~~~ 5 Seconds of Summer - Teeth ~~~

Byla to ta vůně, která ji udržovala v tomhle komatózním stavu. Ani i když už byla při vědomí, neměla tu sílu ani vůli otevřít oči a vnímat své okolí. Jediné, co chtěla vnímat, byla ta vůně, ze které se jí sbíhaly sliny v ústech.

Slastně protáhla prvně svoje dolní končetiny, které klouzaly po příjemném materiálů, který se nacházel pod ní, ale také všude kolem ní, jelikož byla do něčeho hezky zabalená. Bylo to jako spaní na obláčku.

Tiše zabroukala, když ten pocit odpočatí prostoupil celou její bytostí. Ten vjem milovala, jelikož ho neznala zas tak moc dobře.

Pravda... neznala ho dobře jelikož jen málo kdy spala plnohodnotným spánkem. Ta myšlenka ji donutila se probrat kompletně, zarazila se. I když byla její postel pohodlná a povlečená do krásných bavlněných potahů. To kde se nacházela v tuto chvíli, jí dávalo jiný pocit.

Už chtěla otevřít oči, když si vzpomněla na události, které ji donutily odpadnout. Ztuhla.

Děsem, který ji najednou ochromil a donutil se vrátit k tomu co byla nucena zažít ve vidině, která ji do slova srazila k zemi. Zaryla nehty do matrace pod sebou, až ji zabolely klouby na prstech. Její odpočatost se vytratila, když ji její mysl zanesla zpět do toho místa.

Místnost, kterou neviděla osvícenou normálním světlem, krom tmy, do které se ponořovala, když tu byla předtím. Teď se tu rozpínalo světlo, vycházející ze stropní lampy, venku už byla noc.

Pandora stála v rohu obývacího pokoje, její pohled automaticky padl na osobu, sedící na křesle, skoro nehybně, krom pár těkavých pohybu, zatímco se každou chvíli díval na zápěstní hodinky.

Zeke vypadal nervózně. Pandora ho pozorovala celou tu dobu, dokud nevydechl a najednou se nepostavila na nohy. Odspěchal někam do dalšího pokoje, Pandora ho mínila následoval, ale to už byl dávno zpátky. V rukou držel papír, pero a nějakou malou krabičku. Poté se vrátil na své původní místo a začal něco zběsile psát na papír. Ani na vteřinu se nezastavil a psal.

Po dalších pěti minutách se zdálo, že byl hotový, jelikož papír přehnul v polovině a zastrčil do obálky, kterou si s sebou také donesl. Obálku patřičně zavřel a položil ji na stůl. Jak se ukázalo, v krabičce se nacházelo rudé razítko ve tvaru trojúhelníku, které otisknul na stranu obálky, kde ji předtím zavřel.

Tohle vše stihl během pěti minut, hned na to zase někam odběhl a zpět se vrátil s prázdnými rukami.

Vrátil se zpět v tu pravou chvíli, kdy se ozvalo zaťukání na dveře, Zeke zpozorněl, stejně tak jako ona. Zeke se vydal ke dveřím jeho apartmánu a ona jen vykoukla, aby viděla, kdo za ním přišel. Ale nikoho neviděla, když Zeke otevřel dveře. Zůstal tam stát, zírající ven do prázdné chodby, ještě nějakou chvíli, dokud zase pomalu nezaklapnul dveře. Všimla si, jak se jeho tělo napjalo, poté co se otáčel, aby se vrátil zpět do pokoje.

V ten moment se zhasla všechna světla. Pandora zalapala po dechu, když se tak stalo, snažíc se si zvyknout na náhlé šero. Její srdce se automaticky rozběhlo, její dlaně potící se nervozitou.

Zahlédla Zekovu siluetu, když se pomalým krokem navrátil zpět do pokoje. Rozhlížel se kolem sebe, skoro jako kdyby hledal ji, ale nebyla to ona, koho se snažil najít.

„Ezekieli," ozvalo se odněkud za ní. Málem vyskočila z kůže. Chloupky na jejím těle se postavily do pozoru a její žaludek se stáhl hororem. Ten hlas znala... ne dobře, ale nikdy by na něj nezapomněla. Pronásledoval ji už pár týdnů. Její ruka samovolně vyjela k jejímu krku, který už byl dávno zahojený.

