~~~ twenty one pilots - Heathens ~~~

„Rychle, no tak... všechno musí být perfektní," zaslechla hlas její matky, znějíc trochu víc pod tlakem než normálně. Ale nebyla schopna se na ni podívat. Jediné, co byla schopna v tu chvíli dělat, bylo upřeně zírat na svůj odraz v zrcadle.

Její obličej ji byl cizí. Děsivě neznámý. Ani fakt, že byla její pokožka pokryta slušivou vrstvou make-upu. Její tváře se růžověly a její oči, orámované tmavými řasami, zářily jak dva kameny. Těžké vlny jejích tmavých vlasů, byly vyčesány vzhůru, do dokonale propracovaného drdolu. Nikdy si nerada vyčesávala vlasy nahoru, ale někdo jí jednou řekl, že tím pak komplimentuje elegantnost své šíje.

Teď když se na sebe dívala, tak mohla tu teorii potvrdit. Vypadala dobře, i když sama sebe nepoznávala.

Pokusila se vytvarovat tmavě růžové rty do úsměvu, ale bylo jí to za těžko. Úzkost v jejím nitru se jen stupňovala a ona si s tím pocitem nevěděla rady. Ruce měla složené v klíně, prsty propletené a křečovitě je tisknouc, tak moc, že její klouby zbělaly.

Co to tu k čertu dělala? Jak se dostala až sem?

Tuhle otázku si položila již po několikáté, od té doby, co byla usazená, před tohle zrcadlo. Už to bylo několik hodin, kdy se ani nehnula, lidi poletujíc kolem ní. Někdo jí do ruky, během toho organizovaného chaosu, strčil sklenku šampaňského se slovy, aby se uvolnila. Jen tak mimoděk si uvědomila, že byla hladová, ale neměla dost síly se zeptat o něco k jídlu. Její hlad nebyl na seznamu jejích věcí k vyřešení k dnešnímu dni, na prvním místě ani zdaleka.

Bylo tu něco mnohem většího, co tížilo její vědomí.

Nemohla se donutit na to byť jen pomyslet, neměla na to odvahu. Už ten fakt, že tu teď seděla, byl neuvěřitelný.

Nepanikařila, jak předvídala. Byla v jakémsi šoku, jen si vzpomněla na to, jak odlišné byly její pocity a myšlenky od těch, které ji doprovázely v její vidině. Bála se, ale jen toho, co mělo přijít... bude to to samé jako to co předpověděla? Měla na sobě ty samé šaty a dokonce, celá scéna se opakovala.

Proto už věděla, co přijde.

Těch pár dnů před svatbou, uběhly jako voda. Zvykla si na tu představu, že bude mít Chena po svém boku napořád. Smířila se s tím, stejně tak jako se vším, co to doprovázelo.

Její matka byla přítomna na svatbě, a i když se jí snažila přesvědčit všemi možnými prostředky, Pandora nedovolila, aby byl pozvaný i její otec. K oltáři klidně dojde sama. To bylo vše, co mohla pro Maksimovovi, kteří na svatbě jsou, udělat.

Někdo jí položil ruku na rameno. Zvedla oči od svého odrazu a setkala se s mamky pohledem. Její oči byly zalité slzami, zatímco si prohlížela dceřin obličej.

„Jsi krásná, Pandoro. Ať už byl ke mně život nepříznivý, ty jsi to jediné na co jsem bezvýhradně pyšná," svěřila se jí mamku. Pandora na chvíli zapomněla na svoje vlastní rozporuplné pocity a nechala vlnu dojetí, aby ji přemohla. Bolest ji píchla do srdce, když si připomněla, jak moc byl osud k její matce a jí samotné nespravedlivý. Rychle zatřásla hlavou, aby se vrátila do reality.

„Jsem ráda, že tu jsi semnou, mami," usmála se Pandora, bojujíc s vlhkem v očích. Nezmínila otce. Nemohla. I když to bylo nemyslitelné, že její vlastní otec, nebude přítomen na její svatbě, nebylo tomu vyhnutí.

