~~~ You me at six - Little bit of truth ~~~

Všichni kolem ní našlapovali po špičkách.

Lezlo jí to na nervy. Sice se málem sesypala a kdyby nebylo Chena, který jí v tu chvíli držel, asi by se z toho jen tak nevylízala. Ale to, jak s ní všichni najednou zacházeli, jako s porcelánovou pannou, ji dovádělo k okraji jejích smyslů.

No a co, že se jí vrátily vzpomínky na ty nejhorší momenty v jejím životě. No a co, že kdykoliv zavřela oči, vracela se zpět na to místo, kde s ní bylo zacházeno jako s kusem masa. Nebo, že už věděla, kdo přesně byl za jejím úmrtím, předtím než byla navrácena do života, zbrusu nová a od Smrti vytuněná.

Chen jí před tím držel a neptal se na příčinu jejího stavu, mohl si myslet, že za tím bylo to napadení, které si na ni... Nikolay vymyslel. Ale ona podvědomě tušila, že on už to věděl. Musel vědět, že ta dvířka, které se mu podařilo zavřít, už ani nevisela na pantech v jejím podvědomí. Už bylo vše venku.

I se všemi nechutnými a bolestnými detaily.

Bylo jí zle... ze sebe samotné. Dokázala zírat na svůj odraz v zrcadle hodiny a nedokázala si odmyslet ty modřiny na jejím těle, krvavé rány, stopy po aktu, který jí kdysi zlomil tak, že si přála, aby si pro ni Smrt přišla a vzala ji pryč.

Její otázka zněla... proč? V hlavě měla vše uspořádané, zcela jasné, přesto důvod k tomu, aby ji unesli a prováděli na ni ta zvěrstva, nenašla.

Ani to, proč do toho byla zatažená i její matka.

Všechny ty roky, které strávila tím, že se od lidí odtahovala, zbavena všech emocí... se teď k ní vrátily. Netušila, jak dlouho zůstala zavřená ve svém pokoji, plakajíc... nad tím co se stalo jí a co se stalo i její matce. Nad tím, jak sama se cítila v té kobce a nad tím, jaký strach měla, když ležela na studené zemi a čekala na konec.

Od té chvíle, kdy ji Chen dovedl do jejího pokoje se nehnula, seděla na kraji své postele, v těch samých šatech. Párkrát se zadíval na hodiny na zdi... byl to už den, nebo dva? Měla v suchu v krku a byla dehydratovaná, i přesto že jí sem Jay přinesl jídlo i pití, v jeho obličeji obavy o její osobu.

„Pandoro," musela být hodně mimo sebe, když si ani nevšimla, že se vedle ní usadil Chen.

Pomalu k němu otočila hlavu a setkala se s jeho pohledem. Nic v jeho očích nenašla a oddychla si. Jen kousek lítosti v jeho výrazu, by znovu spustil přehradu jejích slz. V duchu mu poděkoval, ale jinak na jeho přítomnost reagovat nemohla.

Bylo toho víc, co ji dostalo do tohoto patetického stavu šoku. Mnohem víc. Nejen její vzpomínky. S tím by se možná ještě dokázala porvat.

„Jak se cítíš?" zajímal se tiše. Jeho hlas skoro neslyšitelný, když se jí nadále díval hluboko do očí, jako kdyby se snažil přečíst si její pocity sám.

Musela si odkašlat, aby její suché hrdlo vůbec spolupracovalo.

„Nikdy mi nebylo lépe...," chabě se na něj usmála a on se na ni na oplátku zamračil.

„Byla to rétorická otázka, vím že ti je mizerně, jen jsem tě tu už nechtěl nechat sedět jako hromádku neštěstí. Znervózňuješ moje muže," vysvětlil svoji přítomnost v jejím pokoji, po jejím boku.

„Myslela jsem, že jsi mi přišel vynadat za to, že jsem tě neposlechla a ztratila se na celý den," připomněla mu a sama sobě, kde byla a co se jí přihodila. Prsty na její levé ruce se zaryla do její dlaně, mačkající obálku, kterou ještě nepustila z ruky. Dopis byl už v takovém stavu, že až přijde na jeho navrácení Alekovi, nebylo vyhnutí tomu, aby nevěděl o tom, že byl odcizen. A ona se postará o to, aby věděl, že to byla ona, kdo ho vzal a přečetl. I kdyby ji to mělo rozdrtit na kusy, od čehož neměla daleko.

