~~~ All time low - Pretty venom  ~~~

Než se nadála, ocitla se v další kavárně. Tentokrát se však necítila zas tak bezstarostně jako s Deonem... sakra, se Smrtí. Přišla si, jako kdyby si každý užíval ji klamat ve všech možných aspektech. Nebavilo jí to. Přišla si slabá oproti všemu tomu, co se kolem ní děje. Mohla být jednoduše přechytračená, a to jí nutilo si myslet, že nemůže nikomu věřit a pokud to byla její realita, nechtěla v ní žít. Chtěla jinou.

Zadívala se přes stůl na svého otce. Navenek vypadal naprosto v klidu, jeho rty byly stažené do tenké linky, zatímco si prohlížel menu. Číšník, který přišel obsloužit jejich stůl, sebou nepokojně ošil, pravděpodobně toužící být kdekoliv jinde než tady. A to ještě Karetin ani nic neřekl, samotná jeho přítomnost je dost na to, aby se všichni v rozměru pár metrů začali klepat v kolenou.

Povzdechla si.

„Co by sis dala, Pandoro?" ta jednoduchá otázka v ní rezonovala, díky tomu, že ji v minulosti už slyšela... několikrát, nebylo na ni moc tak zajímavého, ale její otec se jí na něco takového nezeptal už roky. Co by ona chtěla? Toho nikdy nezajímalo. Pokusila se zablokovat nával vzpomínek, o které ani trochu nestála, přesto se k ní dostavily.

Ona a její otec v cukrárně, v jejich normálním místě v centru Londýna. Hodně, hodně dávno v minulosti. Pamatovala si na ten pocit, který měla, když trávila čas se svým otcem, ale v té době byla jen malé škvrně, které nemělo žádné starosti a nevidělo přes okraj stolu. Tudíž ani skrze fakádu, která ji musela učinit slepou, do té doby, než byla nucená se probrat, na studené zemi a umírající.

Zamračila se a vrátila se zpět do reality. S mužem, kterého od sebe odstrkovala většinu svého dospělého života, a ze kterého se vyklubala Jezdec, což z ní z části udělalo čím, je dnes. Dřív ho za to proklínala, ale věděla, že nemohla všechnu vinu házet na něj. Hra byla o něco složitější, ne se na první pohled zdálo.

„Proč jsi mě vyhledal, myslela jsem si, že jsi v Anglii," podotkla, šťouchajíc do hrnku s horkou čokoládou. Chtěla protestovat, když jí to přinesli, ale lhala by, kdyby se jí na to nezbíhaly sliny.

„Myslela sis, že bych tu nebyl na tvou svatbu?" zeptal se, jeho obočí pozvednuté. Jasně si pamatovala, že na její svatbě přítomný nebyl. „Dal jsem si záležet na tom, abys mě neviděla, ale rozhodně jsem nemohl chybět a nebýt svědkem, toho jak krásně jsi v ten den vypadala... jakkoliv velká šaráda to byla," vypadalo to, že mluvil pravdu. Bylo divné si přestavit, že se tam někde Karetin schovával, bez toho, aby si toho někdo další všimnul.

„Víš o tom, že to celé bylo připravené dopředu?" zajímala se.

„Jsem součástí týmu Jezdců. Něco málo vím," přitakal ledabyle.

„A jediný, kdo toho šel na slepo, jsem byla samozřejmě jen já. Jako vždy," odfrkla si, nechtěla si to připomínat, ale žralo jí to. Chtěla se přes to jen tak přenést, ale bylo donucená tím projít, bez toho aby ji o tom někdo předem poinformoval.

„Jsi teď v bezpečí," opakoval, to co jí všichni říkali.

„Od kdy ty se staráš o moje bezpečí," zasmála se nevesele.

„Možná si to nemyslíš, ale vždy jsi byla moje priorita," zadíval se jí do očí a ona se snažila, co jen to šlo se od něj odpoutat. Nechtěla mu věřit.

„I když ses snažil najít Proroka? Abys ho mohl využít ve svůj prospěch? Snažil ses předehnat Livanu celou tu dobu, pokusil ses dostat Aleka, když sis myslel že to je on. Pokusil ses ukrást kroniku a byl jsi za to nakonec potrestán. Já jsem za tohle celé trestaná od úplného začátku," vytknula mu to.

