~~~ All time low - Trouble is ~~~

Ten sen ji pronásledoval. Nemohl to být nic jiného než, sen. I když se jí Chen vždy snažil vtloukat do hlavy, že ona sny prostě a jednoduše nemá. Necítila v sobě žádné tahání, nebyla rozrušená do morku kostí, když se probrala. Nemohla to být vidina, nedávalo to smysl.

Její ruce sjely dolů na její břicho, udělala to instinktivně. Nebylo možné, aby byla těhotná... pokud není panna Marie. Odfrkla a vytáhla se do sedu. Popadla telefon na konferenčním stolku. Na chvíli usnula, hned poté, co Chen odešel a ona se domluvila s Deonem na čase, kdy se setkají. Byl čas, aby se převlékl a vyrazila ven.

Prošla celým apartmánem, Alek se ještě stále nevrátil... povzdechla si. Byla něčí manželka, ale nikdy se necítila tak sama. Snad ji setkáni s Deonem, trochu rozptýlí.

Před tím, než vyšla ven z bytu, zastavila se v předsíni. Popadla post it a pero, v záměru napsat Alekovi vzkaz o tom, kde je nebo kdy se vrátí, ale netušila přesně co napsat. Strávila minutu tím, že tam stála, jak socha bez toho, aby se hnula. Protočila oči a odhodila papír i tužku na stolek s klíči. Nemusí mu nic psát, sám jí nedal vědět, kde je... 

Vydala se ven, do přelidněných ulic. Jen si vzpomněla na to, jak se nemohla ani vydat na takovou procházku, bez toho, aby se nemusela vehementně vyhýbat lidem kolem ní. Byla to pro ni obtíž. Teď už jí to nijak neomezovalo, věděla, jak potlačit vidinu, která pro ni nic neznamenala. Nebo pro dobro světa. Něco v ní, nějaký smysl, který si dokázala vypěstovat, jí pomohl filtrovat všechny ta nutkání.

Díky, Chenovi byl její život o hodně jednodušší.

Měla by za ním jít, má k tomu výmluvu... musí pokračovat s tréningem a Chen byl její mentor, ať se mu to líbí nebo ne. Rozhodla se zamířit k Chenovo panství, až se rozloučí s Deonem. Byla zvědavá, co měl Deon na srdci.

Zahlédla ho stát před kavárnou, ve které se domluvili, že si dají kávu. Bylo až zarážející, jak moc se Maksimovovi bratři podobali jeden druhému. Bylo znatelné, že Deon byl o pár let starší, ale jinak nic jiného k tomu, aby je člověk, co je vyloženě nezná, mohl rozpoznat.

Deon měl ruce ležérně zastrčené v kapsách jeho kalhot, když si jí konečně všiml, upřel na ni svůj čokoládový pohled a lehce se na ni usmál. Na vteřinku si vzpomněla na její sen... Mabel a Deon... jak se to vůbec stane? Jestli vůbec.

Musí si ujasnit, zda to byl nějaký divný sen, nebo doopravdy vidina. Možná by se na to měla zeptat Chena. Další výmluv k její přítomnosti u něj doma... počkat, od kdy potřebovala výmluvu k tomu s ním mluvit. Zamračila se a zahnala takové myšlenky do pozadí.

„Zdravím Deone," usmála se na něj. Uvědomila si, že jsou teď jedna rodina.

„Pandoro," naklonil se k ní a objal ji. Trochu ji to zarazilo, Ruští lidé nebyli známi pro jejich otevřenou náruč při každém setkání. Ale nechala ho tak učinit, poté jí otevřel dveře do kavárny a ona vplula dovnitř.

Usadili se naproti sobě a objednali si kávu.

