo Smrt, který už dávno věděl, co má Deon v plánu, a nebo ten nápad podsunul Alekovo bratrovi, už dávno před tím. Jakkoliv to bylo, dovedlo to ji a Aleka až sem, na cestě kamsi, kde mají jen oni dva strávit pár dnů o samotě.

Proč jí to teď přijde, jako ten nejhorší nápad, když dříve by to bylo něco, co by si přála. Byla z toho nesvá a nervózní.

Koutkem oka se zadívala Alekovým směrem, stejně tak jako ona, tupě zíral ven z okna, na ubíhající krajinu. Auto je odváželo dál od města plného lidí, do části Ruska, které nebylo tak hustě obydlené.

Nemohla si i tak pomoci a neobdivovat jeho profil. Byla za toho muže provdaná a už se s tím nedalo nic dělat. Měla by být z toho, faktu že s ním bude moci strávit pár chvílí o samotě, nadšená... ale nedokázala tu emoci v sobě najít. Jen obavy...

Bála se toho, co jí pár dnů, zavřená s Alekem v jednom domě, bez žádných dalších lidí, udělá. Byla si jistá, že se celý ten pobyt neobejde bez toho, aby si spolu konečně nepromluvili. Ještě se k tomu nedostali, i když bylo jasné, že oba dva měli něco, o čem se s tím druhým chtěli popovídat.

Prstem nervózně přejížděla po hladkém povrchu rubínu na jejím prstě. Podívala se na něj a povzdechla si, její pohled sjel na druhou ruku, na kterém se nacházel Alekův prsten, ten který jí doprovázel od samého začátku a ke kterému i nadále chovala vřelé city.

„Znáš to místo, kam nás tvůj bratr posílá?" tohle bylo poprvé, co spolu od té chvíle, co nastoupili do auta, promluvili.

„Je to staré letní sídlo, kam jsme jako rodina jezdívali," odpověděl bez známky jakýchkoliv emocí. „Teď ho Deon spravuje, Mae a její rodina tam někdy jezdí na prázdniny," dodal, s malým náznakem úsměvu. Přeci jenom se k tomu místu vázaly dobré vzpomínky. Což ji dodalo trochu přesvědčení k tomu, že to nebude zas tak zlé.

„Určitě je to krásné místo," zkonstatovala. Nevěděla, co víc k jeho slovům dodat, a tak se každý z nich znovu navrátil ke koukání z okna.  Zbytek cesty uběhl v naprostém tichu. Už se nemoha dočkat, až se dostane ven z auta a bude moci na čerství vzduch, a hlavně pryč od zamlklého Aleka.

Netušila, jak s ním mluvit. Jak jednoduchého se to zdálo v minulosti, tak moc těžké to teď bylo. Byl pro ni absolutní cizinec, za kterého se provdala, protože to tak bylo před určené, a protože tomuto svazku požehnal Smrt. Jestli tohle není znak, tak netušila, co je.

Nakonec se dostali na poslední destinaci jejich cesty. Nebyla ani trochu překvapená, když projeli kolem dokonale upraveného křoví, před soukromou bránu, která se nad nimi tyčila, vítající je do jejich nádherného vězení. Takhle to ona brala. Silně pochybovala, že se tu bude cítit jinak, než jako vězeňkyně. A to sem dojela dobrovolně.

Příjezdová cesta se zdála nekonečná. Byla zakončená sídlem, které by jí za normálních okolností bralo dech a možná se jí ústa otevřela v údivu, když se její pohled pozvednu vzhůru, až kam jí okénko auta dovolovalo. Byla to mramorová krása, která v sobě měla moderní prvky, sloučené se základy, které se zdály v sobě mít kousek historie.

„Jsme tu, vítej," ozval se vedle ní. Odpoutala oči od fakády domu a zadívala se na Aleka, který se jí podíval přímo do očí. Zamrkala, celá nesvá pokývala hlavou. Šofér jí už mezitím otevřel dveře, stejně tak se Alek začala soukat ven, tak ho napodobila. Štěrk pod jejími podrážkami zavrzal.

„Provedu tě," Alek se objevil po jejím boku, poté co obešel vozidlo. Zvedla k němu obličej. Vztáhl před sebe ruku v náznaku, že má jít první. A tak i udělala a on s ní srovnal krok.