Jen její mentální stav byl ještě nedokonalý. Nemohla se otočit, jen se dívala, jak se postava posunovala kolem ní, blíž do středu pokoje, blíže k Zekovi.

„Čekal jsem tě. Dříve či později... doufal jsem v to později," promluvil Zeke, jeho hlas poztrácel jakoukoliv emoci. Ale vzhledem k situaci, by teď měl být strachy bez, přesně tak jako byla ona sama, a to tu doopravdy ani nebyla.

Osoba teď stála před ní, vzrůstově se výškově vyrovnal Alekovi, nebo Chenovi, ale Pandora už dávno věděla, že ani jeden z nich to není. Nemohl to být jeden nebo druhý, jelikož tu reakci, kterou v ní jeho přítomnost vyvolala se ani trochu nepodobala tomu, jak se cítila s Alekem nebo Chenem.

Bylo jí zle, jen se dívala na záda toho muže, který takhle vtrhnul do Zekovo bytu.

„Mohu tedy přeskočit úvodní řeči, víš proč tu jsem," ten hlas už slyšela... byla si tím skoro stoprocentně jistá. Nemohla ho však jen tak z fleku, nikam zařadit, bez toho, aby se prvně podívala na jeho obličej. Znovu jí po zádech přejel mráz z neblahého pocitu, který prostoupil její tělo.

„Vím, ale jsi tu zbytečně," Zeke odpověděl suše, zůstal stát nehnutě na své místě, dívající se do tváře muže, který se jen tak bez pozvání objevil v jeho domě.

„To je dobře že jsem dobrý v obracení bezvýchodných situací," odvětvil cizinec. Uslyšela v jeho hlase sebevědomý úšklebek, který ji jen znervóznil. Pandora se konečně opovážila hnout a popošla ke straně, obcházející dva muže uprostřed obývacího pokoje, velkým obloukem, dokud se nezastavila po Zekově pravici, tak aby měla lepší výhled na nezvaného hosta.

„Dám ti však šanci, jelikož se nějakou dobu už známe. Pověz mi o tom osudu a zda o něm Prorok už ví," zachraptěl neznámý muž.

Pandora zalapala po dechu, jelikož jí to došlo. Poznala ho.

Nepoznala to díky jeho obličeji, nebo jeho celkovému vzhledu, ale byly to jeho oči. Ty oči, které byly to jediné, co ji nepřestalo pronásledovat v jejích nočních můrách.

Světle svítivě modré oči se upíraly na Zeka, jeho obočí stáhnuté. Jeho obličej jí byl neznámý, jelikož jej při jejich prvním a jediném setkání neviděla. Měl spodní polovinu tváře zahalenou šálou.

Ale ty oči, na ty oči by nikdy nezapomněla. Ochromeně zírala na toho muže, který se tu jen ta zjevil a zdálo se, že se znal se Zekem. Jen si připomněla to, co se jí stalo, když toho muže viděla poprvé. Panika ji přimrazila k zemi, jen pomalu jí docházelo, že jí tentokrát nebude moci ublížit, když tu doopravdy nebyla.

I tak se její ruka vyjela k jejímu krku, který si byl ještě stále vědom toho, jak křehký doopravdy byl. Jak lehké by bylo ho znovu poškodit. Dech se jí při té myšlence, zadrhl v krku a ona mohla stěží dýchat. Dostat panický záchvat ve své vidině, to by byla novinka.

Na vteřinu se podívala na Zeka, který nebyl ani trochu vyvedený z míry, položenou otázkou. Nadále se zdál být naprosto v klidu, kdežto Pandora vyšilovala za něj. Znovu stočila pohled na ledově modrookého muže, tentokrát aby si ho prohlédla trochu víc. Měla pocit, že ho viděla ještě někde... v minulosti?

Nechápala ten příliv divných protichůdných emocí.

„Nežádám se o šanci, nemám v plánu ti cokoliv říkat, Nikolayi," Zekovým výrokem tak zjistila, mužovo jméno, tím víc se ten zlověstný pocit v jejím podbřišku ještě umocnil. Vzduch kolem nich zhoustnul.