„To jsem měl v plánu, když jsem tě vyzvedával z ulice. Projdeme pravila později. Nejsem nelida, nebudu na tebe ječet hned teď, když to vypadá, že co nevidět propukneš v pláč. Mám hodně zkušenosti s lidmi, ale ženské slzy, mě i tak děsí," zahuhlal tiše. Neubránila se úšklebku, když si uvědomila, že se ji jen snaží rozptýlit, svými řečmi. Setkala se s jeho pohledem a ona si uvědomila, až teprve teď, že nebýt Chena, byla by teď v úplně jiné situaci. Kdyby nebylo toho, že se vždy objevil v tu pravou chvíli, byla by teď úplně sama, na to aby se vypořádala s jejími vzpomínkami. A rozhodně by se teď nenacházela v klidu jejího pokoje. Převalila se přes ní vlna vděčnosti, že se neubránila tomu, co udělala hned na to. Její tělo fungovalo automaticky, samo od sebe, bez toho, aby jej její mozek ovlivnil.

Jak seděla vedle něj, on otočený čelem k ní, naklonila se blíže k jeho tělu, její paže omotávající se kolem jeho pasu a její hlava spolehlivě našla pohodlné místo na jeho hrudi, kde se uvelebila. Cítila, jak celá jeho osoba ztuhla a nedivila se mu, i ona byla v koutku její mysli v šoku, nad jejím počinem.

„Děkuji," zašeptala do látky jeho košile. Nespecifikovala, přesně za co mu děkuje, ale i tak to stačilo, protože myslela vážně.

Chen se ani nehnul, ani neopověděl. Nevadilo jí to, její mysl teď byla zaměřená na něco jiného, na něco si nikdy nemyslela, že bude na její mysli tak jako tak. Jak se opírala o Chenův hrudník, měla tak možnost naslouchat tlukotu jeho srdce. Nějak žila v domnění, že buď žádné nemá a nebo je nefunkční, ale to co slyšela, bylo naživu... bijící jako o závod.

Přimhouřila oči. Tak rychlost byla nepřeslechnutelná.

Když v tom se jeho paže pohnuly, napodobující její gesto, objímající ji nazpět.

„Vždy," zaslechla jeho hlas. Na chvíli se odmlčeli, Pandora čerpala sílu z jeho blízkosti.

„Chene... Nikolay...," bylo jí zatěžko vyslovit toho muže jméno, ale potřebovala Chenovi říct, co ví. Potřebovala, aby jí objasnil jednu věc. „On zabil Zeka," dostala ze sebe. I přes všechny vzpomínky na její smrt, nemohla zapomenout na to, co viděla ve své vidině o minulosti, když se dotknula Zekova náhrobního kamene.

Chenovo mlčení ji potvrdilo to, že už to dávno věděl. Přesně tak, jak musel vědět, kým Nikolay byl.

„Je Nikolay... Jezdec?" musela to vědět.

Chen znovu nic neřekl, místo toho se od ní odtáhl, aby se na ni mohl podívat.

„Dávalo by to smysl, že?" řekl jen. Pandora povytáhl obočí v údivu. Bylo možné, že se zmýlila? Kým tedy byl, kdo byl? Její otázky se musely zrcadlit v jejích očích, když Chen pokýval hlavou.

„Nikolay není Jezdec... je to jen prostředník, nicka. Která si myslí, že je něco víc a používá svou sílu, protože může," zavrčel v odpovědi. Pandora jen přikývla. Byla si skoro jistá, že Nikolay byl ten poslední Jezdec. Trochu se jí ulevilo. Pokud jím není, znamená to, že zas tak silný není.

„Pandoro...," oslovil ji Chen, když se ztratila ve svých myšlenkách. Zadívala se na něj. „Není tu moc, co by se dalo dělat, ale situace se ještě víc stupňuje a já potřebuji vědět, že se budeš moci ubránit aspoň trochu," nikdy v jeho očích nezahlédla takovou naléhavost, jako teď. Nechápavě pozvedla obočí.

