~~~ 5 Seconds Of Summer - Old me ~~~

„Je tu pan Maksimovov," ozvalo se ode dveří. Chen vzhlédnul od knihy, kterou zrovna četl. Jen pokynul hlavou a beze slova se vrátil ke knize, dokud se neozvalo zaťukání na trám dveří, oznamující příchod Aleka.

„Díky, že ses dostavil," poznamenal Chen, bez toho aby se obtěžoval podívat na nově příchozího.

„Co potřebuješ?" zeptal se Alek, znějíc absolutně vyždímaně.

„Jak to jde s Livanou?" optal se.

„Livana nadále naléhá na to, abych přeložil kroniku," Alek se svezl na křeslo vedle něj.

„A nepřestane, dokud to neuděláš," Chen pokrčil rameny.

„Nevím, už jak ji poslat do háje. Nesnesu být v její přítomnosti, chce se mi zvracet, jen ji vidím," postěžoval si Alek. To donutilo Chena se odvrátit od dějové linie, jeho knihy. Zadíval se na muže vedle sebe. Alek, který kdysi býval vždy upravený a plný energie, vypadal, že se brzy složí.

Zalitoval toho, že se musí s něčím takovým potýkat, ale nemohl nic dělat. Alek byl synem jezdce, nebylo cesty zpět.

„Už nemusíš nic předstírat. Pandora je v bezpečí," připomněl mu Chen klidně, ale sám chápal, proč nadále hrál tuhle šarádu s jeho matkou. Chtěl si být stoprocentně jistý. „Pandory se nikdo nedotkne, už ne," naléhal Chen.

Alek se setkal se jeho očima.

„Za jakou cenu...," zašeptal.

Chen pocítil vinu, ale hned na to ji odsunul stranou. Oba udělali tohle vše, pro dobro Pandory.

„Vyšlo to," Chen a Alek, od té doby, co se to všechno dohromady stalo, vymazání vzpomínek, svatba a tak dále, ještě spolu o tom všem nemluvili a vypadalo to, že teď nastala ta chvíle. Alek se naklonil kupředu a vložil svou hlavu do rukou. V rezignaci. Chen se na chvíli leknul, že se mu poštěstí vidět, slavného Aleka Maksimovova v slzách, ale k tomu nedošlo, i když to vypadalo, že není od té skutečnosti daleko.

„Nevím, jak s ní mluvit, nevím jak s ní mám být v jednom bytě, když vím... co se jí stalo...," jeho hlas ochraptělý a tlumený díky dlaním.

„Přenes se přes to, není to tvoje chyba," Chen nemohl jinak, než hrát na tu lidskou stranu sám sebe, i když to bylo proti jeho vlastnímu přesvědčení. Zdálo se, že cokoliv mělo co dočinění s Pandorou, dělal vše jinak, než jako kdysi.

„Jak to není moje vina? I když jsem to nebyl já, moje krev... moje vlastní matka, to udělala. Nechala ji unést, což je to nejmenší ze všech těch zvěrstev, co se na ní dopustila...," vydechl, bolest dokonale zvučná v jeho hlase. Znát pravdu, bylo pro Aleka, jako rána kladivem do hlavy. Nedokázal se s tím smířit. „Ona celý svůj život nenáviděla svého otce, když to byla moje matka, kdo jí to udělal. Jen proto, aby vlastnila její život...," pokračoval. „A k tomu, není ani schopna cítit lítost nad tím zrůdným činem,"

„Livana, je možná ženská postava v naší malé rodině Jezdců, ale vždy nej ambiciózní, i přesto, že přišla jako poslední," zamumlal Chen, přemýšlivě.

„K tomu, všemu si jako v mlze pamatuji, jak jsem se k Pandoře choval, když jsi zamaskoval moje vzpomínky. Já obviňoval její rodinu, jejího otce... ji," Chen si přišel jako u zpovědi. Bylo mu nepříjemné, tohle poslouchat, lidské pocity, mu do jisté míry nic neříkaly. Od Pandory se naučil tomu, jak moc může jeden člověk cítit, taky pocítil mnoho z toho na vlastní kůži.

„Můžu tě jich zbavit," navrhl suše Chen, přehodil jednu nohu před druhou. A teď si přišel jako psycholog s labilním pacientem na sezení.

„Ne. Nepřipadá v úvahu," odmítnul razantně, setkávající se s Chenovo pohledem.

„Tak se sakra seber. Máš ženu, o kterou se musíš postarat a nezáleží na ničem dalším," Chen zatnul zuby, při posledních slovech, zatímco Alek přikyvoval.

„Už jsem se o její bezpečí postaral, znamená to, že už nemusím být přítomen...," vypadalo to, jako kdyby se ptal na to, zda mu je dovoleno, utéci. To Chena iritovalo. Byl to Alek, kdo za ním přišel první... ano sice se na tomhle plánu domluvili dohromady, díky Chenovi a jeho vědomostem. Chen věděl, že spojení mezi dvěma potomky, pomůže všem, kterých se to týká.

„Myslel jsem, že jsi silnější," Chen si odfrknul. Alek se zamračil ale neodporoval.

„Nebudu předstírat, že jsem. Nejsem, myslel že ano, když jsem na všechno postupem přišel, v Anglii. S tím, čím je Pandora jsem se smířil rychle. Tím, čím jsem já... ne," přiznal. Nebyla to slabost, Chen to věděl, snažil se to pochopit, ale díky jeho blízkým zkušenostem s lidmi, kterých nebylo zas tak tolik... netušil jak. Aleka však znal od dětství, Alek vždy jednal impulzivně, proto i teď měl dojem, že se odtahuje proto.

„Jsi synem někoho, to z tebe nedělá nic. Pandora je silnější, než si myslíš, a ty taky. Oba se přesto dostanete a můžete být spolu," slova z něj vycházela sama od sebe, ale ten pocit, který se mu během toho usadil v břiše, nebyl příjemný. Bezděky zaryl prsty do obálky knihy. Postřehl na sobě Alekův pohled.