„Já si za Pokrokem dojdu tedy sám, stejně tak jako pro tu kroniku," Nikolay udělal další krok k Zekovi, který se stále ještě nepohnul. Proč neustupuje, proč se nedá na ústup, každý by přeci věděl, že Nikolay, představuje nebezpečí.

„Neradil bych ti se dotýkat jak Proroka, či Kroniky. Smrt to nerad vidí," Zeke ho varoval. Nikolay za ní půjde... už to plánoval teď. To mohlo znamenat jen jednu jedinou věc...

„Co Smrt nevidí, Smrt nebolí... zejména, když ty budeš ze hry," prozradil mu Nikolay jednoznačně, co zamýšlel.

Pandora vyjekla, když Nikolay vystartoval z místa a vrhnul se na Zeka, který... se nebránil, ani poté co Nikolay vytáhnul nůž z kapsy.

V ten moment její vidina skončila. Pamatovala si, jak se probrala ve tmě a jak hned na to omdlela. Pravděpodobně to cele zaspala a probudila se odpočatá i přesto, že zažila takovou vidinu. Vytáhla se do sedu, přikrývka jí sjela z těla, odhalující její tělo.

Byla oblečená, tak jak byla předtím, než odpadla. Oddechla si.

Pocit úlevy ji ale hned přešel, rozhodně totiž nebyla u sebe v pokoji, co hůř, rozhodně nebyla ani u Chena doma. Rozhlédla se kolem sebe, pokoj byl tmavý, díky zataženým roletám oken na jedné straně pokoje. Postel byla masivní, že by se do ní klidně vešli tři lidi.

Byla si skoro jistá, že v podobném pokoji už se jednou vyskytovala, ale v ten moment si nedokázala vzpomenou, přesně kdy se něco takového událo. Její oči cestovaly po obvodu pokoje, dokud se nezastavily na vchodu do něj. Dveře byly otevřené a v nich stála postava. Jen polovina sekundy jí stačila na to, aby začala panikařit, než si hned na to uvědomila, že tu osobu zná.

Alek stál na prahu, opírající se o trám dveří, ruce založené na jeho hrudi.

Ona byla v Alekovo bytě?

Konečně se jí vybavilo těch pár příležitostí, při kterých se tu v minulosti ocitla. Tváře jí automaticky zahořely rozpačitým ohněm, který nedokázala zažehnat. Co tu do háje dělala?

Valila na Aleka oči, nemohla si vzpomenout na to, kdy se sem dostala a za jakých podmínek. Znovu se podívala pod deku, aby zkontrolovala, zda je doopravdy oblečená. Byla šokovaná, když zjistila, že se nepřehlédla. Vždy si myslela to nejhorší o mužském pokolení, nejvíce poté co poznala Aleka, který byl pochodující sex bůh, snažící se jí dostat do kalhotek, tak vehementně, že začínalo být obtížné mu odolat.

A odolala, do teď. Odolala až do té doby, než ji vypustil ze vzpomínek a svádění bylo definitivně smeteno ze stolu. Vzrušení ji převálcovalo, že stěží mohla ovládnout své myšlenky a oči, které samovolně jezdily po Alekově těle.

„Co tu dělám...," vydala ze sebe konečně, když uznala za vhodné, otevřít ústa a pokusit se mluvit.

„Omdlela jste na Zekově hrobě, málem jste si rozrazila hlavu o kámen, stihl jsem vás však zachytit," oznámil suchým tónem. Jeho hlas bylo něco, co v tuhle chvíli opravdu nemusela slyšet a rozhodně by neměla. Žaludek se jí zhoupl nadšením.

Jen z kraje si připomněla, svůj chabý pokus o únik z hřbitova a její zakopnutí a poté...

Bylo toho na ni moc, musela se vypořádat s jednou věcí po druhé.

„To nevysvětluje, proč jsem tady... místo u sebe doma," ohradila se. Vážně zněla pateticky, jak se snažila vypadat sebevědomě v jeho očích. Místo toho se její hlas třásl při každé příležitosti, při které s ním mluvila.

„Nechtěl jsem oplétačky s Chenem, když bych tě v bezvědomí přinesl domů a předpokládal jsem, že do nemocnice jít nepotřebujete. Proto jste tady," Alekovy hnědé oči se do ní zavrtávaly, štvalo jí jak rozumně jeho vysvětlení znělo.

