~~~ Punch - Done for me ~~~

Měsíc před svatbou.

Měsíc...

Nemohla tomu uvěřit. Jak to mohlo tak utéci, jak se mohlo stanovit datum, se kterým se už nedalo hýbat? Z té informace se cítila divně otupělá. Netušila, jak na to reagovat. Její prvotní popud byl, začít panikařit, ale pak si uvědomila, že na to má ještě čas. Krom toho, ji ten pocit bezmoci, vždy popadne, bez toho, aby s tím mohla něco dělat.

Měsíc se zdál být dlouhý i krátký v tu samou chvíli, ale i tak se to celé zdálo být nevyvratitelné.

Její způsob odreagování, bylo se utopit v závalu práce.

A to také byla její výmluva, když se potřebovala dostat z domu ven a psát. Byla to vždy tak její příležitost se vykrást ven za záminkou, že se zašije někde v kavárně a stráví tam pokud možno celý den. Jen tehdy jí Chen pustil bez reptání, i když se první den, kdy se pokusila o podobný útěk, pohádali jako dva tygři v kleci, než se jí podařilo ho přesvědčit o tom, že půjde i kdyby se na hlavu stavěl.

Ten čas, který oni dva strávili v jednom domě, byl moc na to, aby přežili aspoň jeden den bez toho, aby se nerafli, nebo aspoň neměli živou diskuzi o tom čemkoliv, co se zrovna namane. Vypadalo to, že kdykoliv se ocitli blízko sebe, nezáleželo na tom, o čem s bavili, vždy se ocitli na opačných stranách tábora.

Na druhou stranu, v poslední době se moc často nevídali. Co se týkalo jejich svatby, který se týkala jich obou, vše spadalo jen na ni. Kromě seznamu pozvaných lidí, kterého se chopil on, musela všechno ostatní zařizovat ona. A když se vezme v potaz, že jí to bylo absolutně proti srsti, jí to šlo od ruky.

Nemínila se přiznat k tomu, že pověřila Mabel, aby polovinu jejích povinností převzala. Ani neměla sílu na to se bát toho, co všechno Mabel asi vymyslela a připravila.

„Jdeš ven?" ozva se Chen, když ji viděl procházet kolem jeho studovny. Doufala, že dokáže proklouznout bez toho, aby si toho všiml, ale zapomněla na to, že si většinou nechává otevřené dveře. Zastavila se ve svém tempu, povzdechla si a vrátila se pár kroků dozadu. K hrudi si přitáhla laptop v měkkém pouzdře a vešla dovnitř.

Našla Chena, sedícího za stolem, před sebou kopec papírů, v ruce točil perem mezi prsty, zatímco se díval, jak se ona přibližuje.

„Bereš si sebou doufám pár mužů," zúžil na ni oči a ona se ošila. Odvrátila od něj pohled.

„Jelikož je můj snoubenec muž posedlý mocí, tak mi asi nic jiného nezbývá," vyprskla tiše, jen tak, aby se to ani nedalo považovat za útok na jeho osobu.

„Ten muž je i shodou okolností Jezdec Apokalypsy, tak bys ho neměla pokoušet," zavrčel na zpět.

Tak nic, asi to pochopil přesně tak jak si nepřála. Pokrčila rameny.

„To jsou pořád jen samé výhružky. Všem je už jasné, že jsi ten neohrožený Park Wook Chen. Nikdo by si ani nedovolil na mě křivě podívat, tak proč prostě nemůžu jí sama," zahučela to co, mu už nesčetněkrát řekla do očí.

„Jak je vidno, to co se ti stalo v Londýně v mém hlídaném sídle, už se ti podařilo vykouřit z hlavy," popotáhnu obočí do výše, narážející na incident v jejím pokoji, přičemž jí byla odcizena ta zatracená kronika. K čertu s tím... nikdy nezapomene na to, jí to cpát. Jen jí to připomněl a už se jí tělem hnalo zachvění. Ještě pořád bylo nepříjemné si na to jen vzpomenout.