„Vždycky," potvrdila jí matka. „Musíš být šťastná," zašeptala mamka do jejího ucha dodatečně, když ji objala. Nad tím se musela Pandora pozastavit, netušila, zda bude schopná tuhle její žádost vyplnit. Byla si jistá, že nebude strádat, bude spokojená, nic jí chybět nebude... až na jednu jedinou věc.

Rychle tu myšlenku vyhnala z hlavy, aby byla schopná nasadit masku šťastné ženy, když jen přikyvovala na znamení souhlasu. Nemohla promluvit, díky knedlíku, který se jí usadil v hrdle.

„Mami, můžu tu na chvíli být sama?" zeptala se tiše Pandora. Chtěla jen vteřinu, aby se stihla nadechnout, než se to všechno semele. Nikdo neměl námitky, když je její matka vyhnala z pokoje a ona zůstala sama, jen se svými myšlenkami.

Zvedla se ze židle, instinktivně uhlazující záhyby šatů, které měla na sobě. Hedvábí pod jejíma rukama, bylo konejšivě chladivé, tvořící husí kůži na jejím těle.

I když tu bylo něco dalšího, co tuhle reakci způsobilo. I když ten pocit očekávala, i tak ji zastihl nepřipravenou.

Už nebyla v pokoji sama.

Rychle se otočila, když za sebou ucítila jeho přítomnost. Sukně jejích dlouhých šatů se roztočila, šustíc v tichosti, které se kolem rozléhala.

„Z nějakého důvodu jsem si tě už několikrát v takových šatech představil, ale věděl jsem, že jednou budu mít tu možnost tě tak vidět ve skutečnosti, abych se přesvědčil o tom, že moje představivost má hodně daleko do dokonalosti, kterou ty jsi," její oči se utopily v nekonečných čokoládových hlubinách Alekových. Tepová frekvence jejího srdce vystřelila vzhůru, předem věděla, že ho tu uvidí, ale i tak si její srdce nemohlo pomoci. Neviděla Aleka od toho dne v Chenově domu, kdy na všechno přišla a kdy s naprostou jistotou věděla, že Alek by s ní nikdy být nemohl.

Byla překvapená jeho slovy. Byla to ta samá slova, která si pamatovala, přesto jaksi nepasovala do toho všeho, co jde dovedlo až sem.

Zírala na něj s otevřenými ústy, neschopna zformulovat jakoukoliv větu. Netušila, co říci, od jisté doby, nikdy netušila, co mu říct. Tím více, se vším, co tížilo její vědomí.

Usmíval se na ni, možná to byl ten důvod, proč její srdce poskakovalo jako splašený kůň. Nebyl to úplný úsměv, ale byl to ten, který ji i tak znervóznil.

Což ji vyvedlo z míry, jak si počít s tímto jeho projevem, když věděla, že on nemá nejmenší ponětí o tom, co mezi nimi bylo a že by se na ni usmívat neměl, hned z několika důvodů.

„Netvař se tak vyděšeně, nepřišel jsem dělat problémy," ujistil ji, když si všiml, že nemá v plánu ze sebe vydat, byť jen zvuk. Ještě stále nedokázala odpoutat svoje oči od jeho. Stál od ní metr daleko, přesto jako kdyby cítila jeho těsnou přítomnost. Nemohla dýchat. Uvědomila si, že jí i tykal. Sice spolu sdíleli, to podivné objetí v jejím pokoji, kdy ji jaksi utěšoval, svým vlastním způsobem, ale nebyla si jistá, zda to bylo dost na to, aby upustil od vykání.

„Neměl bys tu být, Aleku...," konečně mu dokázala říci. Jeho plné rty zacukaly v pokřiveném úsměvu, jistá emoce zajiskřila v jeho očích. Nedokázala rozpoznat, co to bylo. Nechtěla, aby tu byl, bez jeho vzpomínek na ni, její nejhlubší přání, nedávalo smysl. Vybral si na ni zapomenout, aby tak netrpěl a ona to chápala, ale uvnitř jí to trhalo na kusy. Nemohla se na něj dívat. Odvrátila od něj oči, ruce sevřené v pěstičky, aby se jí pateticky neklepaly. Nemohla brečet. Už ne. Vše, co měla, vydala v ten den, kdy upustila od svých nadějí.