„Sebeobrana. Chci aby ses zacvičila. Měli jsme s tím začít už dávno," objasnil v rychlosti. Ona a sebeobrana? Už jen ta představa jí přišla směšná, jak by jí tak taková dovednost ubránila před někým jako Nikolay?

„Nemyslím si, že mi to k něčemu bude," protestovala chabě.

„K tomu, aby ses dokázala udržet naživu, předtím, než se k tobě dostane některých z mých mužů, nebo já," připomněl jí, její tendenci se dostat do situací, ze kterých není východisko a jediná možnost přežití je, když se ukáže Chen a jeho minioni.

„Dobře, dobře," souhlasila a už teď toho litovala.

Uvědomila si papír zmuchlaný v její pěsti, byla tu ještě další záležitost, kterou chtěla s Chenem prodiskutovat, ale dřív, než s k tomu mohla dostat, ozvalo se zaťukání na dveře.

„Dále," vyzval Chen narušitele, který se hned na to ukázal na prahu jejího pokoje. Jay vychovaně pokynul svou hlavou, tak jako všichni Chenovo poskoci.

„Omluvám se za vyrušení, ale je tu pan Maksimovov," ukročil do strany, aby tak odhalil Aleka, stojící za ním. Její žaludek se zhoupl, když se jen na vteřinu jejich pohledy setkaly. Udělalo se jí nevolno, mimoděk rychle zandala ruku s dopisem do kapsy jejích kalhot.

„Děkuji Jayi, můžeš jít," Chen se postavil a společně s ním i ona.

Panika se rozprostřela do všech nervů v jejím těle a ona se málem zalkla emocemi, které se při pohledu na Aleka vyplavily do jejího systému. Nemohla se s ním teď potýkat, ještě neměla čas o všem popřemýšlet. Nevěděla jak se má teď kolem něj chovat... když věděla, to co věděla.

„Jsem tu za Pandorou, vadilo by ti, kdybych si s ní mohl na chvíli promluvit?" Alek nezněl nadšeně tím, že byl přítomen, i tak se zdál být odhodlaný. Musela to být jen ona, kdo postřehl jiskry vzteku v jeho očích. Poprvé... poprvé, co Aleka znala, se bála. Bála se s ním být sama.

Chen se pohnul v úmyslu přistoupit na Alekovo požadavek, ale Pandořina ruka vystřelila k té Chenovo, rychleji, než se mohl muž vedle ní zdekovat. Zaryla prsty do jeho zápěstí, jak moc chtěla, aby se nevzdaloval.

Chen se na ni překvapeně obrátil, když ho poctila už druhým takovým gestem, dneska.

„Budu hned vedle," zamumlal směrem k ní. Vypadalo to, že se od ní chtěl dostat pryč, stejně tak jako ona chtěla, aby nikam nechodil.

V další minutě se ona a Alek ocitli o samotě a ona se snažila ze všech svých zbývajících sil, zůstat v klidu. Zírala do země, jalo kdyby pohozený polštář, byl ten nejzajímavější předmět široko daleko.

„Zapomněla sis u mě laptop," Alek k ní přistoupil blíže, takže bylo lehké si od něj převzít počítač bez toho, aby se na něj musela jen podívat. Věděla, že by nevážil celou tu cestu sem, jen kvůli něčemu tak banálnímu. „Doufám, že jsi neměla problém s Chenem, kvůli tomu, že jsi byla u mě," přisadil si. Zavrtěla hlavou. Měla větší problémy, než jen tohle. Jako dopis v její kapse, který nebyl určený pro její oči, nebo její navrácené vzpomínky.

„To jsem rád, jelikož už nikdy se to nestane. Nechci, aby ses ještě někdy ocitla v mém bytě, blízko hrobu mého strýce, nebo kohokoliv z mé rodiny a mě samotného." Stanovil. Pandora přestala dýchat, pomalu zvedla pohled k muži, kterému patřilo její srdce a který ji od sebe odstrkoval ještě dál, odkud už na něj nikdy dosáhnout nemohla. Utvořil se jí v krku knedlík a její už tak křehký emoční stav, se začal znovu zhoršovat. Skousla si spodní ret, který se jí začal chvět v návalu vzlyků, který nešel zastavit.