„Bydlí tu pár zaměstnanců, kteří se starají o chod domu, když tu nikdo není. Budeš na ně narážet, ale bude lepší, když si zapamatuješ jejich obličeje. Kdyby se tu vyskytl někdo, kdo ti není známý, musíš mi to říct," tohle bylo nejvíc, co jí od doby, co spolu byli oddáni, řekl. Bylo to až zarážející.

„Nevyhneme se ochranným prostředkům ani tady," povzdechla si. Mají být v naprostém bezpečí, ale zdál se že i tak tu někdo nedokáže být v klidu.

„Jen opatrnost," neunikl mu její nejistota. Setkala se s pár zaměstnanci, kteří se starali o kuchyni, zahrady a úklid. Připadala si jako na návštěvě u královské rodiny. Nebyla tu správně. Prošla s Alekem rozlehlými pokoji a sály. Dům byl stále menší než ten, na který byla zvyklá u Chena, ne však méně unikátní. Na zdech se nacházelo mnoho fotografií, vázající se k Alekovo rodině. Byl to rodinný dům, o tom žádná. Co ji však okouzlilo... bylo jezero, které se schovávalo za budovou, součástí zadních zahrad. Bylo to magické místo.

„Voda je čistá, může se v ní koupat a u mola je přivázaná loď," Alek vysvětloval, celou dobu mluvil jen on a popisoval tak místo, které znal tak dobře.

„Je to nádhera," hlesla. Byla odhodlaná se vydat na plavbu loďkou, i když nikdy nic takového nepodnikla. Netušila ani jak ji obsluhovat.

„Můžeme jít spolu na okružní jízdu, jeden ze dnů," navrhl. Jeho hlas ji objal, překvapeně se k němu obrátila. Od kdy k ní byl... otevřený. Neusmíval se a ani jeho oči nebyly vřelé, proto jí jeho návrh nedával smysl.

„Ty bys chtěl?" zajímala se, její oči přilepené na jeho tváři, nechtěla, aby jí uniklo jakékoliv zakolísání v jeho výrazu.

„Nějak ten čas zabít musíme," měla chuť mu šlápnout na nohu. Rozzuřovalo ji, jak se choval, jako kdyby ho někdo do této situace, tady s ní donutil násilím pod podmínkou, zda tu s ní nestráví pár dní, tak mu při nejmenším ostříhají vlasy.

„Není potřeba," odsekla a odvrátila od něj hlavu. Postará se o sebe sama, i kdyby měla jet na vyjížďku sama.

„Pandoro... nemyslel jsem to...," pokusil se ospravedlnit výběr slov, ale moc se mu to nedařilo, tak radši zmlknul.

„Není potřeba, aby ses omlouval za to, jak se cítíš. Je zjevné, že ani jeden z nás tu není z vlastní vůle. Jen to musíme nějak přetrpět," vydala ze sebe tichým hlasem, pokusila se ovládnout svůj temperament. Neměla v plánu Alekovi předvést, jak moc ji tohle rozčarovávalo.

„Jdi si vybalit, uvidíme se u večeře," vyzval ji, bez toho aby počkal na její odpověď, se otočila zmizl v domě. Frustrací ze sebe vydala zahučení. Jak moc ho chtěla přimáčknout ke zdi a dostat z něho ten důvod, proč se k ní takhle chová. Ale nebyl ten správný čas ani moment. Věděla, že se naskytne chvíle, kdy bude muset stanout před Alekem a ptát se ho na ty správné otázky. Ale ještě ne, ani ona na to není připravena. Už předem věděla, že pro ně oba to bude těžké... a bála se ještě dalších věcí, které by z toho mohly vzejít.

Našla svůj pokoj a dala se do vybalování. Ano, někde vtom celém, padlo rozhodnutí o tom, že Pandora a Alek, nebudou sdílet jeden pokoj. Naštěstí tu nebyl nikdo, kdo by se nad tím pozastavil a ona s tím nemínila lámat hlavu. Pokud si k ní Alek vypěstoval odpor, nemohla s tím nic dělat, krom toho, že to z něj rozhodně mínila dostat. Bylo jí fuk, že jí nemůže vystát, ale pokud se ani nebude obtěžovat ji říci, jak se cítí, tak ji nezbývá nic jiného.

Než se nadála, byla venku tma. Převlékla se do černých jednoduchých šatů, které jí sahaly nad kolena. Nemínila se čančat, jaký to mělo smysl, když tu nebyl nikdo, kdo by to ocenil. Nadšení k tomu také chybělo. Jediné, co jí teď poskytovalo, jakoukoliv špetku naděje, byl fakt, že bude mít čas na psaní. Hodně volného času, který mínila využít.