„Ehm... jak dlouho jsem byla mimo sebe?" zajímala se. Rozpačitě sjela na konec matrace, všimla si, že jí Alek aspoň sundal boty, dokonce i s ponožkami. Panebože, chtěla se propadnout do pekelných ohňů.

„Něco přes čtyři hodiny," osvětlil Alek. Pandora na něj vrhla ohromený pohled. Panebože, polilo ji horko, když jí došlo že ji teď už musel Chen vyhlásit za nezvěstnou. Sakra... sakra! Pokud se teď hned nevrátí do domu, tak ji už nikdy Chen nenechá ani vystrčit palec ven.

Vyskočila na nohy, ale při tak rychlém pohybu se jí zatočila hlava. Už několik hodin se ani nenapila a ještě k tomu, zažila tu nehezkou vidinu, byla na konci svých sil. Stačilo jen málo a už by se zase sesula na zem.

Kolem jejího pasu se obmotala silná paže, zachycující ji v neplánovaném pádu. Alek si ji přitáhnul k jeho pevnému tělu, ještě předtím, než mohl její malý vyšilující mozeček vůbec pochopit, co se to děje. Jeho dotyk na jejím těle ji pálil, i přes její oblečení, které teď tvořilo tu jedinou překážku mezi ní a Alekem.

Její tělo ztuhlo, při tak nečekaném kontaktu. Nezáleželo na tom, kolikrát se jí tento muž dotkne, vždy to v ní vyvolá šok, hlavně nad tím, jak moc ji to vždy ovlivní. Na sucho polkla, dívající se do jeho obličeje, který se ocitnul až nebezpečně blízko toho jejího.

Jeho neproniknutelný výraz nejednou roztál a zdál se být stejně tak vyvedený z míry, jako ona sama. Jeho chladné oči se rozpustily, když se utápěly v těch jejích a ona tak nemohla setřásl chvění kolem jejího srdce, které se samovolně rozjímalo do její končetin.

Musel tušit, musel vyčíst, co se v ní děje, jinak si změnu, která v něm proběhla, nedokázala vysvětlit. Jeho plné rty se pootevřely, přičemž paže kolem jejího pasu se zpevnila, prsty zarývající s do jejího boku, zatímco si ji přitahoval blíže k tělu.

Pandoru polévalo horko... bez toho, aby nad sebou měla jakoukoliv kontrolu, její ruka vyjela nahoru po jeho hrudi, v pěstičce zmuchlala předek jeho trička, ve stejném záměru, ve kterém Alek tiskl její bok.

Panebože... musela ztratit hlavu...

Pandora zatlačila do Aleka, jen díky tomu, že si její mozek probojoval cestu ven, přes mlhu hormonů, která ji tak nečekaně převálcovala. Alek se na vteřinu ani nehnul, dokud ji nenechal ho odtlačit a úplně ji pustil. Pandora zavrávorala, její dýchaní zrychlené.

Ale udělal dva kroky vzad, skoro jako kdyby si nevěřil.

„Mám žízeň," zachraptěla. Jen periferním viděním, zahlédla jak Alek skoro vyběhnul ven z pokoje, jen aby mezi ně postavil co nejvíce prostoru. Pandora se rozklepala ještě víc než před chvílí. Stála tam u té postele, zírající před sebe, v šoku z té intenzivní situace, ve které se zase s Alekem ocitli.

Stačilo jen tak málo a už se pohybovali na tenkém ledě. Jejich vzájemná přitažlivost se nedala popřít, ani teď a tady. Nebylo tomu vyhnutí a Pandora by se mu měla vyhnout. Měla by se od něj držet co nejdál, jinak hrozí, že udělá chybu. Zavrtěla hlavou v pokusu se vzpamatovat. Musí pryč.

Udělal asi dva kroky v záměru, vyjít ven z pokoje, když její pozornost něco zaujmulo.

Psací stůl u okna, nevypadal nijak zajímavě, aby ji zastavil v kroku. Bylo to něco jiného.

Byla to bílá obálka ležící na desce, to by nebudilo takovou pozornost, kdyby nebylo červeného trojúhelníkového razítka.