„Snažil jsem tě vždy jen ochránit, ale nebyl jsem toho schopný. Proto jsem se rozhodl odstoupit a nechat tě udělat to samé... potom, potom co se ti stalo," vypadal nepohodlně, když se vrátil k tomu zlomovému momentu. Zamračila se, co to mělo přesně znamenat? Snažil se ji a její matku ochránit tím, že je tam nechal napospas jejich osudům... což bylo myšlené do slova.

„Chceš mi říct, jak přesně to bylo?" zajímala se. Překvapeně se na ni zadíval, když se do něj nepustila, tak jako za normálních okolností. Když se tak dívala do obličeje jejího otce, uvědomila si, jak jsou některé jejich výrazy ve tváři podobné. Podědila toho víc po otci, než po matce, uvědomila si. Včetně předurčení, být Prorokem.

„Livana tušila, že ty jsi ta, kterou si Smrt vybral, abys byla Prorok... já o tom neměl ponětí. Nevěřil jsem, že by nám Smrt nasadila Proroka přímo pod našimi nosy. Nikdy neudělal, tak proč teď. Měl jsem být víc opatrný... protože díky mým a Livaniným rozhodnutím, máš ty schopnosti a ten osud,"

„Už jsem se s tím naučila žít," pokrčila rameny, ale Karetin zavrtěl hlavou.

„Neměla jsi, neměla jsi projít tím čím sis prošla a pak strávila roky, že jsi byla sama," už se to nedalo změnilo, nedávalo smysl v tom nad tím dlít. „Livana tě nechala unést, bohužel v tu chvíli co jsi byla s matkou, tudíž vzala vás dvě,"

„Proč?" Pandora si už tuto skutečnost pospojovala, ale ještě se nedobrala toho důvodu.

„Chtěla mě pokořit. Mít tě na její straně...," vzpomněla si na to, co jí Chen řekl o tom, jak se Jezdci po celá ta léta předháněli v hledání Proroků. Až na to, že to nikdy nebyl ani jeden z jejich potomků.

„Když mě vzala, ještě jsem ale nebyla Prorokem," podotkla.

„Právě, když zjistila, že to tak je... pořád tě měla, stejně tak jako tvou matku. Chtěla po mě abych Proroka našel pro ni, zatímco vás dvě bude držet," tak měla páku, kterou mohla Karetina ovlivňovat. Proto jejich držení trvalo takovou dobu, a proto si Nikolay dovolil dělat si s ní, co jen chtěl.

„Nezeptal ses Chena o pomoc?" zajímala se. Chen byl součástí téhle nefunkční rodiny, musel v tom všem hrát nějakou roli.

„Chen nebyl nikde k nalezení, zatímco jsme procházeli peklem. Livana mi nezapomněla povykládat o tom, co všechno... ti udělala," vydal ze sebe její otec. Zmateně na něj zamrkala. Nevzpomínala si na to, že by na ní Livana byť jen vztáhla ruku a byla si jistá, že se jí vybavily všechny vzpomínky na to období.

„Nikolay byl ten...," nedokončila tu větu. „Nikolay je jen nicka, která zneužívá své moci, ale je Livaniným poskokem...," matně si pamatovala na Chenova slova ten den, co si se k ní všechno vrátilo.

„Livana za tím vším stála, to ona rozdává všechny rozkazy...," vysvětlil jí Karetin, ona už však tušila.

V hlavě se vrátila do studené temnoty, ve které byla držená... s někým dalším. Nebyla to její matka, tím si byla jistá. Ta žena, která s ní trávila všechny ty minuty tam dole v té kopce, byla někdo jiný... Myslela si, že je tam vězněná s ní... ale až teď jí konečně došlo, kdo to byl. Kdo s ní trávil celý ten čas, co se pokoušela spát a přežít další den.

Livana si s ní hrála. Byla tam s ní a získala si její důvěru...a poté za ní poslala své poskoky, aby ji pomalu degradovali a zabily jeden kousek její duše za druhým.