„Od té doby se nic nestalo a už to bylo skoro před dvěma měsíci. Myslím, že tvoje věčné předhazování, už na věci nic nezmění. Všichni už byli srozuměni, o tom že se budeme brát a tudíž, bych měla být v bezpečí... stejně tak jako všichni, co to automaticky zahrnuje," diskutovala nadále. Postupně se hlasitost jejího promlouvání zvyšovala, jak ztrácela trpělivost. „Starej se o Evianu a mě nech si užít těch pár posledních týdnů na svobodě," neodpustila si.

Zajiskřilo mu v očích, jen co o dořekla, dokonce i přestal točit perem mezi jeho prsty.

„Věř tomu nebo ne, ale s ní mám menších starostí než kdy s tebou," sdělil jí. I když si to nechtěla připustit, ranilo to její ego. Stáhla rty do tenké linky její obličejové svalstvo se zatvrdilo.

„Super, tak když je to s ní tak jednoduché, tak se soustřeď jen na ni a mě z toho vynech," zasyčela na Chena, její obočí se podrážděně stáhlo. Ani nevěděla proč ji to tak žere. Tušila, že z ní nebude žákyně roku, ale takhle jí to předhazovat nemusel, přeci jenom toho měli za sebou hodně.

„Zapomínáš na to, že ty jsi víc než jen moje žákyně?" připomněl jí tiše. Beze slova na něj vejrala, když z něj tohle vyšlo. Směsice emocí se přes ni převalila jako vlna.

„Jsem jen tvoje falešna snoubenka," pokrčila rameny. Jeden koutek jeho úst se pozvedl v náznaku úsměvu.

„Jakmile se vezmeme, už to nebude falešné...," uvedl na pravou míru. Její zamračení se prohloubilo, tak nějak se nedokázala představit, jak se jejich status z falešných manželů, změní v opravdový...

„Co tím k čertu myslíš?" vyhrkla trochu víc uspěchaně, něž měla v úmyslu. Její tváře zahořely ohněm, její mysl se vrátila k té nešťastné události v kuchyni.

„Jistě na to sama přijdeš," jeho úškleb se stal více prominentní, když si všiml jak se sebou teď Pandora bojuje.

„Na co mám sakra přijít? Mluv jasně! Pokud se ti v hlavě teď honí bůhvíjaké představy, tak na ně můžeš hodně rychle zapomenout!" byla by lhala, kdyby teď řekla, že nezpanikařila. Chen se zvedl ze svého místa za stolem a došel až k ní. Stálo jí to hodně vnitřního přesvědčení, aby při jeho přibližování, neustoupila. Až později jí došlo, že si z ní zase utahoval.

Teď však zvonil alarm v její hlavě na poplach. A pro nic.

Jeho oči jiskřily pobavením a ona měla chuť ho přetáhnout svým laptopem, který se teď zdál být tou jedinou zbraní na uchránění od tohoto nelidy.

„O jakých představách tu mluvíš, Pandoro. Zasvěť mě," usmál se na ni tak, že jí dokonce ukázal řady bílých zubů. Vzpomněla si na to, jak ho považovala za krásného, když se usmíval tímto způsobem. Nemohla si pomoci a uvědomila si, že je to ještě stále pravda. Bohužel.

„O... o žádných... jen tě varuji.... Naše manželství... je jen na oko," ztěžka polkla, když se dívala nahoru do jeho očí.

„Ne na veřejnosti, drahá," to bylo poprvé, co ji oslovil jinak než, jejím jménem.

„I tak, nic nezkoušej...," jeho pohled jí vyváděl z míry a nevěděla, co si s tím má počít. Chen se k ní pomalu naklonil a ona se přistihla jak, křečovitě zavřela oči, v neblahém očekávání. Nic se dlouho nedělo, dokud pod bradou neucítila něco studeného, co vyzdvihávalo její hlavu nahoru. Pak se Chen uchechtnul.

