~~~ My Chemical Romance - Cancer ~~~

A nebyl sám.

Její ruka, ve které teď drtila Zekův dopis, spadla dolů podél jejího těla. Stiskla prsty, aby se jí nezačaly strachy klepat, přičemž pozorovala Nikolaye a jeho skupinu, jak se k ní přibližují. Neměla kam utéci, ani si na to netroufala. Nebyla moc rychlá, jen si vzpomněla jejich zběsilé tempo s Alekem, když se snažili uniknout Dickovi a jeho psům. Nestačilo to, nebyla dostatečně rychlá na to se pokusit o únik. A to ještě ani nevěděla nic o záměru, se kterým za ní muž, který zabil Zeka a který ji tak brutálně ohrožoval v jejím vlastním pokoji.

Nebylo to jen tohle, teď když ho viděla po třetí, byla si jistá, že to nebylo jen těchto tří příležitosti. Setkala se s ním v minulosti ale nemá na to žádnou vzpomínku, což mohlo znamenat jen jednu jedinou věc.

„Nějak nedokáži pochopit, proč Prorok jen tak běhá bez žádné ochrany po Petrohradu," začal Nikolay, jeho hlas ji zastudil na kůži, skoro se jí zvedl žaludek.

Nemohla odpovědět, její obvyklá výřečnost byla tatam. Proč, to zatím nevěděla.

„Přišli jsme právě včas, abychom se postarali o tvou bezpečnost," Nikolay vystoupil ze skupiny jeho mužů. Na jeho obličeji se objevil posměšný úsměv. Utahoval si z ní, i když to už ona dávno věděla. Byla na pozoru. Zaklela v duchu, když si vzpomněla na svůj vybitý telefon. Lépe to vážně načasovat neuměla.

„To nebude nutné, umím se o sebe postarat sama," vyhrkla v rychlosti. Zaryla nehty do svých dlaní, když se Nikolay nezastavil v jeho přibližování, ani když jí byl nadosah.

„Nemohl bych si vzít na svědomí, kdyby se ti mělo něco stát. Jsi pro nás všechny velmi důležitá. To už jistě víš," Jeho oči, skoro jako kdyby zablikaly. Proměňovaly se ze svítivě modré, na skoro bílou, bylo to matoucí.

„Kdo jste?" chtěla vědět. Její mozek se snažil přijít na to, co po ní chtěl, proč ji vyhledal.

„Myslím, že už jsme měli tu čest. Už při několika příležitostech," Nikolay se před ní konečně zastavil, už si chtěla oddechnout, že před ním nemusela ustupovat. Jenže pak zvedl ruku do vzduchu a poté přejel prstem po straně její tváře.

Neskutečně ji v tu chvíli rozbolela hlava. Nedokázala zastavit bolestné zasténání, musela silně stisknout víčka, aby se to pokusila zastavit. V hlavě jí najednou vybuchla bomba a ona se hned na to dočkala série obrazů, které jí nic neříkaly.

Nechutí se jí stáhl žaludek, nemohla nadále stát bez hnutí. Vyhnula se Nikolayovo doteku a přikrčila se. Dostalo se jí výsměšného zasmání z jeho strany.

„Pořád tak přecitlivělá na dotek?" zavrněl a ona nemohla jinak než s mužem spojit pohled. Jeho oči se už absolutně proměnily na bílé, nedávající jí prostor k úniku. Dech se jí zadrhl v krku a ona nebyla schopna se nadechnout, či vydechnout.

Nikolay s ní neměl slitování, když se znovu přiblížil, tentokrát si jeho prsty našly cestu na temeno její hlavy, proplétávajíce se jejími vlasy, dokud si nebyla jistá, že se z nich jen tak nevymotá. Poté tu ruku v jejích vlasech dal v pěst. Jen silou vůle zastavila bolestné zaskučení.

Přimhouřil na ni své neskutečně oči, jako kdyby se snažil něco v ní vyčíst.