Dalo jí zabrat, najít cestu k jídelně. Když ji konečně našla, nikdo tam nebyl, stůl prostřený také nebyl. Zhrozila se, když si uvědomila, že se od ní možná čekalo, že tohle vše udělá ona... Rychle se přesunula do kuchyně, která sama o sobě, měla menší koutek u okna s výhledem na zadní zahradu a oddychla si.

Alek už seděl o poměrně menšího stolu, prsty poklepával do desky, jeho obličej odvrácený k oknu.

„Už jsem tu, promiň za zdržení," vydala ze sebe, usazující se na místo naproti němu, u kruhovitého stolu.

„Žádný problém, neuvědomil jsem si, že to tu ještě tak neznáš, tudíž je pro tebe obtížnější se orientovat," obrátil k ní obličej. Jeho čokoládové oči, teplé a chápající. Srdce jí poskočilo v hrudi. Skoro nad sebou protočila oči.

„Umím se orientovat ve velkých domech, viděl jsi můj rodinný dům v Londýně...," zastavila se v řeči dřív, než se dostala do detailů. Něco se mihlo v jeho očích a to jí dalo na uvědomění, že by se neměla vydat touto cestou. „Myslela jsem, že budeme v té enormní jídelně," přeorientovala směr.

„Myslím, že je to jen pro nás dva až moc velké. Nemám ten pokoj rád," pokrčil rameny. „Nevěděl jsem, co bys chtěla k večeři... dal jsem jim volnou ruku," podotkl navrch. Pokývala hlavou. Nebyla vybíravá... pak jí došlo jedna maličkost. Zná se s Alekem takovou dobu, ale nezdálo se, že by se navzájem znali do takové míry.

Během minuty k nim došla kuchařka, která se bude starat o jejich jídelníček, a o který se jak se zdálo měla starat i Pandora do jisté míry. Nebyla moc nadšená, když na ni byla uvalená tohle rozhodování. 

Pro dnešek se tím nemusela zabývat. Dala se do výborně vypadajících těstovin, stejně tak jako Alek.

V naprosté tichosti. A tak proběhla celá jejich večeře, to ticho se mohlo krájet. Ne, že by měla s odmlkami problém, ale jelikož věděla že tahle byla ta propas, která mezi dvěma novomanželi rostla jako nádor. Když dojedli, myslela si že každý z nich prostě odebere do pokojů...

„Můžeme si dát víno na terase...," navrhl Alek z ničeho nic. Odkašlal si a ani se na nezadíval, než se rozešel ke zmíněné terase. Na truc ho nechtěla následoval, ale její zvědavost byla moc silná. Již byla venku tma, ale kolem dřevných trámů a hrazení, byla omotaná světélka, která teď byla rozsvícená. Byla to krása. Dokonce pár viděla pověšených na stromech v zahradě, což dělalo celou scenérii, skoro jako z pohádky.

„Wow," slyšela se vzdychat. Cítila na sobě Alekovo pohled, ale neoplatila mu jej. Nadále se nechala okouzlovat tím, co se před ní nacházelo před jejími zraky. Nechtěla být omráčená Alekem... už ne. Neměla na to kapacitu srdce.

„Bílé nebo červené?" optal se jí.

„Bílé," vydechla jen a rukama se opřela od dřevěné zábradlí. Po chvíli k ní Alek přistoupil, podávající jí sklenici s vínem. Vlastně ani nevěděla, které bylo její víno výběru... nepila, a proto netušila. Při prvním doušku se jí ústa zkroutila v nechuti, dokud se nedostavil teplý pocit v žaludku. Nebylo to zas tak špatné.

„Chutná ti?" zajímal se Alek, stojící někde za ní.

„Hmm," pokrčila rameny neurčitě, nadále usrkávající. Nastalo ticho, tak jako vždy. Pomyslela si, že možná díky neustálému přísunu vína, tohle celé přežije ve zdraví, i když možná jako alkoholička.

„Bude to takhle už napořád?" zeptala se noci před sebou.

„Co?" zeptal se Alek, pořád za ní. Neodolala a otočila se k němu, k jejímu překvapení stál jen pár centimetrů od ní. Jeho oči zafixované na ní.