„Nic neslibuji," zašeptal a když na něj poté vytřeštila oči, dovolil si na ní ještě mrknout.

Až později jí došlo, že s ní tímto způsobem hraje, asi konečně věděl, jak na to. Jak ji zkrotit, kdyby něco.

Brblala si pod vousy, když jí jeden z jeho mužů odvážel do centra města. Na jednu stranu ho chápala, snažil se mít navrch. A jediný způsob, jak toho mohl dosáhnout, byl ji vyvést z míry. A jak ho nechala zjistit, přesně tak jak se mu to mohlo povést. Mohla vinit jen sama sebe.

Kdyby to byl Alek, kdo by se ji snažil zneužít tím, způsobem, kterým se snažil Chen. Sice by byla na vteřinu ostýchavá, ale hned jak by se z toho dostala, tak by to byla ona, kdo by ho pronásledoval. Teď to byla jen ona, zahnaná do kouta.

„Stačí, když mě vyhodíte u chodníku tady, Jiho," oslovila řidiče. Povedlo se jí to usmlouvat jen na jednoho člena ochranky.

„Tady nemůžu zaparkovat, Slečno. Dovolte mi najít místo k zaparkování a pak vás mohu doprovodit," protestoval.

„To nebude nutné," opětovala jeho pohled ve zpětném okénku. Jiho měl to štěstí, nebo spíš neštěstí, ji doprovázet po několikáté. Už dávno věděl, jak to s ní chodí a s čím na něj vyrukuje.

Povzdechl si.

„Budete mě znovu vydírat?" optal se, znějíc bez duše.

„Pokud tím myslíš, že pokud mě teď necháš jít a později mě nevyzvedneš, tak se tě dotknu a zjistím vše o tvé minulosti a budoucnosti, tak jsi na správné stopě," usmála se na něj mile. Ucítila, jak se auto zpomalilo a Jiho poté zastavil u strany chodníku. Jeho vážný, strachující se pohled, ji doprovázel, dokud nezmizela za rohem ulice.

Tam zpomalila. Byla ráda, že konečně našla něco, čím si mohla vydupat co chtěla. Bohužel to však nepomohlo v případě Chena, který se stal součástí jejího osudu a tudíž, ho nemohla vydírat použitím jejích schopností.

Našpulila rty a zatavila se, aby se orientoval, kde je. Zadívala se na jméno ulice, které stála. Zkontrolovala, kudy se dostat kam potřebuje a pak se znovu vydala na cestu. Trvalo jí to skoro půl hodiny, než došla k okraji Levashovo pamětnímu hřbitovu.

Nějakou chvíli jí trvalo, než si zjistila všechny potřebné informace, ale to by to nebyla ona, kdyby nebyla schopna si to vše najít sama a bez toho, aby měl někdo, byť jen podezření o tom, na co se to chystá.

A teď tu stála, nebe nad ní pochmurné, zrcadlící to, jak se sama cítila.

Zaváhala pár vteřin, než se vydala na pozemky hřbitova. Pomalu procházela kolem náhrobků, dívajíc se kolem sebe. Zahlédla několik málo lidí, co sem dnes také zavítali. Byla jich jen hrstka a mezi nimi i ona. Ani nevěděla, co tu vlastně dělá, ale nemohla si pomoci. Musela sem aspoň jednou zavítat.

Během pár minut se dostala k místu, kde se podle jejího zdroje měly nacházet náhrobní kameny rodiny Maksimovovů. Oči jí jezdily po vyrytých jménech na kamenech, dokud nenašla ten hlavní, který ji přiměl přijít až sem.

Dech se jí zadrhl v krku a ona měla co dělat, aby ustála ten příliv emocí. Ani to nečekala.

Ezekiel Maksimovov

*1970 †2018

Покойся с миром

Zírala na ten náhrobek s očima otevřenýma dokořán. Nemohla uvěřit tomu, že byl doopravdy pryč. Napadla ji jedna myšlenka. Pokud byl Zeke, také zachráněný, po druhé už to nebylo možné a proto byl teď pryč.

Ale co ji žralo byl ten fakt, že tomu mohla zabránit... tak jak zabránila Evianine smrti...