„Ještě stále si na mě nepamatuješ, jak se tak dívám. Doufal jsem ve zděšený křik, ten moment, co mě uvidíš... jsem zklamaný. Tolik jsem si ho tenkrát užil," nadále se jí z nějakého důvodu vysmíval.

Ona chtěla utéci, chtěla co nejdál od této bytosti...

Zacloumal s její hlavou, tahajíc ji za vlasy a ona se mu tak moc chtěla vytrhnout. Ale bolest její hlavy se ještě umocnila, až se její vidění rozostřilo.

Obrazce, které jí jen tak skákaly před očima nabyly na reálnosti. Viděla sama sebe, jak je donucena si kleknout na špinavou zem, někdo ji stejně jako teď Nikolay držel za vlasy a smál se, zatímco ona tiše brečela. Vypadala o něco mladší než, co je teď.

Znovu se vrátila do přítomnosti, tím se ujistila, že se o ní nepokouší vidina, tohle bylo něco jiného.

„Všichni se tě vždy bojí dotknout, ale já s tím problém nemám. Naše minulost by měla být zapamatována a naše budoucnost, ta bude zajímavá," zlomyslně se díval do jejích očích. „Miluji vidět tu hrůzu v těch tvých kukadlech," zvrhle se na ni zazubil a ona cítila, jak se jí oči zalily slzami.

Jeho dotek na jejím těle, vyslal vlnu nevole do všech nervů v její bytosti.

Další obrázek se mihnul před jejíma očima. Byl to spíše pocit, neskutečné bolesti a ponížení. Sice to nebyla vidina, co ji teď přemáhala, ale bylo to něco ještě horšího. Vzpomínky.

Musela se vzepřít.

„Nedotýkej se mě," vykřikla, stejně tak jako pořád dokola v její vzpomínce. I když to nemělo smysl, strčila do Nikolayovo hrudi, v pokusu se od něj dostat pryč.

„Tak se mi to líbí, Pandoro," zasmál se. „Ale dnes tu nejsem pro tuhle zábavu," hned na to zvážněl, nevšímajíc si jejích nekončícího úsilí se od něj oprostit.

„Ten dopis, bych si přál," vyzval ji klidně a ona nebyla schopna chápat smysl jeho slov. Její mysl byla roztržená na kusy. Reakce na jeho rozkaz, bylo že se její prsty obtočily kolem obálky ještě pevněji.

Aspoň tak zodpověděl její otázku, proč ji našel. Měla by si oddechnout, že to nebylo kvůli tomu, aby ji terorizoval a mučil. Protože teď už věděla, že to bylo něco, v čem si tento muž lebedí... ne. Nebyl to muž, byla to zrůda v podobě muže.

Konečně se na vteřinu probrala z šoku, který jí toto neblahé setkání dopřálo. Znechuceně se na něj zadívala, tak jak to jen dokázala přes strach, který ji částečně ochromil.

„Nemá cenu se zmítat, Pandoro," Nikolay procedil mezi zuby. Pandora se k němu se svou vlastní inciativou přiblížila, zapomněla na jeho muže, kteří je mezitím obkroužili. Nechtěla ho nechat pokořit ji, tak jak to už udělal v minulosti. Nemohla to dovolit.

Plivla mu do obličeje. Podepsala si tím svůj úmrtní list, ale aspoň mu nepovolila ji ponížit. Nikolay na pár vteřin zavřel oči, volnou rukou si setřel její plivanec z tváře. Když se na ni znovu podíval, krev v žilách jí ztuhla.

V dalším momentu, jí vrazil facku přes tvář. V tu samou chvíli ji i pustil, tudíž ji síla rány poslala na zem. Její tvář byla v jednom ohni, ale to bylo to poslední, co v tom okamžiku vnímala. Byla na zemi, před ním.

„Potřebuješ, aby tě někdo zase naučil způsobům...," uvědomil jí Nikolay. Vypadalo to, že se ji chytal ještě kopnout, ale v poslední chvíli se zastavil. Na hlavní ulici od té, v které stali se objevilo moc lidí, což znamenalo, moc svědků. Nikolay zasykl a hned na to, ji dvě silné ruce vytáhly na nohy, avšak nepustily ji.

