~~~ 5 seconds of summer - Lie to me ~~~

Připadala si jako v hodně špatné telenovele. Shodou okolností se z ní stala k politování hodná hlavní postava, a to se jí ni za mák nelíbilo. Nejhorší na tom všem byl jejího okolí nedostatek reakce na její situaci.

Seděla na místě jako bábovka skoro deset minut a nikdo se neobtěžoval se zeptat na to, proč vypadá jako kdyby jí uletěly včely a hlavně... proč vedle ní sedí Alek, jako její novomanžel a ne Chen, který se nacházel shodou okolností na druhé straně místnosti. Kterou mimochodem vybraly oni dva, pro její posvatební recepci.

Bylo to směšné.

„Můžeš mi ještě jednou vysvětlit, jak je možné, že nikdo z přítomných se nepozastavuje nad vývojem situace?" naklonila se blíže ke svému choti. Jen při té myšlence se jí srolovaly prsty na rukou i nohou.

„Chen mi vysvětlil, že je to součástí kouzla, které na svatebčany snesl Smrt. Naše rodiny jsou přítomné, nebylo to nic složitého," zamumlal Alek na zpět. Pandora se neudržel a zadívala se jeho pohledného obličeje, což byla chyba. Na sucho polkla, když se setkala s jeho jasným pohledem. Už dlouho neviděla ten výraz v jeho pohledu, ten který svědčil o tom, že ví kdo ona je a jakou společnou minulost a osud sdíleli.

Soustřeď se!

Zaječela na sebe samou ve své hlavě.

Podívala se na prostranství před nimi, kde se pohybovali všichni jejich hosté a rodiny. Její matka se bavila s Mae a Deonem, jako kdyby se znali od jakživa. Nechápala to. Jak mohl Smrt zmanipulovat jak její rodinu, tak i ji samotnou? Dělalo se jí z toho nevolno.

Její skoro tchýně a tchán se bavili s dalšími lidmi, kterého ona neznala a cítila se divně. Nikdo nebyl v podezření a nikomu to nepřišlo divné. I když jí bylo všechno vysvětleno, i tak byla na nejvyšší míru zmatená.

Pandora neměla sílu k tomu, aby předstírala, že si užívá svůj den. Ani nechtěla vidět, jak její výraz vypadal, dobré bylo, že nikoho nezajímalo, co se v ní odehrává a proč se červenající se nevěsta doopravdy červená. Vzteky, nad tímhle pohřbem.

„Je tu i tvoje matka?" zahučel směrem k Alekovi. Informace, kterou se dověděla v autě, byla ještě stále čerstvá v její hlavě.

„Nebyla pozvaná, ale jsem si skoro stoprocentně jistý, že se objeví," byla jasné, že se snažil udržet své emoce na uzdě a nenechat to na sobě znát, ale jeho hlas se třásl tak jako tak.

„Jestli přijde, bude jediná, kdo nebude pod vlivem Smrti kouzla," předpokládala.

„Chen mi řekl, že jezdci, nemůžou být ovlivněni takovým kouzlem," potvrdil Alek její teorii. Pandora pokývala hlavou, neměla nic dalšího, co by k tomu řekla. Aspoň ne teď. Když ona, Chen a Alek dokončili jejich malý dýchánek v autě na cestě na místo oslavy, Pandora měla v plánu se sebrat a absolutně se neúčastnit toho, co ti podvodníci připravili.

Podařilo se jim ji přesvědčit, používající její dobrosrdečnost proti ní. Nechtěla tu nechat svou matku a Mabel, která přiletěla až sem, jen aby ji viděla se provdat. Její sobecká strana by jí to dovolila, ale byla moc zodpovědná. I přesto jak moc se chtěla stranit jak Aleka, tak i Chena.

Bylo jí absolutně jedno, jak moc bylo tohle komplikované a proč to museli udělat, i za jejími zády. Aspoň jí to bylo jedno v tuto chvíli. Jelikož její krev ještě stále bublala v jejích žílách, čirým vztekem a zoufalostí. Nemohla dělat nic. Jen sedět a vypadat hezky. A pokusit se nevybuchnout.

„Pandoro," zaslechla své jméno. Zmateně se podívala vedle sebe, vzhledem k tomu, jak Alek tvářil, asi se pokoušel získat její pozornost už nějakou dobu.

„Hmm?" vydala ze sebe.

„První tanec," dvě slova stačila k tomu, aby se její srdce rozbušilo jako šílené proti její vlastní vůli. O vteřinu později se dostavil další pocit. Nevole. Jedna její část byla připravená vyskočit na nohy a ploužit s Alekem na parketě, ta druhá chtěla odmítnout a jako děcko se vztekat na podělaným osudem, který jí dovedl ke sňatku s mužem, se kterým si kdysi poprvé vůbec dokázala představit, že by s ním mohla žít.