„Proč? Bojíš se abych nezkazil tento den?" odfrkl si pobaveně, přesně jak čekala. Až teď si všimla, že na sobě měl oblek. Její srdce už netušilo, jak si s takovým vjemem počít. Věděla, že sem Alek přijde, i přesto všechno, připravený v absolutní dokonalosti. Její oči padly na jeho ruku, která držela jednu jedinou divokou žlutou růži. Převaloval stonek květiny mezi palcem a ukazováčkem, zatímco druhá jeho ruka byla nonšalantně zastrčená v kapse u kalhot. Netušila proč byla tak zhypnotizovaná tím co dělal.

„Myslela jsem, že se mnou nechceš nic mít...," nedokončila svoji větu, bolest jí to nedovolila. Najednou se odlepil od svého místa přistupující blíže k ní.

„Zapomněla jsi, že jsem rodinný přítel? Dokonce jsem dostal i pozvánku. Mám možnost se opít zadarmo, něco takového bych si nenechal ujít. I když spolu nemáme nic společného, pořád jsem tak nějak chtěl vidět, jak vypadáš v bílých šatech... neptej se proč," pokrčil rameny, mluvil tak jako kdyby tohle byl jen obyčejný slavnostní den, který s ním nemá nic společného. Jeho ledabylost ji ranila ještě víc, musela se obrnit, aby se nesypala. Pracovala na sobě od rána do večera, před tím než nastal tento den, hlavně díky Chenovi, který se postaral o to, aby byla schopná zase chodit a mluvit.

„Aleku...," netušila, proč vyslovila jeho jméno, nic to nezmění na tom, kde stál on a kde ona. Bolestně zaryla nehty do dlaní, jak moc se snažila udržet své ruce na místě.

„Jsi krásná, Milaya," jeho hluboký znělý hlas se zachvěl, když se přestal usmívat a vážně se jí zadíval do obličeje. Proti své vůli se otřásla, když ji po zádech sjela elektrizující vlna. Její druhotná reakce, byl šok. On... jí oslovil tím způsobem, který kdysi používal. Bylo neskutečné, jakou vládu nad ní měl. Měla pocit, že buď během další vteřiny, buď uteče, nebo udělá ještě něco méně zodpovědného. Jak to bylo možné? Proč ji tak nazval? Zírala na něj s ústy dokořán, snažíc se pochopit, jeho záměr.

„Jak jsem řekl, nejsem tu abych se snažil zničit tenhle den. Jsem tu jen proto, že mě k tomu Deon donutil, hned jak budu moci, se ti budu se ti klidit z cesty," informoval ji klidně. Tahle další informace se lišila od její vidiny. Alek neplánoval zmizet...

Zmateně se na něj dívala. Moc se toho nezměnilo, od její vidiny, přesto jisté malé skoro nepodstatné detaily se odlišovaly od její předpovědi. Proč to tak bylo?

„Doufám, že se ti bude dařit," zašeptala přidušeně. Nadále se dívala upřeně do jeho očí. Nemohla si pomoci, ale tohle byla její poslední šance se na něj dívat, bez toho, aby se cítila provinile. Nemínila promarnit ani minutu.

On na její slova nic neřekl, jen k ní ještě o kousek přistoupil. Byl teď u ní dostatečně blízko, aby jí do ruky vtiskl růži, kterou s sebou přinesl, zatímco se jí díval hluboko do očí... skoro jako kdyby...

Předtím, než se od ní mohl odtáhnout, vzala dopis, který ležel na stole s makeupem, a který sebou tahala všude a pomalu ho navrátila, jeho původnímu majiteli. Alek se pomalu podíval na pomuchlanou obálku, hned na to setkávající se s jejíma očima.

Nedokázala zastavit slzu, která se jí teď svobodně koulela po tváři. Alek udělal krok vzad, dívajíc se na mokrou cestičku na jejím obličeji. Zatnul čelist a než se nadávala, otočil se na odpadku a odešel z pokoje ven.

A teď věděl o tom, že ona ví. Musela mu to vrátit, byla to poslední slova od Zeka pro Aleka, přiznávající své hříchy, stejně tak hříchy její rodiny.