„Během toho, co jsem byl pryč, co jsem nebyl sám sebou... jak špatně na tom byla? Zlobila se hodně? Matně se pamatuji, když jsem znovu viděl, vím že byla vzteky bez sebe, ale jak moc," zajímal se Alek.

Chen si vybavil Pandoru v době, kdy zjistila, že Alek odešel, pak jeho důvody a pak, že si nechal vymazat vzpomínky na ni. Mentálně se otřásl, když si jen vzpomněl na výkyvy jejích nálad. Bez toho, aby to mohl sám zastavit, se mu v hlavě vyplavila velmi živá vzpomínka na to, jakými prostředky se Pandora tehdy snažila zjistit pravý důvod toho, proč Alek učinil takové rozhodnutí. Jeho srdce se rozbušilo... pokaždé. I když ji dokázal racionálně přechytračit a obrátit její malý útok proti ní... lhal by... kdyby předstíral, že to v něm nic nevyvolalo.

Ale to samozřejmě nebylo něco, co by měl vysvětlovat tady Alekovi.

Zadíval se do hnědých očí jeho přítele, nepřítele...

Možná by měl být upřímný. Oba dva spolu jednali na rovinu, od začátku jejich paktování. Znovu by lhal, kdyby popřel to, že si tuhle jízdu ani trochu neužil.

Protože jsi strávil několik měsíců zasnoubený s Pandorou... to se ti na tom líbilo.

Otravný hlas v jeho v hlavě se rozhodl si do něj dloubnout.

„Dalo se to zvládnout," nakonec řekl jen. Neměl v plánu, k tomu cokoliv dodávat...

„Proč jsi mě sem zavolal?" vrátil se Alek k tomu, proč sem přišel.

„Jen jsem ti chtěl dát vědět, že vyklízím pole. Letím zpět do Anglie," nemusel se Alekovi zodpovídat, ale měl pocit, že mu to dluží. Tak jak to dlužil Pandoře, ale to byl jiná historie. Alekovo obočí vystřelilo vzhůru.

„Teď? To nemyslíš vážně?"

„Není tu nic, co by ode mě bylo ještě žádané. Vezmu s sebou Evianu," dodal.

„Proč tak najednou?" Alek to nechápal, jak by mohl. Ani on sám, netušil proč, měl najednou neodolatelnou touhu se odtud dostat. Možná protože vzdálenost byla odpověď na to, jak se cítil, po životech a životech, které už zažil.

„Žádný specifický důvod to nemá. Většinou se nikomu nezodpovídám a nemíním to ani teď praktikovat. Dělám to jen z dobroty mé duše. Jestli to pomůže klidu tvé, tak ti tu nechám pár mužů, ale jak jsem řekl, nic vám nehrozí. Postarej se o to, aby kronika zůstala ve vašich rukou a ať se Pandora sama nedostane do žádného maléru. Má to ve zvyku, ale to ty už víš,"

Vypadalo to, že Alek se chystá k po hlavě nepromyšlenému výslechu, ale Chen mu k tomu šanci nedal. Zvedl se na nohy, pokynul mu hlavou a odcházel z pokoje. Alek se značným způsobem podobal jeho manželce. Nikdy si nechtěl nechat říct ne.

~

Nelitovala ničeho.

Udělala vše, co bylo v jejích silách. Podrobila se jejímu vlastnímu životu.

Odfrkla si, když si uvědomila, že její život vlastně ani nebyl jejím vlastním. Ale na tu myšlenku už si dovedla zvyknout, když už jí nic jiného nezbývalo. Věděla, co musí udělat, aby zlomila tenhle šílený cirkl.

Otřásla se při návalu studeného vánku. Bylo léto, ale k večeru se už ochlazoval, krom toho se nacházela na místě, které bylo bez problému přístupné větru. Přitáhla si svetr blíže k tělu a spustila nohy přes okraj místa na které se usadila. Její pohled se zastavil na nebi před sebou.

Byla to nádhera. Oči se jí samy od sebe zalily slzami, zatímco si užívala tu scenérii, která se před ní rozjímala. Nemohla si přát nic jiného než tohle, zatímco tu čekala. Její srdce, po hodně dlouhé době, nebylo zmatené, nebo plné rozporuplných pocitů. Což bylo přesně to, co chtěla v tuto chvíli cítit.

Nic.

Jen ticho, které následoval klid.

Mohla tu sedět do nekonečna a nevadilo by jí to, ale uvědomila si, že má na svém talíře, něco co musí udělat. Buď teď a nebo za pět minut, musí udělat ten krok, pro který až sem došla.

Povzdechla si a pomalu se postavila na nohy, opatrně, aby nepodklouzla a nespadla dřív, než měla naplánované. Její dlouhé vlasy poletovaly kolem její hlavy.

Její nohy se zakotvily na úzkém hrazení, které ji dělilo buď od bezpečí, nebo pádu do nicoty. Na vteřinu se zastavila. Její údy v dokonalé nehybnosti, její mozek tak jako vždy pracující o sto šest. Nikdy jí nebyl dovolen ten luxus si oddychnout, neměla na to jako Prorok nárok.

Ještě jednou si chtěla vzpomenout na všechny své blízké.

Obličej její matky se jí mihl před očima, pousmála se, když postřehla, že její úsměv opětuje. Její matka byla v pořádku, konečně po dlouhé době. Asi ten fakt, že se její dcera vdala a žije si spokojeně, jí dodalo na klidu. Pandora neměla to srdce jí vysvětlit, jak se věci nakonec doopravdy mají. Naposledy, co jí viděla, udělal vše proto, aby věděla, že je Pandora šťastná. Nebude si nic pamatovat, věděla že se o to jistí jedinci postarají.