Alek se mezitím, co se sebou vnitřně prala, postavil a vztáhnul k ní ruku. Zírala na jeho prsty, jako kdyby je jakživa neviděla. Jen mimochodem jí došlo, že vše kolem utichlo, jako očarovaná následovala Alekovo popudu a postavila se, vkládajíc svou ruku do jeho. Ignorovala elektrické vibrace, které k ní přes jejich spojené ruce docestovaly.

Nechala se dovést do prostředka tanečního parketu. Znovu ji přepadl pocit absurdity, ale už se tím nenechala zaskočit. Místo toho nechala všemu volný průběh. Hudba začala hrát, piano se rozeznělo celým prostranstvím a oni se začali pohybovat do jejího rytmu, jako jeden člověk. Nezdálo se to reálné. Ještě nikdy spolu netančili, ani se nepřipravovali na tenhle den, tak jako ji k tomu nutil Chen.

Proč? Napadlo ji, proč všechny ty přípravy, když se nic z toho, čím spolu s Chenem prošli, ani neúčastnil. Všechny ty hodiny strávené vybíráním dortů a květin, tancem a především její vlastní frustrace. Nedávalo to smysl. Necítila se dobře.

„Uvolni se trochu," zamumlal jí Ale do ucha, spolehlivě rozpouštějící všechny její zmatené myšlenky do nicoty. Jeho dlaň na jejích zádech, teplá a naléhavá, jí v tom trochu i pomohla.

Podívala se nahoru do jeho obličeje.

„Nemůžu se uvolnit, když mi tohle celé prostě nepřijde správné...," rozhodla se k němu být upřímná. Konečně mohla s Alekem mluvit normálně. Nenacházel se mezi nimi žádná pomyslná překážka. Byli zpět k jejich původnímu stavu, přesto se hodně věcí změnilo, během toho k sobě měli daleko.

Byla v jeho náručí, ale její srdce i rozum byli absolutně mimo sebe.

„Omluvám se za to, můžeme si o tom všem promluvit až budeme o samotě," zněl upřímně, ale i tak pochybovala o tom, že ani poté co tohle bude hotové, bude v náladě na nějaké povídání.

„Až tohle skončí, chci být sama," rozhodla se k tomu samému, jen postřehla, jak sval na jeho čeliti zacukal v nesouhlasu nad jejím výrokem, ale rozhodl se k tomu nevyjadřovat.

„Pamatuješ si vše, co se stalo od té chvíle, co si Chen pohrál s tvou hlavou až do teď?" zajímala si, chtěla vědět, zda ví něco o tom, jak se k ní choval celou to dobu. I přesto, že k tomu měl své důvody... pamatoval si je?

Zarazil se, zaváhal, předtím, než se rozhoupal jí odpovědět. Už předem věděla odpověď na svou otázku.

„Ano, vzpomínám si na vše...," jeho výraz neprozrazoval nic o tom, jak se cítil, nebo co se v něm odehrávalo. Nenáviděl ji a její rodinu. Přesto tu teď ploužili, jako muž a žena, ve svazku manželském. Všechny ty emoce, které vůči ní cítil, poté co se dozvěděl vše o jejím otci, se nemohly jen tak vypařit.

„Chápu," zachraptěla. Její první popud, bylo se mu znovu omluvit, jak to udělala před týdny.  Odvrátila od něj oči, hlavně proto, aby nerozpoznal, jak moc ji tohle vzalo. Dívala se na míjející se obličeje kolem nich, lidi co je pozorovali, zatímco oni dva tančili.

„Milaya...," je to jediné oslovení, ji dohnalo na pokraj jejích nervů. Oči se jí zalily slzami a nezáleželo na tom, jak moc se za to nenáviděla. „Tohle je jedna z věcí, o kterých si musíme promluvit," naléhal, jeho čokoládové přikované na její tváři, neodvážila se na něj podívat. Nechtěla vidět jeho ublížený pohled, protože to bude její vina a ta už ji bude pronásledovat napořád.

Toužila po konci této písně, aby se mohla někam na chvíli uklidit, ale přesně jak dnešek diktoval, neměla na nic podobného nárok. Její oči se zatavily na osobě, která se odpoutala o všech svatebčanů.

Livana oblečená do sněhově bílé vkusné róby. V ten samý moment zahlédla, další pohyb.

Chen, v jeho originálním černém obleku, také na cestě k jejich dvojici.

To už si jich všiml i Alek, jeho tělo ztuhlo, zatímco se od ní pomalu odpoutal a k jejímu naprostému překvapení vykouzli šarmantní úsměv na rtech, který však nenašel svou cestu až k jeho očím, které zůstaly zamrzlé.

Pandora si vybavila tu informaci o tom, jak Livana jakožto jezdkyně, nemůže být ovlivněná, přesto když k nim docupitala s širokým úsměvem a jiskrou v očích, hrála Chenovu a Alekovu hru dokonale.

„Pandoro... Aleku, vypadáte spolu dokonale," Pandora dokonce měla dojem, že zahlédla záblesk dojatých slz v Livaniných očích. Neměla slov.