Mohla...

Povzdechla si, netušila, zda by vůbec mohla. Smrt ji jasně dala na vědomí, že se nemá do ničeho míchat. Byla jen Prorok...

Vzpomněla si na to, jak už měl Zeke jednou na mále, když jí připravil krvavé překvapení v chodbě jejího hotelu, což se stalo před hodně dlouhou dobou. V té době to byl její otec, co se tak hezky postaral o Zekův frak. Přesto bylo teď jisté, že to Karetin nebyl...

„Kdo to byl...," zamumlala si jen tak pro tebe. Nějak si nemohla pomoci a chtěla to vědět, poté co to byla ona, kdo ho našel.

„To by mě také zajímalo," ozvalo se za ní. Hrklo v ní, překvapením, stejně tak vzrušením, když se zvuk hlasu, který se opřel do jejího týlu, rozlil celým jejím tělem.

Otočila se kolem své osy a střetla se s pohledem, který dokázal roztát ledovce kolem jejího srdce. Začínala mít dojem, že zatím co je v Petroradu, kamkoliv se hne, tam najde Aleka. Aleka připraveného na ni vrhat podezřívavé pohledy, dělající si o ní všemožné obrázky.

Vypadalo to, že si sem jen odběhnul, v teplákové bundě, s kapucou přetaženou přes hlavu, ruce v kapsách volných kalhot a v obličeji zamračení, které se tam jaksi usídlilo permanentně, od té doby, co se zbavil své vzpomínky na ni.

Jeho pohled byl jako vždy intenzivní, nutící její vnitřnosti se zkroutit do svazků, které už nikdy nerozmotá. Dech se jí zadrhl v krku, automaticky si přitáhla laptop v náručí blíže k tělu.

„Nechte mě hádat...," Alek našpulil ústa, hrající si na to, jak usilovně přemýšlí, zatímco udělal jeden krok blíže k ní. Až teď si mohla všimnout potu, třpytící se mu na obličeji. Musel sem běžet.

Sakra... a až se teď si uvědomila, že Alekův soukromý apartmán se nacházel jen kousek od tohoto hřbitova. No tak, to se jí povedlo. Na náhodu nevěřila, tohle prostě musí být už vepsané do kamene. Osud se změnil, ale Alek i po Chenovo zákroku, byl nadále součástí toho jejího. Nemohla mu uniknout, jakkoliv se snažila.

„Šla jste na procházku a ztratila jste cestu, pak jste se ocitla tady. Náhodně u náhrobcích mé rodiny," utahoval si z ní. Nevěřil by nic, co by použila na svou obhajobu. Naštvalo ji to. To vypadá tak nedůvěryhodně?

„Nemá cenu ti cokoliv vysvětlovat. Jak je vidno, vždy si dokážeš o všem udělat, svůj vlastní obrázek," vyjela na něj. Na jednu stranu jí to pomáhá v tom, aby mu zbytečně nemusela lhát. Měla by mu vlastně poděkovat.

„To máte pravdu. Dokonce i vím, jak moc jste se teď právě snažila přijít na nějakou pohádku o tom, jak jste se sem dostala a co tu děláte," ušklíbl se na ni. Kdyby ho neznala a takový velký muž v kapuci, by jí zastoupil cestu na hřbitově, tak by z toho měla smrt. Svoji druhou a už úplnou.

„To není pravda," zahuhlala a vyhnula se jeho pohledu. Pak si zanadávala pod vousy, když si uvědomila, jak pateticky to muselo vyznít. Jen si na to odfrknul, což byla jasná známka toho, jak moc vážně ji bral. Nebo spíš, nebral.

„I když to asi není zas tak těžké vysvětlit. Když vezmu v potaz, že jste Karetinova dcera," odvrátil od ní oči, když se na něj okamžitě podívala. Jen zahlédla jeho zatínající se čelisti.

„Co tím ksakru myslíš?" nemohla si pomoci a vykřikla na něj. Nesnášela, když ji lidé automatiky házeli do jednoho pytle, při vědomí, kdo je její táta.