Bez dovolení se do jejího vědomí vměsnala myšlenka jejího otce. Její srdce roztálo. Byla v klidu, její srdce bylo po letech v naprostém klidu, když si vzpomněla na svého otce. Polkla knedlík, který se utvořil v krku... možná nebyla zas tak v pořádku.

Hlavou se jí prohnalo mnoho myšlenek... na Deona a Mabel, kteří se jen nedávno dali dohromady. Na Mae a její rodinu... Mae byla těhotná. Dokonce Eviana, která se dokonale vžila do své role.

V neposlední řadě to byl Alek.

„Hodně se změnilo... nemůžeme jít zpět k tomu, co jsme měli předtím...," slyšela jeho slova, jeho hlas rezonovat v jejích uších, jako kdyby jí je šeptal zrovna teď a tady. Ale už to bylo nějakou dobu, co jí tohle řekl. Už to bylo delší dobu, co si myslela přesně to, co on.

I tak to nedokázala akceptovat hned. Ani jeden z nich nemohl překonat tu vzdálenost mezi nimi, ten příkop, který se tam utvořil. Za což k politování ani jeden z nich ne přímo mohl. Byly to činy a osudy lidí kolem nich, které jim to udělali. Knedlík v jejím hrdle se zvětšil, ale nedovolila si plakat, už ne.

A pak tu byl Chen. Všechny její emoce se ještě umocnily. Pravděpodobně jí bude chtít zabít, až zjistí, co má v plánu. Ale to už bude pozdě, pozdě na vše. Skousla si ret. Ani jedna myšlenka na kteréhokoliv člověka v jejím životě jí teď tak nerozrušila. Krom na Chena.

Něco... něco bylo jiné a nebyla si jistá, zda chtěla zjistit, co přesně.

Rychle zatřásla hlavou v úmyslu na to zapomenout. Nebyl čas, měla misi, kterou musela dotáhnout do konce, ať už to stalo cokoliv. Netušila, jak blízko musela být, ale pravděpodobně hodně blízko na to, aby za ní přišel, zda vůbec.

Pošoupla svoje chodila blíže k okraji kamenného zábradlí, dokud se její špičky nepřečuhovaly přes hranici. Neměla problémy s výškami, a ani teď tomu nebylo jinak. Nedívala se dolů, když se posunovala blíže, dívala se před sebe do dálky.

Teď, nebo nikdy.

Zhluboka se nadechla zavřela oči a udělala krok v před. Její srdce skoro vyskočilo z hrudi, když po nohami už nic necítila, zatímco padala do tmy, do neznáma a vzduch svištěl kolem ní. Nevěděla, jak dlouho to bude trvat, než se její tělo setká s chodníkem pod ní.

Nebála se však, byla smířená se vším, co se před ní nacházelo.

Ale chodník to nebyl. Když otevřela oči, byl zase zpět nahoře, na vrcholku budovy, ze které, pokud si dobře pamatovala, před malou chvílí skočila. Její nohy byly najednou moc slabé, podlomily se jí v kolenou a ona se svezla na zem.

Cítila přítomnost další osoby tady s ní na střeše budovy. Chlad prostoupil její postavu, její kosti a celé její tělo. Na tohle čekala, přesto se obávala. To co provedla, nebylo správné, i když to udělal pro dobro sebe samé. Musela to udělat. Nebyla schopná se kolem se rozhlédnout a najít toho, koho k sobě svým činem zavolala.

„Co mělo tohle znamenat?" ozvalo se nad ní. Zamrazilo jí, až se jí postavily vlasy na šíji do pozoru. Skousla si ret, ale nedovážila se zvednou pohled k osobě tyčící se nad ní, jako stín. S potížemi polkla, v úmyslu se pochlapit a podívat se na něj.

Byla zvědavá, v jaké podobě se jí dnes ukáže.

Zvedla k Smrti hlavu, neviděla mu pořádně do obličeje, kvůli postavení, ve kterém se díky svému přičinění nacházela. Ale mohla vidět, jeho stříbřité vlasy, rámující jeho obličej, v měkkých vlnách, poletující ve vánku. Opět bez jakéhokoliv trička, nebo košile, takže měla tu další příležitost zírat na jeho pekáč buchet. Jen mimoděk hledala jeho křídla, která byla jejím očím tentokrát schovaná. Měl tedy svou originální masku na sobě, netušila zda to byla dobrá známka pro ni a nebo se na ni snese jeho hněv.

„Potřebovala jsem s tebou mluvit," vydala ze sebe přiškrceným hlasem.

Smrt od ní odstoupil, zahlédla záblesk jeho šedých, skoro bílých očí a stažené obočí nad nimi. Roztřeseně se vytáhla do stoje, nutící se své klepající se dolní končetiny k spolupráci.

„Hazarduješ s životem Proroka, který jsem ti dal?" optal se jí, jeho hlas zněl naprosto klidně a hebce, jako kdykoliv jindy, avšak neunikl jí podtón jeho otázky, který možná nebyl znatelný normálnímu lidskému uchu, ale ona ho dokázala rozeznat. Sakra... byl naštvaný, bylo hodně zdrženlivě řečeno.

„To jsem v úmyslu neměla...," pokusila se obhájit, panika se v ní zvednula jako poryv větru.

„Riskuješ nejen svůj život," přidal.

Na vteřinu se zarazila.

„Nikoho jiného jsem neohrozila...," ohradila se možná trochu víc ostřeji, než měla v plánu. Nikdy by si nedovolila, něco takového.

„Avšak jsou to dva životy, které jsi svým neuváženým jednáním postavila na hranici," pokračoval v tom samém. Možná se jí jenom snažil dát lekci, ale nějak tušila, že tomu tak nebylo. Dívala se na něj, zamračila se, když se k tomu dál nevyjádřil... úplně zapomněla na to, proč tohle celé udělala.

Jeho oči se svezly z jejího obličeje níže... dokud se nezastavily na jejím břiše.