„Mohu ti ho na vteřinku ukrást, zlatíčko? Tanec matky se synem, je něco, co jsem vždy chtěla zažít," s tím ji Livana poplácala o ruce a popadla zmíněného syna v úmyslu s ním pokračovat v tanci. A Alek ani nezaprotestoval...

V jejím zorném poli se objevil Chen, který sem musel dojít v tu samou chvíli, ale ona byla tak zaneprázdněná zíráním s otevřenými ústy dokořán, že na něj zapomněla.

„Smím prosit?" jeho slova si získala všechnu její pozornost. Zadívala se na jeho obličej, který teď dobře neviděla, jelikož sklonil hlavu, natahujíc k ní ruku v jedinečném gestu. Když vložila svou ruku do jeho dlaně a on se na ni konečně zadíval, její srdce roztálo.

Usmíval se na ni. Byl to ten úsměv, co znala v jejich ranních dnech, kdy se poznávali. Neubránila se tomu, aby mu jej neoplatila. Pomalá hudba se pozměnila a on si ji k sobě přitáhl, a pak se s ní začal točit jako na kolotoči. Donutil k různým tanečním číslům, byla by se ani nedivil, kdyby ji popadl a vyhodil ji do vzduchu, jako balón. Točila se jí hlava, ale zběsilé tempo jejich tance, jí pomohlo k vyprázdnění přehlceného mozku.

Než se nadála, smála se jako pomatenec. Ani na chvíli ji nenapadlo, tohle jejich malé číslo mělo být jakési odvedení pozornosti. Až později, kdy byla schopná používat svou hlavu pořádně, jí to došlo.

Po chvíli se hudba trochu zklidnila a oni jen ploužili.

„Tak to má být. Máš se usmívat na své vlastní svatbě a ne brečet," Chen ze sebe po chvíli vydal. Ani si neuvědomila, že se ještě stále usmívala. Stiskla rty k sobě, v pokusu se zastavit.

„Nevěsty na svatbách brečí," připomenula mu jen tak mimochodem.

„Štěstím, a ne smutkem," oponoval. Bylo jí jasné, že mu neušlo její rozpoložení, předtím, než Livana odtancovala s Alekem.

„Tobě taky nic neujde," zabručel. Jejich pohledy se setkaly. Jejich soužití, jim dovolilo se kolem sebe uvolnit. Netušila, zda to bylo pro oba prospěšné, ale už kolem sebe nekroužili na délku paže, jen aby se náhodou byť jen kouskem kůže nedotkli. Znali se lépe, rozdíl mezi tím, jak byli na začátku a jak teď, byl enormní.

„Už tě nějakou dobu znám, Pandoro," vyslovil její vlastní myšlenky nahlas.

„Děkuji," zašeptala, položila svou hlavu na jeho ramena a nechala se vést. Děkovala mu za rozptýlení, které přichystal v ten pravý čas. Stiskl její dlaň v tichém přitakání. Dívala se na jeho profil ze své pozice. Jeho čelist byla napnutá z nějakého důvodu. Vypadal skoro... váhala si říct, že nervózně, pokud to bylo vůbec možné.

„Zapomněl jsem ti něco říct, v tom shonu a změnách," Chen se díval před sebe, zatímco ona čekala na jeho další slova. „V bílém vypadáš krásně,"

Ještě nikdy jí Chen nesložil podobný kompliment. Pokud se to zrovna netkalo jejích schopností, nikdy neoplýval pozitivními slovy, směřovaná na její vzhled. Zaskočilo ji to a netušila, co si s tím má přesně počít. Zvedla hlavu z jeho ramene, aby se mohla podívat do jeho obličeje přímo.

„Praštil ses do hlavy, nebo něco podobného?" pozvedla obočí, jeho černé oči utápějící se v jejích. Ne, rozhodně byl při smyslech. Něco divného, něco co v jeho očích zahlédla už několikrát, se tam mihlo. Chtěl něco říct, něco, co podle toho, jak se na ten malý zlomek zatvářil, bylo důležité.

Poté se však jeho pohled odvrátil, jen aby se podíval někam do dálky za její hlavou. Skoro neznatelně pokýval hlavou a když měla v úmyslu se pootočit, a podívat se s kým Chen komunikoval, nenechal ji.

Tím spolehlivě našponoval její nervy.

„Opravdu se přede mnou zase snažíš, nebo snažíte, skrýt? Nejsem z porcelánu, sakra...," vyjela na něj konečně. Všechny emoce ji teď dohnaly.

„Pandoro, teď nezačínej. Už tak se toho děje hodně, nedělej tuhle celé ještě těžší. Zavdal jsem ti někdy důvod k tomu abys mi nevěřila? Nemůžeš mi důvěřovat teď, kdy to potřebuji nejvíc?" vyrukoval na ni s malým proslovem, kdy si nebyla jistá, zda jej měl připravený předem a nebo to z něj jen tak spontánně vycházelo. Jakkoliv tomu byla, ovlivnilo to její hrozící výbuch a celá splaskla. Musel to cítit, díky jejímu tělu, které se mimoděk uvolnilo a jeho prsty se zaryly do látky jejího korzetu.