„To, jak se k sobě chováme, jako cizinci," ušklíbla se, vyžunkla poslední kapku v její sklenici. Natáhla k němu ruku, chtějíc víc. Alek pozvedl obočí, ale vyhověl jejímu němému rozkazu a dolil jí sklenici.

„Tak to není...," odpověděl.

„Aleku, aspoň si nebudeme lhát, co ty na to?" zadívala se mu do očí.

„Nechtěl jsem to tak, Milaya... nikdy," možná to bylo poprvé, od té doby, co byli spolu, kdy se na ti podíval, tak jak to udělal teď. Litoval, ať už to bylo čehokoliv.

„Tak co se změnilo?" zajímala se. Nedokázala od něj odvrátit oči, chtěla vědět, zda je schopný jí říct, co je důvod té změny. I přesto, že už to dávno věděla. Chtěla, aby to byl on, kdo jí to řekne, protože byla schopná pochopit proč to pro něj muselo být tak těžké.

„Hodně věcí a ty to víš. I pro tebe se hodně změnilo Pandoro," oponoval, avšak bez toho, aby cokoliv prozradil. Měla podobný problém. Když zjistila, že jeho otec zemřel přičiněním jejího otce. Bylo to celé zamotané a oba dva si nesli vinu, která nepatřila ani jednomu z nich.

„To je pravda...," vydechla. „Osud je na nic," dodala. Jednou si myslela, že Alek je ten pravý a teď když ho měla... nebyla si jistá. Netušila, jak se k němu dostat a zda na to chtěla vůbec vynaložit takové úsilí.

Ale, i on pracoval těžce na tom, aby se tehdy probojoval skrze její zdi. A povedlo se mu to, i přes to, že mu házela pod nohy klacky bez toho, aby se cítila provinila. Měla by udělat samé i pro něj...

Netušila, co by měla dělat, co byla ta správná věc pro i pro Aleka.

„Asi nad tím vážně nemá smysl přemýšlet," odfrkla si a otočila s zpět směrem k zahradě.

„Je to tak pro tebe lepší," kdyby tohle neřekl, tak by si šla po svých, ale z čiré duše nenáviděla, když jí někdo tohle řekl. A nezáleželo na tom, kdo to byl.

„Lepší? Jak se zdá poslední dobou všichni dbají na mé blahobytí, avšak všichni se zapomenou zeptat na to, co já si o tom myslím. Srandovní, no ne?" sarkasmus jen čišel z jejích slov.

„Pokud někdo ví více, tak by to neměl být problém," rozzuřeně se na něj obrátila, jeho slova rezonující v jejích uších.

„Nikdo kromě mě samotné, nemá co mluvit do toho, jak já si žiji. Ani pokud jsi Jezdec Apokalypsy, nebo potomek jednoho, nebo třeba i samotná Smrt. Já jsem ta, kdo rozhoduje o mém osudu, to já jsem se rozhodla vrátit zpět při své druhé šanci. Aspoň on mi dal tu možnost si zvolit," zamračila se na něj, vypadal zaraženě. Asi proto, že ho konečně nazvala potomkem Jezdce, kterým byla i ona sama. Ale to bylo známé od začátku.

„Jsi až tak znechucená tím, že jsi teď mou ženou?" přimhouřil na ní oči. Jejich čokoládová barva, ji objala a ona si proti své vůli užívala ten pocit.

„Jak bych mohla. Chtěla jsem být tvou ženou hodně dlouhou dobu. Ale o to Aleku nejde, jde o to, jakým způsobem jsem se jí stala a jak se ke mně od té doby chováš. Možná jsem preferovala toho chladného Aleka, který mě neznal, když si nechal dobrovolně odebrat své vzpomínky," vypadalo to, že se opravdu vydávají tou cestou.

„Omluvám se za to, jak jsem se k tobě během té doby choval," sklopil oči k zemi, vypadal provinile. Její srdce pookřálo... jen na malou vteřinu.

„Ale neomlouváš se za to, jak se chováš teď," zkonstatovala. Mlčel. „Máš k tomu důvody... chápu," také se na vteřinu odmlčela. Dívala se rozsvícené tmy před sebou, když se v ní něco mihlo. Rychle zamrkala. Bylo to zvíře? Nebo jen pokus její mysli ji rozptýlit.