„Měl jsem v plánu si vzít jen ten kus papíru, ale mám lepší nápad. Užijeme si trochu zábavy, co ty na to? Jako za starých dobrých časů," Nikolay se na ni nadšeně zasmál a její žaludek se propadl až na zem. Ne... ne...

Začala vrtětvhlavou a šít sebou, aby se vymanila z držení jejích věznitelů.

„Jdeme," zavelel, k jejímu rozsudku smrti.

Prosím, ne...

V hlavě úpěnlivě prosila, aby ji někdo zachránil. Ale pak si vzpomněla... ani tenkrát ji nikdo nepřišel vysvobodit, i tenkrát byla úplně sama a bezmocná. Její vzpoura v tu chvíli utichla a ona se přestala vzpírat. Otupěle se dívala na zem pod sebou, jak jí ubíhá před očima, stejně tak jako její svoboda...

Když v tu chvíli, zaslechla něco známého jejím uším.

Dusot kopyt o kamennou zem ulice. Její doprovod se hned na to zastavil s Nikolayem v čele.

Pandora jen pomalu pozvedla hlavu, aby se podívala po zvuku, který se ozýval odněkud před nimi. Oči měla ještě stále zalité slzami a bylo jí z toho na nic. Nikdy nebrečela, mohla si vybavit jen pár momentů v jejím životě. Jenže to neměla ponětí o části jejího života, který byl mimo její dosah... až do teď. V té části, se nabrečela natolik, že jí to vystačilo na několik let dopředu.

Zamžikala očima, aby se pokusila zaostřit na to cosi, před nimi.

Tmavý stín stál na druhém konci ulice, jako zázrakem, už nikde nezahlédla ani živáčka. To je divné, pomyslela si. Obrovský stín se pár vteřin ani nehnul a nikdo ani nedutal, dokud nastalé ticho, neprotnulo sprosté zanadávání od Nikolaye, které se jaksi ztratilo v hlasitém koňském zaržání.

Pandoře se zdálo, že zahlédla červený záblesk, ale byla moc mimo sebe, než aby si tím byla jistá. Nadále, stejně tak jako její doprovod, zamrzle zírala na nově příchozího.

Smrt?

Přišla ji zachránit, nebo ji vzít? Už byla mrtvá? Byla z této situace zmatená, vše se to semlelo tak rychle, že ani nepostřehla, že skonala?

V hlavě se vyrojilo tolik myšlenek, že přestávala mít přehled o tom, co se kolem ní děje. Ani se pořádně nerozloučila Alekem... a co Chen? Ten až zjistí, že bez jeho dovolení zemřela, tak ji přivede zpět k životu, aby ji sám zase odpravil.

Byla tak soustředěná na své zmatené myšlenky, že si ani nevšimla, že ji její věznitelé pustili. Její kolena se rozklepala a ona se bez podpory, která jí doteď byla poskytována, svezla na zem. Zvedla hlavu vzhůru v ten moment, kdy se stín na kraji ulice rozpohyboval.

Na světlo lamp se vyřítilo majestátní zvíře. Cvalem se v rychlosti přibližovalo k jejich skupince. Ohromeně otevřela oči dokořán, společně s jejími ústy.

Ten nádherný kůň, měl neobvyklou barvu srsti a to přesně, krvavě rudou. Koňské oči byly zaměřené na ni a ona jimi byla zhypnotizována, připadala si najednou v jenom ohni. Bulvy zvířete byly ohnivě červené a stravovaly celou její osobu.

Nevypadalo to, že se zvíře vůbec zastaví, zatímco k nim běžel a pak bylo natolik blízko, že si uvědomila, že to nebyl jen on, na hřbetě mu sedělo další stvoření. Ta osoba byla ještě zlověstnější než oř, který ho nesl.

Chenův výraz, bylo to něco, co ještě nikdy v jeho obličeji neviděla. Jeho tvář byla svým způsobem zohyzděna vzteklým výrazem, který jej zdobil. Přikrčila by se strachy, kdyby si byla jistá, že to byla ona, na koho se zlobil. Ale to nebyla ona, na koho se teď řítil.