„Chene, řekni mi aspoň s čím můžu pomoci... neuvrhne tenhle váš plán Aleka do nebezpečí?" zašeptala. Netušila, jak byla schopna se uklidnit tak, aby byla schopna s Chenem komunikovat na takové úrovni. Nikdy neměla problém na něj ječet, aby z něj dostala, co potřebuje. Tolik se toho změnilo, změnilo se i tohle?

„Aleka už ochraňovat nemusíš, byl v tomhle ještě dávno předtím než ještě se vy dva poznali. Teď už to víš. Alekovi se nic nestane a do té doby, co je on spjatý s tebou, tak ani tobě, což uklidňuje zase mě. Už tak mám na krku ještě k tomu Evianu, ta žádnou jinou ochranu nemá," podotknul. Dávalo to smysl. Pandora se podívala na svatebčany, a zahlédla Evianu sedící u stolu, obklopená Chenovými muži. Byla Chenovo doprovod.

„Možná bys ji neměl nechávat o samotě. Už tak měla dvakrát na kahánku. Co když po ní půjde Nikolay, jak jako po Zekovi?" podívala se zpět na Chena.

„Eviana ještě neměla žádné vidiny, do té chvíle je v relativním bezpečí. A o Nikolaye se bát nemusíš, ten se nikam, kde se ty nacházíš nedostane. O to už se Alek i já postaráme," pokusil se ji uklidnit, ale ona se nebála, nepochybovala, že Chen udělal vše proto aby se cítila zabezpečeně.

„Alek ví...," nedopověděla to. Alek byl svědkem jejích slz, ale i tak nemohl vědět, co za nimi bylo, když tak srdceryvně plakala nad svou vlastní hrůznou smrtí.

„Později... později si o tom promluvte," zamumlal Chen. Alek musel vědět... zděsila se. Nechtěla, aby nikdo kromě ní a Chena, věděl. Netoužila po lítosti a po těch pohledech. Už to bylo za ní a připomínku toho všeho nepotřebovala.

Ještě malou chvíli v klidu ploužili, poté ji nechal si odpočinout a šel se posadit k Evianě. Mnohem radši by byla, kdyby s ní nadále zůstal, ale vyslovit ta slova nemohla.

Dívala se na Aleka a Livanu, jak spolu tančí, bylo evidentní, že spolu vedli dlouhý rozhovor, Alekovo chřípí se chvělo, zatímco Livana se sladce usmívala. Bylo nemožné přečíst si v jejích výraze, co za rozhovor se synem vedla. Tanec na konec i pro ně skončil a Livana se od svého syna odpoutala a odplula někam pryč, zatímco se Alek navrátil ke své nevěstě. Pandora očima neopouštěla Livanu, která se zastavovala u jednotlivých stolů a prohodila pár slov s každým z hostů. Nakonec došla až postranním dveřím sálu, tam se zatavila.

Otočila se podívala přímo na ni. Srdce se jí zastavilo, ani nevěděla proč přesně. Ve dveřích se objevil někdo další, zahlédla jeho obličej jen na krátkou chvíli, ale to stačilo k tomu, aby se jí zvedl žaludek.

Nikolay se na ni zazubil, tím nechutným způsobem, který si ona pamatovala a který už nikdy nezapomene. Poté, nastavil ruku Livaně a poté oba dva vyšli ven, pryč z jejích očí.

Mezitím se k ní Alek připojil, v její hlavě to šrotoval.

Ten čas, kdy ji Livana pozvala k ní na hotel, kde byla obklopená svými ochránci, když utekla ze zkoušky šatů. Přišla si divně, ti muži ji znervózňovali a z divného důvodu jí přišli povědomí. A teď už věděla proč...

Vyskočila na nohy.

„Pandoro?" oslovil ji Alek. Ona cítila, jak se barva vytrácí z jejího obličeje. Podívala se na něj, nechápavě si ji měřil, když od něj odstoupila, vyhýbající se jeho natažené ruce.

„Musím jít," zachraptěla jen, otočila se na podpatku a dala se do běhu. Její hlava byla jako pátrací balón a její srdce bolestivě pumpovalo v její hrudi.

Vyběhla někam na chodbu, neslyšela nic jiného než tep jejího srdce v uších, nevěděla zda se za ní někdo jde, ale bylo jí to fuk. Musela být na chvíli sama. Bylo toho moc. Jak se to mohlo všechno sejít v jeden den, kapacita jejího mozku nebyl tak velká, aby to zvládla. Byla jen člověk, nenormální, ale i tak.

Zastavila se na konci chody, která jak se zdálo vedla někam do zadní zahrady. U dvojitých dveří se zastavila, až palčivě si uvědomovala, že byla sama.

Nikolay a jeho muži byli Livaniny minioni, tak jako byl Dick psisko jejího otce, stejně tak jako Chenovo lidé. Všechno to do sebe zapadalo. Až moc. Nelíbilo se jí to, nic z toho, co se pro ni odhalila, jak moc si předtím přála znát všechna tajemství.

Nechtěla vědět víc. Nechtěla vědět víc, co by jí mohlo ublížit. Ale přehrada se otevřela a už to nešlo zastavit. Všechno se zanedlouho odhalí a ona už to zastavit nemohla.