~~~

heya

doufám že jste všichni v pořádku a zdraví, stejně tak jako vaše rodiny a nejbližší

držme při sobě, zatímco se celý svět postavil na hlavu, čtení a psaní je teď to jediné, co mě drží při životě, při mém 11 dní karantény ve Španělku.

na jednu stranu mi to pomohlo k tomu se probrat a psát, dostala jsem trochu inspirační kopanec... a možná za to může další věc...

jak jistě víte, jsem ambasador pro WP ale to není to, co jsem chtěla říci... pře pár měsíci jsem poslala Untouchable na prozkoumání... zkusila jsem štěstí a byla jsem vybraná jako první, aby má kniha byla v doporučeném seznamu čtení pro český WP znamená to, že semnou udělali rozhovor atd... až to bude zveřejněné, poslu vám link...a všichni mi kolegové a já bychom ocenili, kdyby jste se mrkli na oficiální česko-slovenskou WP stránku... je tam hodně věcí, které vám mohou pomoci se čtením, psaním a nebo soutěže a tak dále.

zpět k příběhu!

doufám že mě nezabijete haha... tak nějak jsem byla osvícená a říkám si, jo jdeme z toho nadělat paseku

mimochodem, už mám polovinu, další kapitoly... karanténa mi pomáhá v tom se oprostit od jiných povisnností:)

tak snad zase brzy!

držte se

love ya