„Myslím, že víte," stále se na ni nedíval. Neznal ji, proto si zase usmyslel, že stejně tak jako její otec, byla špatný člověk...

„Nic o mě nevíš!" zavrčela.

„To je pravda, ale proč mám tedy pocit, že vás znám. Proč mám takový vztek, pokaždé kdy vás vidím," konečně k ní zase stočil oči.

Ohromeně se na něj zadívala. Popadal ho vztek, když ji viděl? Proč? Tak moc se chtěla zeptat, ale nebyla schopna, díky tomu, jak moc nečekala jeho přiznání. Nikdy by ji nenapadlo, že dojde až sem, až k té chvíli, kdy se na ni bude Alek dívat s takovou zlobou v očích. Bylo jí z toho na nic.

Dokázala vystát jeho pohled jen několik dalších minut. Její hrdlo se stahovalo, stejně tak jako její srdce. Bylo jí divně.

Nemohla to zastavit, když se v ní zvedla vlna emocí, které jí přepadly bez toho, aby s tím mohla něco dělat. Oči se jí zalily slzami a její vlastní pocity, které potlačila, když zjistila, že jí Alek opustil... beze slova na vysvětlení.

A teď zjistí, že jí nenávidí, i když ani sám neví proč.

Musela pryč, před tím, než se tu rozbrečí jako malá holka. Otočila se, aby se vydala pryč od Aleka a té smrště emocí, které se přes ni převalily.

To nepočítala s tím, že by jí chtěl Alek zastavit. Ruka jí přistála na lokti v záměru ji zastavit v ústupu. Nemohla snést jeho dotek.

Trhnutím ze sebe setřásla jeho ruku, aby se od něj dostala. Přešlápla, aby se mu vyhnula, kdyby se ji pokusil chytit ještě jednou. Málem tak ztratila balanc, když zakopla o kousek kamene. Jen tak tak se měla čas zachytit o náhrobní desku, kterou měla nejblíž k sobě.

Její neohrabaná stránka se zase projevila, ale dokázala se ustálit a nesvalit se na zem před Alekem.

„Jste v pořádku?" zajímal se Alek, když ji pozoroval, cítila na sobě jeho upřený pohled.

Chtěla mu odpovědět a poslat ho do horoucích pekel, společně s jeho neoprávněnou zlobou.

Nadechovala se k odpovědi, ale už jí nebyla dopřána ta možnost.

Její žaludek se stáhl, ale úplně jinačím způsobem, než když se kupříkladu zadívá na Aleka. Tohle bylo něco jiného, přesto velmi známého. Zalapala po dechu, když se povědomý pocit rozlil jejím tělem, její končetiny zaprotestovaly, nechtějíc se pohnout.

Její zrak se začínal vytrácet, jen se podívala dolů na zem, kde končil kámen v zemi, vše se rozpilo. Ani po vehementním mrkáni, nebyla schopna zaostřit. Nemohla to zastavit...

Když svět pře jejíma očima vypnul, ještě stihla promluvit na jediného svědka jejího odpadnutí.

„Omlouvám se... za vše...," pak vše zhaslo.

~~~
Ahoj!!👋

Jakpak se všichni mate?😁

Tak zkouším novou vec, se svým psaním haha - udelala jsem si harmonogram scén v každé nové kapitole 😅

Proč?

No tak nejak jsem se vzdělávala a koukala jsem na netu na video o tom jak třeba J.K. Rowling píše, a nasla jsem to jak ona si organizovala své kapitoly.... no nutno dodat ze její rozvrh vypada jako nepřehledný paskvil 😁 stejně tak jako můj teď, i když o nebo skromnější😎

Nooo, tak něco nového, bavilo me to, oživilo mi to plánování, které většinou vypada jako kázáních v mem notesu a nemá hlavu ani patu😂

Ok přestanu tu mlit😁
To co má přijít... bude vzruso! Přísahám!! Už se tesim až me zas budou všichni proklinat💪😁

Hihi

Já zase jdu!

Love ya