Byli to její únosci. Vlastně se divila, že se ještě nevypařili, jako pára nad hrncem.

Chen se hnal k Nikolayovo bandě. Kdyby si troufala, viděla v jejich obranném postoji a klení, které vycházelo z jejich vůdce, že z Chenovo přítomnosti, nebyli vůbec nadšeni.

Chen a jeho zvíře, se zastavili v nadpřirozené rychlosti jen pár milimetrů od nich. Ohnivý kůň rozhorleně zaprskal a pak se postavil na zadní, zatímco se Chen přidržoval jeho rudé hřívy. Pandora byla fascinovaná tím obrázkem.

„Jak si vůbec můžeš dovolit, se k ní přiblížit," Chenův hlas se také změnil. Rozezníval se po celém prostranství, chlupy na jejím těle se postavily, když ho slyšela, jak zahřměl.

Nikolay najednou nebyl schopný mluvit, jeho výřečnost se dokonale vytratila. Chen se zdál být obrovský, sedící na svém koni, jeho oči si našly cestu k těm jejím. Oheň se na chvíli vytratil, upřeně se dívající do jejích očí a ona v tu samou chvíli cítila neuvěřitelnou úlevu, že se neubránila tomu, aby ho obměnila úsměvem.

Zahlédla jen zlomek emoce v jeho obličeji, než se jeho pohled zaměřil na tvořící se modřinu na její tváři, v tu chvíli se znovu zatvrdil.

Všechno se to semlelo moc rychle, že aby byla schopná vnímat všechny detaily. Toho, jak Chen něco zavrčel, než jedním ladným pohybem seskočil ze svého koně, z ničeho nic z jeho levé ruky vyrašil meč, plající jako pochodeň, oranžovým plamenem.

Skupina, co ji ještě před chvílí táhla pryč se snesla na kolena, až na Nikolaye. Neviděla mu do obličeje, ale z jeho postoje usoudila, že byl v jakési agónii, o které ona nic nevěděla. Jeho prsty se zkroutily do nepřirozených úhlů a z jeho úst splynul skoro poznatelný sten.

Jen tak mimo si užila ten zvuk, který z něho Chenova přítomnost dostala. Na chvilku ji napadlo, jak moc by ho chtěl vidět trpět, tak jak on s díval na ni. Ani nedokončila svou myšlenku a Chen pozvednul svou paži, jeho rty se zkroutily do úsměvu.

Pandorase se zmohla jen na zalapání po dechu, když Chen provrtal Nikolaye skrz na skrz svým mečem. Pandora hned ucítila pach spáleniny a nehezké zasyčení, společně s bolestným zabublání, které vyšlo z muže, který byl právě probodnut.

„Uvidím tě ještě jednou v její přítomnosti a neskončí to jen u tohoto," přislíbil Chen, když z Nikolaye jedním rychlým pohybem vytáhnul meč a zbraň nechal zmizet.

Až teprve pak se celá skupina vytratila ze scény. Stejně tak jak nečekaně se zjevili před tím, teď zmizeli.

Pandora se nepřestávala dívat na svého zachránce. Nemohla zastavit tu vlnu úlevy, rozlévající se jí tělem. Byla by v naprostém průšvihu, kdyby nebylo jejího snoubence. Chen poklepal svého koně po krku a pak se vydal k ní, nespouštěl z ní oči.

„Tomu říkám dramatický vstup na scénu," dovedla zavtipkovat, když se k ní Chen skláněl, zahlédla zacuknutí koutků jeho úst, aby si byla jistá, že ho to aspoň trochu pobavilo a odreagovalo od situace, ze které ji musel tímhle prostředkem dostat.

„Nebylo zbytí," dřepl si přímo před ní v obličeji vážný výraz.

„Zabils ho?" zeptala se, její srdce zamrzlo, když Chen zavrtěl v záporu hlavou. Nepodal vysvětlení k tomu, proč, nebo jak mohl Nikolay přežít propíchnutí plamenným mečem a ona neměla sílu k tomu se vyptávat víc. Ne teď, zatímco byla v šoku.