Nenáviděl jí a ona se mu nemohla divit.

„Omlouvám se," zaskučela v chabém pokusu se ospravedlnit. Nebyla to přímo její chyba, ale i tak nemohla popřít, že měl důvod a právo se jí stranit. Měl právo na to, zapomenout na jeho city k ní, nebo na její existenci všehovšudy.

„Už nikdy se nemíchej do záležitostí mezi mnou a tou ženou. Už nikdy!" dodal a objasnil, proč byl teď v tuto chvíli tak nakvašený. Jeho pocity, byly jen znásobené, díky vjemu jeho zapomenutých vzpomínek. Ani ten výmaz nemohla zahalit to vše, co v něm bylo zakořeněné. On sám nemohl pochopit, proč k ní choval takový odpor.

„Omluvám se," její hlas se zlomil, stejně tak se prolomily přehrady jejích slz. Ještě jich měla hodně k ronění a teď, tady, před Alekem byl ten nejhorší čas k tomu, se do toho postit. Ale jeho pohled ji ničil... nemohla to ustát, bez zlomení.

Alekovy oči se rozšířily, když viděl, co jeho slova a chladné chování způsobily. V další vteřině už Pandora neměla sílu držet vzlyky na uzdě. Celé její tělo se roztřáslo a ona se mu ukázala v tom nejhorším stavu, v kterém se před ním kdy ocitla. Ani potřísněná krví, ani nedávající smysl, mluvící o jejích vidinách, ani omdlévající... se necítila tak zranitelně, jako tady a teď.

Podvědomě ji nenáviděl, ji a její rodinu, která mu a jeho blízkým přinesla jen trápení.

Slzy stékaly po jejích tvářích proudem a nebylo, jak je zastavit.

„Nikdy jsem ti nechtěla ublížit...," zavzlykala, dívajíc se do jeho očí. V šoku na ni upíral pohled, jeho ústa napůl otevřená dokořán, netušíc, co má dělat v přítomnosti srdceryvně plačící ženy. To měl společné s Chenem, jen na okraj si pomyslela, před tím, než její mysl obklopila Zekova slova v dopise pro Aleka a zoufalství prostoupilo celou její bytostí.

Všimla si jak Alek zatnul ruce v pěsti, jistě se mu protivilo, že musel být svědkem jejího výlevu. Chtěla mu říct, že už mu nikdy nezkříží cestu a že se tudíž nemusí obávat, že by ji ještě někdy nedobrovolně spatřil, když v tom se nečekaně pohnul směrem k ní. Na zlomek vteřiny ji napadlo, že by jí mohl ublížit, ale hned se ta myšlenka vytratila. Ani i kdyby jí nenáviděl sebevíc, nikdy by si nedovolil na ni vztáhnout ruku.

Bez toho, aby se s tím vůbec dokázala vyrovnat, nebo to pochopit, nechala Aleka, aby ji k sobě stáhnul a pevně ji objel. V šoku na malý moment, přestala brečet, její tělo ztuhlé proti tomu jeho. Teplo jeho objetí, ji málem porazilo a ona ztratila sílu v kolenou.

Nic neřekl, jen jí držel, jeho ruce na jejích zádech pomalu jezdící nahoru a dolů. Snažil se jí utěšit? Ta myšlenka ji dojala ještě víc a než se nadála, druhá vlna se ohlásila o své místo na scéně. Třesou jejího těla se navratil a lítost na sebou samotnou a nad tím, co věděla a co věděl i Alek, i když bez všech těch vzpomínek na ni.

Lámalo ji to srdce. Jak se sem dostali? Jak se to mohlo stát? Bylo to tak dané od začátku?

Brečela ještě víc, než když zjistila pravdu o své smrti. Její slzy vytvářely mokré skvrny na Alekovo oblečení a nic nemohla udělat, aby tomu zabránila.