„Jak se ti daří Pandoro?" optal se jí Deon, jeho oči se na ní usídlily, zatímco pozvedl šálek s kávou k ústům. Měl divný pocit deja vu, který se nedal setřást. Možná proto, že tahle celá scéna, ji byla hodně povědomá. Před více než rokem, seděla v kavárně s Chenem, poprvé poté, co na sebe narazili na Palácovém náměstí. Měla podobný pocit, jako teď s Deonme... což nedávalo žádný smysl.

„Pandoro?" oslovil ji Deon znovu. Zmateně na něj zamrkala, byla ticho moc dlouho?

„Promiň, jen jsem se zamyslela. Mám se...," jak se vlastně měla? Na tuhle otázku bylo těžké odpovědět, protože byla zmatená. „Jde to...," slabě se na Deona usmála a popadla hrnek s kávou a začala ji pomalu usrkávat.

„Jak se máš ty, Deone?" Otočila jeho otázku jeho směrem. Lépe, bavit se o něm, než o ní.

„Vše jde, jak má," řekl jen. Nemohla si pomoci a zamračila se na něj. Proč měla pocit, jako kdyby tohle setkání mělo jiný podtext, než jen to, aby se ujistili, že se oba mají dokonale. „Mladší bratr se konečně usadil, o Evianu je postaráno a naše ztracená matka se vrátila k rodině," dodal Deon. Pandora jen tiše pokyvovala.

„Jak Alek plní svou roli manžela?" zajímal se. Znělo to dokonale ležérně, ale záblesk v jeho očích jí říkal něco jiného. Měla by se uklidnit. Byl to jen starší bratr, který se staral o dobro jeho mladšího bratra. Dává to smysl. „Nikdy by mě nenapadlo, že se Alek ožení dřív jak já," uchechtnul se nakonec.

Asi tak stejně jako jemu, to nedocházelo ani jí.

„Ahhh, jde mu to dobře," odfrkla. Nemohla Deonovi říct, že Aleka od včerejška neviděla. A to vše k jejich prvnímu dni, jako manželský pár. Nechtěla lhát a v tu samou chvíli, nechtěla říct pravdu k tomu, jak se jejich společný život vyvíjí hned z kraje.

„Co se děje?" vypadalo to však, že se Deon nemínil nechat oklamat.

„Nic...," schovala se ze šálek s kávou a doufala že to nechá Deon plavat. Ale to by nesměl být Alekův bratr, aby to nechal jen tak ležet. Na malou chvíli se znovu zamyslela. Jak to, že se všech Maksimovových sourozenců, to byl Alek, který to odskákal. On je ten, co mlže číst v té kronice, to on by osudem vybraný se do toho všeho zamotat. Tak jako tak to mohl být i Deon. Mae nepočítala, ta byla ze hry už hodně dávno. Zajímalo ji zda Deon má nějaké ponětí o tom, čí potomek je.

„Alekův vztah s matkou se trochu zlepšuje...," hádala. Neměla nejmenší ponětí, jak to mezi nimi je, nebo jak to probíhalo během jejich odcizení.

„Mluví s ní, což je masivní pokrok. Byl ještě malé dítě, když nás opustila. Nevyrovnal se s tím, a potom jsme ztratili i otce a Zeke byl ten kdo se o nás staral. Dává jen smysl, že měl v sobě hodně zlosti," bránil Deon svého bratra, tak jak se patří. Pandora to chápala, o tom žádná.

Jediná věc, která ji znervózňovala, byla právě Livana. Ještě s ní neměla šanci mluvit a ani netušil, zda to byla zas takový super nápad. Bála se. Pandora nebyla z těch, co by se jen tak jednoduše a neodůvodněně bála. Ale, co se týkalo Alekovo matky, nemohla si pomoci.

Nebo to byl Nikolay, koho se obávala. Od té doby, co zjistila, že on má spojitost s Livanou, byla nepokojná. Jedna její polovina, chtěla vědět víc, ale druhá byla radši ve tmě, bez dalších zbytečných odhalených tajností, které ji bez pochyby ublíží.