„Můžeš vstát?" optal se jí, chtěla říct že ano, ale necítila své končetiny. Pateticky sklonila hlavu a povzdechla si. Byla tak slabá a štvalo ji. Kdyby nebyla takový slaboch... nikdy by se jí nestalo, to co se stalo.

Najedou se pod jejími koleny a kolem její trupu obmotaly silné paže a byla vyzvednutá do vzduchu, jako kdyby ani nic nevážila. Celá ztuhla, když se Chen obrátil a vydal se zpět ke svému koni. Až do teď měla za to, že nebyl skutečný. V ten moment, co ji však Chen vysadil na jeho hřbet se její iluze rozplynuly. To zvířebylo stejně tak živé, jako ona sama.

Nebyl jí poskytnut čas k tomu začít vyšilovat a seskočit z té obludy, jelikož se Chen vyhoupnul na koně a usadil se za ní tak, že nebylo úniku.

„Uvolni se, neboj, nenechám tě spadnout. Zavři oči a za chvíli budeme doma," zašeptal jí do ucha a ona udělala přesně jak jí nabádal. Opřela se o jeho hruď a on ji objal pažemi tak, by ji jednou udržel na místě a druhou chytil hřívu koně. Věděla, že se dali do běhu, ale nic z toho neviděla. Nechala se unášet a nic jiného nevnímala, jen to, že byla v pořádku, byla v bezpečí.

Tempo, v jakém běželi a zvuk kopyt klepající o zemi pod nimi, bylo to jediné, co ji zachránilo od myšlenek. Od nebezpečných myšlenek a vzpomínek, které se vylévaly zpoza dveří, které před nějakou dobou díky Chenovi zavřeli.

Ty dveře byly otevřené dokořán a už je nikdy nebude moci zavřít.

Jedna slza vyklouzla zpoza jejích víček a nemohla tomu zabránit. Ubránila se další, ale jen do té doby, než se dostali domů.

Zastavili se před schody, vedoucí k hlavním dveřím, kolem nich se rozprostírala tma, když otevřela oči, bylo těžké si na to zvyknout, tím víc, když se slzy najednou bez jejího dovolení přelily přes okraj.

Chen se ani nehnul, když dorazili na místo, nadále ji držel, zatímco ona se otřásala tichými vzlyky. Nemohla to zastavit. Netušila jak.

Brečela, tak jako když byla v té díře, tak jako když je prosila, aby ji nechali být, aby se jí nedotýkali. Jako když věděla, že je zbytečné naříkat, křičet, vzpírat se. Brečela tak moc, když ji tam nechali na zemi pomalu umřít...

„Byl to on, to on mi to udělal...," vydala ze sebe v dalším návalu vzlyků.

Ucítila Chenovo prsty, jak se zaryly do jejího pasu. Nic na to neřekl, už to dávno věděl. Už nedokázala být zticha a naříkala bolestí.

Jen z kraje vnímala Chena, jak se pustil hřívy, chvíli se nic nedělo a poté ji objal i druhou rukou. Byla ráda, že nic neříkal, nesnažil se ji utěšit. Jen ji držel. A to stačilo. Bylo to víc než dost k tomu, aby se tam nerozpadla na malé kousky.

~~~

Hey....

no slíbila jsem trochu té akce a tady to máte, společně s chrabrým jezdcem apokalypsy , aby zachránil naši milovanou Pandoru, kterou teď čeká hoooooodně zkoušek.

nebudu se k tomu rozepisovat, jelikož mi skoro ukápla slza.

Rozhodla jsem se moc nerozepisovat o tom, jak a co přesně s ní ti sráčové dělali, protože ani já na to nemám žaludek, jen vězte že to nebylo nic hezkého.

o tom, proč a jak... no na to si budete muset počkat hihi

ok to stačí pro dnešek. Mějte se hezky

lova ya

a děkuji za podporu lidi