„Nechtěl jsem být tak příkrý... já...," chtěl se jí omluvit, ale nemohl a ona se mu nedivila. Netoužila po jeho omluvě, jen chtěla, aby všechno, co ví... zmizelo, společně s jejím city.

Alek se od ní jen malinko odtáhl, aby se jí mohl zadívat do obličeje, který už musel být napuchlý do obrovských rozměrů. Její srdce poskočilo v naději, když se jeho dlaně ocitly na jejích tvářích, palce stírající mokré cestičky z její kůže. Jeho oči roztály, stejně jako při těch málo příležitostech, kdy se mu ocitla takhle blízko.

„Myslím, že bys už měl jít...," Chen se vrátil do pokoje, vyzívající Aleka k odchodu, Pandora se na něj podívala v tu chvíli, kdy i on zpozoroval v jaké pozici se ti dva nacházeli.

Pandora už Chena viděla vzteky bez sebe, ale to co se mihlo v jeho očích teď zaznamenala poprvé a hodně se to podobalo zuřivosti, kterou předvedl při její záchraně od Nikolaye. Alek nestihl zareagovat, když se k nim Chen přihnal. Popadl její volně visící ruku a odtáhl ji silným škubnutím od Aleka.

„Jdi!" zavrčel Chen varovně...

Pandora tušila, že stačilo jen málo k výbuchu, i když nevěděla proč přesně... zas tak moc se nestalo. Alek zaváhal, to se stalo ještě předtim než zatnul čelisti, zatímco spustil ruce dolů, jeho oči přikované na ni.

Poté se otočil na patě a vyrazil ven z pokoje.

Chen pustil její zápěstí a odvrátil se od ní, jeho záda bylo to jediné co viděla. Zamračila se, když zahlédla jak se jeho ramena zvedají v rychlém tempu, jako kdyby se snažil ovládnout.

„Nic to nebylo, jen jsem se nechala unést všemi těmi emocemi a on se cítil provinile, když mě dohnal k pláči...," proč se ospravedlňovala, netušila. Chen na její snahu neodpověděl. Tak ho obešla, aby mu viděla do obličeje.

Jeho oči žhnuly rudou barvou, ta emoce v nich byla skoro hmatatelná.

„Nezáleží na tom, proč se tě dotýkal... nechci, aby se k tobě byť jen přiblížil," vpadlo z něj, jeho hlas ochraptělý.

Vyvalila na něj oči, hypnotizovaná krvavou barvou jeho duhovek. Nevěděla, jak na jeho slova reagovat.

Chen ze sebe vysoukal nadávku v korejštině, a pak vypochodoval z jejího pokoje, jako kdyby ho pronásledovali démoni.

Co se tu teď stalo?

Jasné bylo, že tahle malá episoda jí pomohla nemyslet aspoň chvíli na to, co ji bude pronásledovat do konce života.

To co si přečetla v Zekově dopise pro Aleka.

Její otec, byl ten, co donutil Zeka, jako svého žáka, zabít Ruslana Maksimovova, protože už v té době věděl, že jeho rodina, je nějakým způsobem spjatá s tou jeho. S ní, přesněji řečeno. Chtěl zlomit ten osud, o kterém ještě nic pořádně nevěděl, a tak naslepo zbavil svět a jednu rodinu, jejich otce. Byl to její otec, a Alek měl za to, že má Karetin prsty i v Zekově úmrtí s to vše byl ten důvod... proto požádal Chena, aby ho připravil o vzpomínky na ni, nechtěl s ní nic mít.

A ona s tím už nikdy nemohla nic dělat. Bylo po všem.

~~~

Ahojjjj!!!!

Omlouvám se, za to dlouhé čekání! Jsem zpět ve Španělsku a musela jsem se sžít s novou prací😊

Kazdopadne je tu vypjatá kapitola, plná emocí, ze všech možných stran a par odhalení.☺️

V jakémkoliv z táborů sidlite, at už Alekovo nebo Chenovi, vězte ze to co má přijít, mám naplánované asi od konce 1. Knihy. To znamená, nic mé rozhodnutí nezmění protože to proste jde s celým příběhem.

Tak se držte😁

Brzy me budete všichni nenávidět haha, už se těším🙋‍♀️

Ok
Musím běžet!

Love ya!!