Vejrala na to asi dvě další vteřiny, než rychle přeběhla ke kraji stolu a dál se na obálku dívala. To byla Zekova obálka. Alek ji musel vzít ze Zekova apartmánu. Přepadla ji neskutečná zvědavost, nějak tušila, že by se měla podívat na obsah dopisu, který tak vehementně a urychleně Zeke sepisoval, před svou vlastní smrtí, jako kdyby ji očekával.

Otočila se, aby se podívala na vchod do pokoje, kde se každou vteřinou musel objevit Alek. Netušila, co to do ní vjelo, když popadla obálku a nacpala ji do zadní kapsy svých kalhot, její srdce bijící strachem z odhalení.

Teď rozhodně musí jít. Skoro doběhla ke dveřím od pokoje, rozhlížela se kolem sebe na zemi, aby našla svoje boty a ponožky, ale nikdy nebyly k nalezení. Tak zběsile se dívala kolem sebe, že nedávala pozor na cestu.

„Oh...," to slyšela předtím než, ocítila studen vodu, jak jí teče po krku na hruď. Zalapala po dechu z šoku, který jí Alek stojící před ní s prázdnou sklenicí, jejíž obsah se teď nacházel po její nasáklé košili.

„Omlouvám se," vydal ze sebe, jeho oči přilepené na jejím hrudníku, který zprůsvitněl, ukazující její podprsenku.

„Je to moje chyba, můžeš mi půjčit nějaké tvé tričko?" zvedla k němu oči, které s ní nespojil, jelikož celá jeho pozornost byla přilepená na vodovém fleku rozpívající se na jejím oblečení.

„Aleku...," vyzvala ho znovu. Konečně k ní zvedl pohled, vypadající nanejvýše zmateně, možná ani netušil čím.

„Ji... jistě," vykoktal. Bylo to snad poprvé, co viděla tuhle stránku Aleka, a z divného důvodu to vyslalo vlnu tepla do jejího těla, neubránila se malému úsměvu, když se sebral a odběhl do svého pokoje, aby jí hned na to donesl asi tu největší ze svých košil, kterou dovedl najít.

Vzala si ji od něj a nechala se odvést do koupelny, aby se mohla v klidu převléci. Kde jsou ty časy, kdy se před ní beze studu svlékla. Byla by to teď klidně udělala, ale už vypadal, že toho měl dneska dost a hlavně její plán byl se zdekovat ze scény, a to co nejrychleji to jen jde.

Natáhla na sebe košili, která ji byla moc velká, ale to jí nevadilo. Linula se z ní společně s příjemnou vůní aviváže i Alekovo aroma. Na vteřinu se zasnila, čichající k límci, který trčel nahoru. Poté zkontrolovala obálku v kapse jejích kalhot a vydala se ven z koupleny. V chodbě na ní čekal zamyšlený Alek. Nebyl dnes moc výřečný, což vzhledem k tomu, že mu ještě nevysvětlila, proč byla u Zekova hrobu, bylo docela necharakteristické.

„Děkuji za pohostinnost, ale už budu muset jít, než Chen vyhlásí celostátní pátrání," došla až k Alekovi, který si ji lenivě prohlédl. V ten moment, kdy jeho oči ztmavly na tmavě hnědou, přestala dýchat. Tahle změna v tomto muži indikovala, kudy se jeho myšlenky ubíraly a to automaticky zamávala i s ní.

Sakra...

Alek se odlepil od zdi, o kterou se opíral, snažíc se vypadat ledabyle. Pandora chtěla pokračovat v chůzi ke dveřím, ale on jí zastoupil cestu, její srdce si to vyložilo jako znamení k tomu, aby jí přivodilo infarkt. Alek k ní zvedl ruce, každou na jednu stranu jejích klíčních kostí, vzal do prstů límec, který ještě stále trčel nahoru a přitáhl si ji za něj k sobě. Málem zakopla o svoje nohy, ocitající se zase nebezpečně blízko muže, kterého tak moc chtěla a nemohla ho teď, nebo už nikdy mít.

„Chen tě musí hodně milovat, kdyby byl pro tebe schopný udělat něco takového," zamumlal Alek hrdelním hlasem, pomalu upravující její límec, dívající se jí do očí. Nemohla mluvit, zradil by jí hlas. Jen přikývla. On jí tykal, uvědomila si jen tak na okraj její vířící mysli.