„Jaká byla Livana... vaše matka, když byla ještě s vámi? Jak vysvětlila svoje zmizení?" upřela dychtivý pohled na Deona. Jeho výraz neprozradil nic o tom si myslí o jejím vyzvídání.

„Tak jako každá jiná, starala se o nás, milovala nás. Neřekla nám, co se stalo, že nás opustila, ale cokoliv to bylo, jisté k tomu měla své důvodu. Možná to byl osud," pokrčil rameny, jeho oči, utápějící se v jejích. Její zamračení se ještě prohloubilo. Poslouchat, jak osud ovládá životy všech okolo ní, ji dovádělo na pokraj šílenství.

Štvalo ji, že životy všech jsou kontrolovány už daným osudem...

Pak se uklidnila... Zeke jednou řekl, že i když se mu ukáže jeden Osud, vždy je v nich hodně variabilních. Lidé si jej utvářeli sami. Ona sama poznala, když se její osud změnil. Díky rozhodnutím, která udělala, jakou cestou se vydala, když se před ní objevilo rozcestí.

„To máš asi pravdu, osud si však utváříme sami," zamumlala tiše. Něco se mihlo v Deonových očích, ale dřív než to mohla zaregistrovat, bylo to pryč.

„Jak se má Eviana?" Deon se ptal a říkal všechny ty správné věci. Bylo to matoucí.

„Je v dobrých rukou. Chen se o ní postará, myslím že jí změna prostředí prospěla," a dotek Smrti, dodala v duchu. Koutek Deonových úst zacukal v náznaku úsměvu.

„Jsem rád, že dostala šanci s Chenem," poznamenal.

Z nějakého důvodu se mu jeho slova nelíbila.

„Tak to mezi nimi není, jen...," bez toho aby to mohla zastavit, promluvila a zastavila se dřív, než to mohla dokončit. Kriste..., cítila jak se její tváře rozpálily, ještě víc, když na sobě ucítila Deonův zkoumavý pohled.

„Dobře, a teď k důvodu, pro který jsem tě vylákal ven," rozhodl se mávnout nad jejím malým výlevem rukou a posunul se dál.

„Proč tedy?" rozpačitě začala klepat prsty o desku stolu.

„Nedal jsem tobě a Alekovi, žádný novomanželský dar a chtěl bych to napravit. Alek sem měl přijít taky, ale na mou zprávu neodpověděl," dal se rovnou na vysvětlování. Přestala klepat prsty a čekala, co dalšího z něj vypadne.

„Máme rodinné panství pryč od města na venkově. Chci abyste jej využili na líbánky,"

Pandora dokonale ztuhla. Tak to bylo něco jiného. Pokud její tváře hořely před tím, tak teď by na nich mohla smažit vajíčka. Netušila, jak na to má reagovat. Možná její výraz mluvil dokonale za vše.

„Já nevím, co na to říct," vydala ze sebe naprosto upřímně.

„Nemusíš mi děkovat," zazubil se na ni Deon a ona se zmohla jen k přiškrcené polknutí, a nucenému úšklebku. Co měla on na mysli, rozhodně nemělo co dělat s děkováním. Právě naopak. „Vše je zařízené a zítra se tam můžete vydat, jistě užijete pár dní bez vyrušování. Můj šofér vás zítra vyzvedne ať se nemusíte o nic starat," vypadalo to, že Deon měl vše vymyšlené. Dělalo se jí z toho mdlo.

Pár dní, úplně odříznutá od světa, s Alekem. Neuměla si to ani představit.

„To není potřeba vážně... nemusíš si dělat škodu...," snažila se přijít s výmluvou, která by ho přesvědčila o tom, že to není ten nejlepší nápad. Vzhledem k tomu, jak to bylo mezi ní a Alekem.  Ale to nemohl Deon pochopit, ne bez toho, aby mu nevyklopila celou historii. Což rozhodně nemohla.