~~~

Zdravím v poslední den tohoto roku!!!!

omluvám se za další zpoždění, ale tak nějak se do toho mého volna nakvartýrovaly komplikace se zdravím a v nemocnici se moc dobře nepíše. Každopádně už je mi lépe a nebojte, psát budu i kdybych byla na smrtelné posteli :D

ups trochu černého humoru... haha

pro ty, co jsou vždy ready pro další kapitolu a bojí se že ji nenapíšu, nedovolila bych si nedopsat tak rozsáhlý projekt, do kterého jsem dala vše a ještě dám! takže žádné strachy:P

pro ty rozhořčené nad vývojem celém Alek - Chen - Pandora vztahem, je tu ještě hodně věcí, co se musíte dozvědět a co možná i ovlivní vaše přemýšlení, názory a city k postavám... a i ke mě... co mám připravené vás jak doufám porazí :D a poté i pochopíte, proč jsem se rozhodla to vygradovat tak jak to teď je!

a teď pro všechny, přeji krásný vstup do Nového Roku!!!

a jen a jen to nejlepší!

a uvidíme se v příštím roce!

doufám že se všem líbil tak jako malý moment s Alek, tak i s Chenem:D pokusila jsem se uchlácholit oba dva tábory :D není to lehké, to vám tedy povím.

ok love ya to the moon and back!