Zvedl se jí žaludek...

„Já...," pot jí vyrašil na čele a začala se třást.

„Pandoro... jsi v pořádku?" s obavami se k ní otec natáhnul. Skoro po desítce let, se jí její vlastní otec dotknul a ji nenapadlo se zhnusením odtáhnout. Jeho ruka překryla tu její, v tichém pochopení.

Na chvíli ji to uklidnilo, ale ona potřebovala čas na to, aby se s tím vypořádala.

„Musím jít...," vyskočila na nohy. „Ozvu se ti," s těmi slovy vystřelila ven z kavárny. Rázovala po ulici, její hlava úplně prázdná. Její kroky jí vedly, k jedinému místu, které v téhle zemi mohla považovat za domov.

Byla jí konečně dána ta svoboda se pohybovat po městě sama, tudíž ji nic nebránilo v tom se dopravit až k Chenovo domu, po svých a skoro po půlhodině chůze. Mohla si jednoduše zavolat taxi, ale tohle jí prospělo.

Problém nastal, když se dostala na místo. Nic by nenasvědčovalo tomu, že bylo něco v nepořádku. Brána k pozemku byla zavřená, ale tak to bylo odjakživa. Na místě, kde se měl nacházet jeden z Chenvo mužů, který rozhodoval o tom, zda je nový příchozí hodný vpuštění dovnitř, nebyl nikdo. Když se podívala skrze bránu k rozlehlému domu, zdál se až moc tichý.

Přišlo jí to, jako kdyby se vrátila zpět do té doby, kdy Chen unesl Evianu, aby ji pro ni zachránil.

Neblahý pocit ji přepadnul, zatímco očima skenovala každý stín v zahradách, patřící k domu. Nikde ani nohy, žádný pohyb. Tohle nedávalo smysl. V panice vytáhl mobil z kapsy kalhot a ve vteřině vytočila čísla na Chena. Počítala s tím, že jí to nezvedne, byla si skoro stoprocentně jistá, protože to by potvrdilo její obavy.

Až na to, že po několika pípnutích, se ozval jeho hlas. Její srdce poskočilo. Úlevou se málem sesula na sem.

„Ano?"

„Byla jsem si skoro jistá, že mi to nezvedneš," nemohla se zastavit v tom, aby ze sebe tahle slova nebrblala. Zněla zadýchaně, jelikož začala hyperventilovat, zatímco čekala na to, až odpoví její hovor.

„Proč bych ti to nezvedal?" zajímal se. Potřebovala pár vteřin na uklidnění. Nádech, výdech.

„Pocit. Jsi doma? Potřebuji s tebou mluvit," v moment kdy domluvila, chtěla se uhodit přes obličej. Mluvila s ním jen před pár hodinami, zní jako kdyby nebyla schopná fungovat bez jeho přítomnosti.

„Nejsem doma a nějakou dobu tam nebudu," vysvětlil, bez detailně. Nechápala význam jeho slov. Není doma a ani nebude. Pocit paniky se k ní zase v cuku letu navrátil. Byla naštvaná na sebe a začínala být i na Chena.

„Proč? Kde jsi a kdy se vrátíš?" přála si, aby jí někdo do úst nacpal roubík, aby přestala mluvit.

„Nevím kdy se vrátím, Pandoro. Došlo mi, že je na čase, abych se klidil z cesty. Musím se postarat o Evianu. V Rusku už pro mě nic není. Ne v tuto chvíli," ohromeně zírala před sebe, zatímco poslouchala jeho slovům. Už nebyl ani v Rusku. Protože tu není nic, co by ho tu drželo. Bez toho, aby byť jen tušila proč, se jí to dotklo.

„A já?" Nastalo ticho. Nemohla mu to mít za zlé, i ona by nevěděla, co na to má k čertu odpovědět.

„Pandoro... už mě nepotřebuješ...," štvalo ji, že nevidí jeho obličej, zatímco tohle říká. Na chvíli se zarazila, bylo v pořádku na tohle odpovědět, tak jak jí k tomu její podvědomí nabádalo? Chtěla mu odporovat.

Pak se rozhodla, jestli ho nemá nějakou dobu vidět, mohla by mu říct cokoliv jen chtěla. Nebude se mu muset podívat do obličeje hned poté. Tudíž, tohle byla skvělá příležitost, kterou nemínila promarnit.