„Půjdu se projít, jen kousek okolo jezera," informovala Aleka, tušila, že jí chtěl nabádat k tomu, aby nechodila moc daleko, ale nakonec nic neřekl a nechal ji jít.  Zanechala sklenici s vínem na stole a sešla na pěšinku, osvícenou malými žárovkami. Pokračovala dál až k jezeru, kde zjistila, že tenhle dům musím mít neskutečné účty za elektriku, jelikož celé prostranství okolo bylo osvícené, skoro jako kdyby se chystala zahradní party. Až na tomhle mejdanu, byla úplně sama.

Nechala chladný vánek noci, aby jí hladil po kůži a užívala si to ticho, přerušované jen občasným šplouchnutím, na jinak klidně hladině.

Když v tom se do ticha ozvalo něco jiného, něco, co by se dalo přeslechnout, kdyby nebylo toho, že její smysly teď byly dokonale našponované. Věděla, že tu něco je a rozhodně to nebylo jen tak ledajaké zvíře. Zastavila se, ocitla se skoro až na opačné straně jezera, odkud mohla vidět celý dům.

Ať to bylo cokoliv, něco jí pronásledovalo, ale rozhodně se to snažilo nebýt moc nápadné. Proto se zastavila a předstírala, že se jen kochá pohledem na scenérii, zatímco se zaposlouchala do skoro neslyšitelných zvuků někde za ní.

Během vteřiny se otočila, když si byla jistá, že něco uvidí, ale nic tam nebylo, jen lesík, který vedl dále od domu, ten už však nebyl osvícený. Ano v tento moment by se měla obrátit a vrátit se zpět do bezpečí, poskytující dům jen na druhé straně jezera, jako normální člověk. Ale to ona nebyl, a jelikož to už akceptovala, hodlala se podle toho také chovat.

Vydala se do řídkého lesu, který byl jakousi hranicí pozemků, patřící Alekovo rodině. Byla si jistá, že také byly dokonale hlídané, možná to bylo to, co teď pronásledovala. Nějakého ubohého hlídače.

Chvíli se ještě proplétala mezi stromy, ale na nic zajímavého nenarazila. Už to s ní bylo tak špatné, že hledala vzrušení ve stínech větví. Protočila nad sebou oči, když v tom to znovu zaslechla... dusot, lámání větviček, popadaných na zemi. Nastražila uši, snažíc se zjistit, odkud se ten zvuk rozjímal. Jen pomalu otočila hlavu doprava, kde ho viděla.

„Rudoch...," vydechla. Ani netušila, jak se jí to jméno, které si teď právě vycucala z prstu dostalo na mysl, když si tak prohlížela majestátní zvíře, pohazující temně rudou hřívou. Kůň zaržál do ticha rozprostírající se okolo nich, skoro jako kdyby ji k sobě zval a ona šla. Znala ho... už na něm jednou seděla. Ale to nebyla sama.

„Co tu děláš?" zajímala se, když došla až k mohutnému zvířeti. Odvážila se k němu natáhnout ruku a pohladit ho po horkém krku. Byl nádherný. Jeho velké červené oči se na ni zafixovaly, hypnotizující ji k místu. „Kde máš pána?" zeptala se a kůň znovu zatřásl hlavou. Co to znamenalo, neměla nejmenší ponětí.

Ale byla si skoro jistá, že kde byl tento kůň, byl i jeho jezdec.

Její srdce se vzrušeně roztančilo jen při té absurdní myšlence. Nebylo možné, aby tu byl...

„Pandoro,"

~~~

Ahojjjjjjj

Jak se všichni máte?

Takže v mém případě, už přes dva měsíce karantény, a ještě stále nekončí... Španělsko tohle fakt bere vážně... až moc.

Ale nevadí, snažila jsem se během té doby zabavit, dělám kurz psaní... haha já vím, píšu dokonale nádherně epes rádes ahahaha, ale já sama vím, že mám hodně co zlepšovat... vždy se snažím zdokonalovat :) pro vás

no... tahle kapča je trochu delší, protože jsem vás nechala čekat, jen jsem chtěla do této kapitoly dát vše pořádně a byla těžší na psaní, jelikož je v ní hodně emocí a nevyřešených věcí.

doufám, že ta frustrace mezi Alekem a Pandorou je hmatatelná, vím že tu pár lidí už prdí na Aleka, ale já ho jen tak odhodit nehodlám :D je to pořád můj Ruský chlapík.

každopádně sorry a ten konec a sorry za to co má přijít... předem:D připravte se haha

love yaaaaa