„Nechci slyšet ne. Už je to dojednané. Nech mě udělat aspoň něco, pro tebe a Aleka," nedal jí šanci. V tichosti dopili poslední kapku jejích už vychladlého nápoje. Deon se postavil, a tak udělal i ona, absolutně poražená.

„Doprovodím tě domu," navrhl Deon, jen přikývla. Přejel jí mráz po zádech, zatímco kráčela vedle Deona. Netušila, z jakého důvodu. Položila ruce na sví břicho a pár vteřin čekala na ten pocit, který dostane vždy před každou její vidinou. Ale ten se nedostavil. Možná byla jen přemožená vším tím, co se na ní valí. Dokonce i úplně zapomněla na to, že měla v plán jít navštívit Chena, hned jak se rozejde s Deonem. Ale teď to nepřipadalo v úvahu, musela se ho prvně zbavit.

„Jsi v pořádku?" obrátil k ní Deon obličej, zněl starostlivě, ale v jeho výrazu se to neodráželo. Něco se jí na tom nezdálo. Dřív než mohla odpovědět, vlasy na zátylku se jí postavily do pozoru. Co se to děje?

Kdy jindy měla takový pocit? Snažila se vzpomenout, ale nemusela. Odpověď na její otázku se zastavila přímo před ní. Deon se zastavil přesně v ten samý čas jako ona. Vyvalila oči na gang, který jim zatarasil cestu, její srdce bijící jak šílené, dokud se její pohled nezastavil na osobě, která se zdála být hlavou seskupení.

„Tati?" vymáčkla ze sebe, popadla jí panika.

Jenže Karetin se na ni skoro ani nepodíval, jeho oči byly přilepené k Deonovi. Sakra... byl tu dělat potíže? Její první impuls bylo se postavit před Deona a předvést se jako jeho osobní štít, ale než udělala, byť jen krok vpřed, zarazil ji ten výraz, který se usadil v obličeji jejího otce.

Jeho oči byly do široka rozšířené. Obličej strnulý, skoro by se odvážila hádat, že strachem. V rychlosti zamrkal a sklonil pohled k zemi.

Pak k jejímu naprostému překvapení se i on skácel na zem, přímo na kolena.

Deon vedle ní si povzdechl, když se zadívala na něj, nepozorovala na něm žádné známky. Absolutně ho nezarážel fakt, že její otec a vlastně celá jeho parta, včetně Dicka, teď klečela na zemi, s hlavami skloněnými v pokoře.

Co se to tu do háje zeleného děje?

„Přestaňte s těmi caviky," nařídil jim Deon nepohnutým hlasem. Karetin pokýval hlavou q znovu se postavil na nohy.

„Zkazil jsi mi celou mojí šarádu, Hladomore" poznamenal Deon. Který však už jako Deon nezněl. V rychlosti se na osobu vedle sebe podívala, ještě aby zachytila poslední zbytky Deonových rysů mizející y obličeje člověka, který s ní strávil krásnou chvíli u kávy.

Obličej jako kdyby úplně zmizel a jediné, co zbylo, bylo prázdné plátno, tam kde se měla nacházet tvář. Vyjeveně otevřela ústa dokořán a automaticky ustoupila krok pryč od jeho postavy. Ať už to byl kdokoliv.

Jen jednou mrkla a konečně zase viděla něčí obličej... Alek? Zalapal po dechu, když jí konečně došlo, co se to tu děje.

„Smrt?" vydechla.

„Omlouvám se, neměl jsem v plánu, odhalení mé opravdové identity, ale nečekal jsem, že tvůj otec s tebou bude chtít prohodit pár slov," zazubil se na ní Alek... aghh Smrt.

„Neměl jsi v plánu?" šok jí nedovolil se z toho vzpamatovat. Celu tu dobu nemluvila s Deonem, ale se Smrtí... proč?