„A ty mě nepotřebuješ?" zeptala se ho na rovinu. Bylo zbytečné mu odporovat v jeho prvním odůvodněním, jelikož on si byla jistá, že ho nadále potřebovala. Sice se hodně zlepšila, co se jejích schopností týče, ale to nebylo to jediné, co od něj kdy chtěla. Věděla, že ho její otázkou zaskočí a jen naslouchala jeho dechu na druhé straně linky.

„Co chceš, abych ti na to odpověděl?" obrátil to na ni. Zatajila dech. Byla to jako hra, kde ani jeden neviděl tomu druhému do karet a museli hrát na slepo.

„Chci, abys řekl, co vím, že někde hluboko pod tou masou Jezdce je," odpověděla.

„Nedáváš žádný smysl, Pandoro," povzdechl si.

„Ty taky ne. Proč odjíždíš teď, když je vše v klidu. Je tohle tvá odpověď na všechny překážky, které před tebe někdo postaví?" chtěla ho vyprovokovat.

„Žádná překážka mě ještě nikdy nezastavila a ty to víš. A o jaké překážce tu vůbec polemizuješ. Sama jsi potvrdila, že je vše konečně v klidu," odfrkl si a tím tak potvrdila, že se jí její strategie daří.

„Alek," vymáčkla ze sebe, mohla si jen přestavit, jak se na ni teď kaboní.

„Bouchla ses do hlavy?" snažil se probluslit kolem jejích narážek. „Alek je tam, kde má být, po tvém boku," řekl tiše, nemohla identifikovat jakoukoliv emoci z jeho hlasu.

„Po mém boku jsi měl být ty," potřebovala přitlačit. Tak moc chtěla vidět jeho tvář, když mu tohle říká...

„To byl jen plán," skoro šeptal. Pandora zaryla prsty do dlaní.

„Nevrátila jsem ti tvůj prsten," podívala se dolů na svou ruku. Ještě stále měla na jedné prsten od Aleka na druhé, ten od Chena.

„Ten byl pro tebe,"

„Byl jen součástí plánu, ne?"

„Ten prsten je jen tvůj, ode mě," ten prsten, nebyl součástí té frašky...

„Potřebuji abys tu byl," vrátila se k jeho prvotnímu odůvodnění toho, proč už tu nemusí být.

„Proč?" proč se jí zdálo, že se snažil z ní dostat víc, stejně tak dychtivě, jako ona sama.

„Neumím být Prorokem, bez tebe po boku," nemohla říct, to co bylo hluboko v ní a co chtělo mermomocí na povrch. Neměla tu odvahu, ani troufalost.

„Nepotřebuješ nikoho k tomu, abys byla tím, čím už dávno jsi," zafilozofoval. Protočila oči, jistě že si nemohl odpustit být její mentor. A u toho by to mělo zůstat.

„Budeš mi chybět...," přistihla se, jak říká. Zarazila se dřív, než to mohlo být horší. Vnímala jeho ohromení i na tu dálku, která je od sebe dělila. Znovu někoho ztrácela, měla by si zvykat, její život nebyl o ničem jiném než tom. Spustila ruku s telefonem dolů k boku. Zhrozila se nad tím, jakou konverzaci teď právě vedla s Chenem. Červený rubín na jejím prstu se zatřpytil, zatímco si prohrábla prsty vlasy.

Nikdy se mu nebude moci podívat do očí, pokud ho ještě někdy uvidí. 

~~~

hola amigos y amigas!

jak se vám daří v karanténě, slyšela jsem že v Česku už to polevuje... zatímco mě, ještě čekají 2 týdny, při nejmenším... už mě to doma nebaví haha

tak máte tu další kapitolu , táta a dcera rozhovor... do menší hloubky o minulosti... a pokec mezi ex mentorem a ex žačkou... no někdo tu předpověděl, že Chen vezme roha hahha... noooo  ale ještě je tu hodně věcí, co se musí  před koncem přihodit... hihih

už moc daleko od konce nejsme, tak jsem si začala hrát s obalem na knihu, která bude o Chenovi, jak už jsem několikrát řekla... už jsem vyšla ze cviku a ani jeden se mi nelíbí... hmmmm je tu někdo, kdo je zručný v designu???? moc moc bych vás milovala haha...

děkuji moc za podporu, jako vždy a navždy!

love ya