„Byl tohle ten důvod, proč tě o to Alek požádal?" podala Chenovi Zekův dopis. Bylo jen pár dnů před jejich velkým dnem. Chen se zmateně díval na kus zmuchlané obálky, zatím co si jej od ní bral. Pomalu jej otevřel, jeho oči kmitající po ručně psaných slovech. Jeho výraz se nezměnil, dokud se nedostal na konec dopisu a on si úsměšně odfrknul. Protočil oči.

„Věděl jsem o tom dopisu, i když jsem neměl tu možnost si ho sám přečíst. Zeke, vždy musel vyžvanit nepodstatné věci...," mumlal si Chen skoro pro sebe. Pandora se nad tím nepozastavovala a držela se své mise, musela si být jistá.

„Je to tak?" dožadovala se.

„Jeden z důvodů...," přitakala, jeho oči odmítající se setkat s těmi jejími.

„Nenávidí mě, někde hluboko, i přesto že si nic nepamatuje," zamumlala do ticha tělocvičny, ve které se nacházeli a kam ji Chen dotáhnul, dvakrát denně, od toho incidentu s Nikolayem. Podívala se na Chena, který vypadal, že chtěl něco dalšího dodat, al nakonec od toho upustil. Nevyvrátil její myšlenku. Nechal ji při tom, že ji Alek nemlže vystát.

„Nemohl se na mě ani pořádně podíval, když s semnout tehdy rozešel. Bylo to ta zlé? Bylo to pro něj tak nemyslitelné?" chtěla vědět, potřebovala všechny detaily, aby konečně nechala svou naději umřít. Jak to mohlo být tak těžké.

„Zapomeň na něj, Pandoro...," poradil jí Chen. Jak by mohla, její mysl měla svou vlastní vůli, nemohla jen rak rozkázat svým myšlenkám, nebyla jejich pánem.

„Poradil jsi to samé i Alekovi?" uchechtla se. Jen tak představa, že by požádala Chena o tu samou službu, ji bolela tak, že se jí málem podlomila kolena. Chen se na ni zamračil, vrátil jí nazpět dopis a natáhl si ochranné rukavice na ruce. Mávnul na ni, aby ji napodobil. Ano, Chen byl ten, kdo ji trénoval. A ano, bolelo to. Nebral si žádné servítky, to že byla žena a že byla absolutní začátečník, pro něj nic neznamenalo. Pandora zastrčila dopis do kapsy jejích legín a napodobila Chena. Nechtělo se jí, už jí bolely všechny svaly, a ještě k tomu, byla emocionálně nestála, i když už na tom byla o trochu lépe. Nerad to přiznávala, ale tenhle trénink, jí také hodně pomohl.

„Nesnažíš se všechnu vinu zase shodit na mě, že ne, Pandoro?" ujistil se, zatímco napravoval její postoj, předtím než se zase postavil před ní, zaujímající tu samou zrcadlovou pozici.

„Jen se to snažím pochopit...," ospravedlnila, ale neměla čas na víc, jelikož ji Chen bez varování napadl a on se musela jeho rychle ráně vyhnout, jinak hrozilo, že by tak ozdobil její obličej modřinou, jen pár dní před jejich svatbou. Pateticky se sehnula, což mu i tak nahrálo do karet, jelikož se mu tak naservírovala jako na stříbrném podnose. Popadl ji za paži, kterou hned na to zkroutil za její záda, přesunují se strategicky za ní.

Lapala po dechu, jelikož se ocitla v jeho železném držení, ze kterého nebylo úniku. Začala sebou mlít, ale nebylo jí nic platné.

„Nesnaž se pochopit něco, co nemusíš. V ten pravý čas se vše vysvětlí. Prostě na vše zapomeň. A ne, nenabídl jsem mu to, sám od sebe si o to vyžádal, ale nebudu předstírat, že jsem se mu to snažil vymluvit," jeho hrdelní hlas se ozval těsně u jejího ucha, zatímco ji držel.

Frustrovaně se mu snažila vytrhnout, ale neměla dostatek síly.

„Přestaň se tak moc soustředit na všechny detaily, uvolni se a nech svoje tělo dělat, co už zná," bylo skoro jako když trénovali její mysl a schopnost. Vždy moc přemýšlela, vždy se moc bála, vždy moc váhala se odpoutat od jejího mozku, který jí i tak byl k ničemu.