„Protože jsem chtěl vědět, jak se máš... po tom všem... se svatbou a tak dále," Alekův obličej začal znovu mizet a jí se z toho dělalo nevolno. Musela se zadívat jiným směrem, jinak hrozila že padne na zem se zamotanou hlavou. Jistě... Smrt jí mohla číst myšlenky, nemusela ani otevřít ústa a on i tak mohl bez problému zodpovědět její otázky.

„Můžeš prosím přestat s těmi změnami... motá se mi z toho hlava," vydala ze sebe přiškrceně.

Smrt na to nic neřekla, a on se tedy odvážila se na něj zadívat. Naposledy ho viděla před sebou u oltáře, když ji a Aleka oddal. Jeho skvostné šedivé oři byly zase zpět tam kam patřily, včetně zbytku jeho ostře řezaných mladistvých rysů.

„Kontroloval jsi mě," osočila se bez přemýšlení, hned na to zmlkla, když jeho ledové oči pronikly do těch jejích. Jeho výraz nic neprozrazoval, stejně tak Deonův v té kavárně... mělo jí to dojít hned.

„Jsem přesvědčivý herec," podotkl jen tak mimochodem na její poznámku. „A ano... jsi můj osobně vybraný Prorok. Musím čas od času dohlédnout na tvé blahobytí," usmál se na ni vřele. Skoro se zakuckala. Nedal jí čas na vzpamatování, když obrátil svou pozornost na jejího otce.

„Ještě pořád se ti nelíbí ten fakt, že tok byla tvá dcera, kterou jsem obdařil takovým darem a zachránil ji od jisté smrti?" jen mezi řečí prohodil směrem ke Karetinovi, který se nadále díval do země, jako kdyby se bál podívat do obličeje jeho nadřízeného.

„Ne," pronesl Karetin bez zaváhání. Nebyl z toho nadšený? Napadlo ji...

„To jsem rád. Měl jsem k tomu své důvody... vše bylo tak jak to mělo být. Osud si vybral ji," přitakal Smrt. Zeke musel už tehdy vědět... další myšlenka si jí našla.

„Přesně tak. A teď když vím, že jsi v dobrých rukou, nechám vás," Bez dalších slov se Smrt odporoučel... v jeho podání se rozpustil do páry a jediné co po něm zbylo, bylo popelavé pírko na zemi. Úplně zapomněla na to, že se ho mohla zeptat na její vidinu, ale kdo by to byl tušil, že se jí naskytne taková příležitost.

„Pandoro...," oslovil jí otec. Kdyby jí někdo přednějakou dobou řekl, že by byla ochotná s jejím otcem promluvit, poslala byje do háje, ale cítila se tak. Chtěla mu dát tu šanci, teď nebo nikdy

~~~

hola hey

tak se mi to podvedlo rychleji, což by taky mělo s tím vším časem co mám teď na psaní haha

doufám, že jste všichni zdraví a hezky doma, kdyby měl někdo nějaký problém, nebo si chtěl jen pokecat, dejte vědět... vím že to není žádná procházka růžovou zahradou, být zavřený doma, odříznutý... pro to jsou už 3 týdny... s tím že ve Španělsku je totální zákaz vycházení...

stay strong

moc a moc se mi líbila ta debata u poslední kapitoly... ani nevíte, jak moc mě to pobavilo a pozvedlo náladu, já se fakt bála, že mě budou všichni nenávidět, že po tak dlouhé době zase updatuju uffff

jste nejlepší... já to říkám vždy, facetimovala jsem přítelovi hned poté, co jsem si přečetla všechny ty komentáře a byl rád, že vám mám lidi. Jste moje radost v karánténě i bez ní haha

každopádně, doufám že jste ocenili trochu one one one času se Smrtí, zvedněte ruku, kdo to tušil, či čenichal ve vzduchu

ouky.... jdu zase psát

love yaaaaa loads