„Musíš být výjimečná," pokračoval a ona se roztřásla.

„Já...," kuňkla.

„Já vím, že jsi," upřesnil. Její mozek přestal oficiálně fungovat. Panebože, odhalil ji?

Než si to mohli ujasnit, ozvalo se zazvonění na domovní dveře. Pandora ten zvuk vnímala jen okrajově. Alek zamumlal něco v ruštině a poté ji pustil, aby se vydal otevřít dveře. Pandora ho jako náměsíčná následovala. Polila ji studená sprcha, když za dveřmi viděla stát Alekovu matku.

„Co tu sakra děláš?" zavrčel Alek, tón, který do teď požíval, když mluvil s ní, se vytratil. Se vztekem provrtával Livanu, která tam přešlapovala, v obličeji zasmušilý výraz. Pandora na ní poznala, jak nervózní byls z jejího setkáni se synem. V ruce drtila přezku kabelky, až jí zbělely klouby, ladící tak s jejím typickým celkovým vzhledem.

„Aleku, nech mě si s tebou aspoň jednou pořádně promluvit," prosila Livana. Do té chvíle si ještě nevšimla, Pandory vykukující zpoza Alekových zad.

Zmateně povytáhla obočí, kdy se na Pandoru zadívala. Ta se nezmohla na nic jiného než, na zamávaní.

„Nemám potřebu, takže když dovolíš," odsekl, chystající se zavřít dveře. To nemohla Pandora dovolit. Rychle Aleka předehnala a vměstnala se škvíry, která se zmenšovala. Málem se tam skřípla, jak byl Alek pohotový se zavíráním dveří.

„Už musím jít, a ty si můžeš v klidu promluvit se svou matkou. Jistě toho máte hodně na probrání," Pandora se omluvila, vyhýbala se Alekovo pohledu, když ji pálil na kůži i bez toho, aby se na něj podívala. Byl vzteky bez sebe.

„Děkuji," zašeptala Livana směrem k Pandoře, ta na ni na oplátku spiklenecky zamrkala.

Až později, když šla po ulici, si vzpomněla na to, že zapomněla svůj laptop u Aleka doma. Podívala se na tmavou obrazovku svého vybitého mobilu a povzdechla si. Ani nemůže zavolat Jiho, aby ji vyzvednul. Přitáhla si k sobě, volnou košili, když se do ní pustil noční vzduch.

Rukou zajela do kapsy kalhot a vytáhla Zekovu obálku. Váhala s tím ji otevřít a podívat se dovnitř. Ani netušila proč ji vzala, ale nějak vedela, že by mohla zodpovědět některé z jejích otázek.

Než moha udělat rozhodnutí, zamrazilo ji. Z ničeho nic, ne kvůli tomu, že by jí doopravdy byla taková zima... ale něco neviditelného ji obklopilo.

Před ní se objevila mlha, která se vytvořila z naprostého ničeho. Zastavila se v chůzi a s obavami vyčkávala na to, co z ní vyjde. Předem věděla, že to nebude nic příjemného.

Byla to vysoká postava s tmavými vlasy. I když od sebe byli vzdáleni pár metrů, okamžitě poznala totožnost té bytosti.

Nikolay!

Panika ji přikovala k zemi.

A nebyl sám.

~~~

¡Hola chicas y chicos!

Další nálož!

Doufam ze aspoň něco vám to řeklo protože se blížime k velkém odhalení za které me všichni budete chtít jiste zabit a já jsem s tím velmi smirena 😅😁

Co říkáte na Nikolaye?? Mate nějaké nápady k tomu, kdo by mohl přesně být? 😏

Trochu jsem si vás chtěla obmekcit s tou chvilku mezi A a P😊💘 už mi taky chyběli 😁🤗

No v další kapitole... se možná něco divíte podle toho jak se mi to bude zdát.... rikam vám predem obsah Zekova dopisu, muže být důležitý k tomu at něco pochopite😬

Pfff jsme ve čtvrtině knihy... uhhh ✨ utíká to!

Ok přestanu mlit! Musím jit, ještě se na WP zdrzim, musím dodělat pracicku🤘

Doufam ze jste si všichni užili léto a ze návrat do praci, škol atd, nebylo moc tvrdé 😎

Děkuji ze čtete me knihy!

Love ya