Nádech, výdech...

Trvalo jí to několik dlouhých vteřin, než vypustila Aleka, svatbu, osud a nejistou budoucnost z hlavy... a všude byl klid. Její svalstvo se uvolnilo, její tělo roztávající do toho pevného, stojící za ní. Cítila jeho dech na svém krku, možná se jí to zdálo, ale najednou se zrychlil.

Napovědělo jí to o tom, že ho zaskočila uposlechnutím jeho rady.

Odpoutala svoji spodní část těla, která nebyl svázána jeho držením a rychlým pohybem do něj strčila tak, že jí to dalo nanosekundu k tomu, aby uvolnila jednu ruku, zatímco zarazila loket do jeho břicha. Zaslechla, jak vydechl a úplně ji propustil. Uskočila dopředu a rychle se otočila, aby mohla předpovídat jeho další postup. Zrovna v tu chvíli se zase narovnal a usmál se na ni. Zaskočilo ji to, ale nemohla jinak a jeho úsměv, opětovala.

Vrátila se zpět do pokoje a do svých bělostných šatů. Je čas na vše zapomenout, opakovala si Chenovu radu pořád dokola, i když vycházel ven z čekacího pokoje, se závojem zakrývající její obličej a buketem květin v jejích pevně sevřených rukách.

Kráčela chodbou, která vedla ke dveřím, za kterými se nacházel poslední cesta, před tím, než se stane něčí ženou.

Ještě na chvíli se zastavila před dveřmi, které se někdo připravoval pro ni otevřít. Panika na vteřinu sevřela její plíce, že skoro nemohla dýchat. Pak se dveře otevřely a její nohy se rozpohybovaly samy od sebe a ona se pohybovala kupředu, její tělo dokonale převzalo vládu a byla ráda.

Dívala se před sebe, bílý průsvitný závoj, dělaly celou tu scénu před ní skoro neskutečnou. Viděla lidi postávající ve lavicích po stranách aleje, květiny zdobící cestičku před ní, slyšela tichou, pomalou hudbu vycházející odněkud z rohu pokoje.

Její pohled se zastavil na oltáři před ní.

A na muže, stojící před ním, čekající na její příchod. Její srdce se rozbušilo vzrušením. Ani netušila proč, ještě před malou chviličkou, tomu bylo naopak.

Muž v dokonale padnoucím obleku k ní stál zády, zatímco se k němu přibližovala. Pořád dokola mrkala, aby viděla pořádně a ten zatracený závěs přes její obličej, jí moc nepomáhal.

Konečně se dostala ke třem schůdkům, které musela překonat, aby se ocitla vedle jejího nastávajícího.

V tu chvíli se otočil.

Čokoládové oči ji přikovaly na místě, plné rty roztažené do malého úsměvu.

Alek? 

~~~ 

don't kill me?

zdravím... haha 

jestli teď nejste zmateni a v pokušení mě přidusit pro další kapitolu, byla bych překvapená... haha

pokud to někdo čekal, klobouk dolů... ale nezapomeňte, další kapitola možná bude ještě horší než tahle ... ups

už jsem se třásla k tomuhle dostat, jelikož tohle je jen začátek toho, co má přijít. 

ten začátek s tou vidinou, omluvám se opakování, ale bylo to důležité, krom toho, ne všechno se z té vidiny opakuje, z jistého důvodu... který vám možná už i došel. 

všechno má svůj důvod, a když říkám všechno, tak myslím... úplně všechno, každý pohyb a rozhodnutí, která jednotlivá postava udělá, má co dělat s tím, co má přijít. 

ale vy už víte, že já nedělám nic bez toho, abych už předem neměla připravené něco šíleného ...

btw jsme v půlce poslední knihy...ughhhh

každopádně,  moc mě dojala vaše reakce nad poslední kapitolou, jelikož jste to prožili stejně tak, jak jsem doufala. jste nejlepší čtenáři!!!!

proto mě nesmíte ukamenovat ...hehe

ok já zase jdu, psát:)

love yaaaaa

ps: její šaty:)