~~~ 5 seconds of sumer - Want you back ~~|

Zatočila se jí hlava. Bezděky se zachytila stolu, aby se ustálila. Napadla ji jedna otázka, která tak nějak vyčnívala ze všech těch dalších. Proč tu za ní byl? Aby ji trýznil? Objala se jednou paží, bála se jen pomyslet na to, co se stalo poté, co odpadla.

Udělalo se jí nevolno, svezla se na zem, dýchajíc zhluboka a pomalu, aby se uklidnila. Její hrdlo bylo v jednom ohni a bylo bolestivé, jen polknout.

V myšlenkách se vrátila k tomu momentu v noci, kdy jí ten muž překryl ústa rukou, jako kdyby se to už někdy předtím stalo. Byla si skoro jistá. Nemohla však popadnout tu vzpomínku, aby se na ní podívala z blízka, jen tak jí proklouzávala mezi prsty.

„Pandoro?" ozvalo se ode dveří. Před očima jí naskákaly skvrny, když v rychlosti stočila hlavu k prahu jejího pokoje a ona spatřila Chen, jak tam stojí a zírá na její osobu, zhroucenou u stolu na zemi.

Pokusila se otevřít ústa a promluvit na něj, aby ho ujistila, že je v pořádku. Ale i kdyby byla schopná vyprodukovat jakýkoliv zvuk z jejího sevřeného hrdla, lhala by. Byla všechno, jen ne v pořádku. Pandora od něj odvrátila hlavu, nechávajíc její vlasy spadnout přes její ramena, tak že skryla její pošramocený krk, před jeho pohledem.

„Už je poledne a ty jsi ještě stále nevyšla ven z pokoje, tak jsem se rozhodl se na tebe přijít podívat...," vysvětlil Chen, ještě stále stojíc na prahu dveří. Nemohla nic říct, bála se, že by ji její hlas zradil, tak zůstala zticha, doufajíc že prostě jen odejde. Ale to doufala špatně, seděla na zemi, jako hromádka neštěstí, Chen by jen tak neodešel.

A taky že ne, než se zmohla na nadechnutí, už stál před ní, pomalu se svezl do podřepu před jejím tělem, cítila jeho pohled cestující po jejím neupraveném a rozrušeném zevnějšku. Sklonila hlavu, jak nejlépe jí to v tu chvíli dovolilo její nateklé hrdlo.

Než se nadála, jeho prst se ocitl na její bradě, jemně, ale rezolutně pozvedávajíc její hlavu vzhůru, tak aby na ni měl lepší výhled. Chtěla se vymanit, ale nebylo jí to umožněno, v ten moment, kdy se zadívala do jeho obličeje, zapomněla na její odhodlání ho to nenechat vidět a jen držela, zatímco jeho oči opustily ty její, spolehlivě si nacházejíc cestu směrem dolů k jejímu krku.

Cítila, jak jeho tělo ztuhlo, hned poté, co se jeho oči rozšířily ohromením, nad tím, v jakém stavu se ta část jejího těla nacházela. Z jeho rtů splynulo jakési slovo, hádal že to byla nějaká nadávka v jeho rodné řeči.

Jeho zraky se zastavily na ráně po noži, přičemž jeho dotek zmizel z její brady, jen si stihla všimnout jak se jeho ruce zaťaly do pěstí, až mu zbělely klouby.

„Co se ti sakra stalo, Pandoro," bylo evidentní, jak moc se teď snažil udržet svoje sebeovládání při zdi. Jeho oči sice nadále zůstávaly normálně černé, ale to co v nich i tak viděla, jí napovědělo o tom, co se asi tak pravděpodobně odehrává v jeho hlavě.

„Já nevím," vydala ze sebe. Ještě stále si nebyla jistá, zda to co si myslela, že se stalo, byl je výplod její mysli, nebo skutečnost. Nemohla to pochopit, dělalo se jí zle jen z toho pomyšlení na to, co se asi tak stalo poté, co odpadla. Nemohla nad tím přestat rozjímat.

Její prázdný žaludek zaprotestoval a ona se nahnula dopředu, v záměru se dávit. Nic z ní však nevyšlo, jelikož nebylo co.

„Pandoro... zkus si vzpomenout...," Chen zavrčel, tentokrát o něco naléhavěji. Její tělo se rozklepalo, když se do ní pustila zima a ona si vzpomněla na to, jak chladno jí bylo v noci.

Zaslechla, jak se Chen nadechoval, aby se jí pokusil vyslechnout ještě jednou, jenže v ten moment se ji vybavil ten samý moment, kdy se něčí ruka objevila na jejích ústech a druha paže ji uvěznila a přitiskla k tělu za ní.

Panika se v ní vzedmula, ženoucí jí pryč z jejích vzpomínek. Vrhla se kupředu, směrem, kde Chen klečel jedním kolenem na zemi. V tu chvíli nepřemýšlela, jediné, co mohla v ten moment udělat, bylo se dostat k člověku, který byl ten jediný, kdo jí mohl ochránit. Její paže se obmotaly kolem jeho pasu, tisknouc její tělo k jeho.

V životě by se nedovážila k takovému činu, kdyby nebyla její mysl zaplněná hororem, z upomínky na to co se stalo minulou noc a nikdo nebyl okolo, aby jí pomohl.

Teď tu byl Chen a ona se ho chopila jako, topící se stébla. Nemohla si pomoci, ani když pod svým dotekem ucítila jeho tělo dokonale zamrznout. Skoro ztratil rovnováho, když ho tak nečekaně napadla, ale ustál to, i když jeho paže nadále visely nečinně podél jeho těla.

Chen se ani nehnul, zatímco se ho držela, jako kdyby i přestal dýchat v ten moment, kdy se ho bez dovolení dotkla. Byla ráda za to, že ji neodstrčil, pravděpodobně by ten akt neustála. Musela mít aspoň malý pocit, že není na světě úplně sama.

„Pandoro," vydal ze sebe Chen, když ho nadále beze slova objímala. Jeho hlas zněl podivně zastřeně, skoro jako kdyby to nebyl on. Jeho dech se jemně otřel o její holý krk, když vyslovil její jméno. Jemně? A Chen?

„Řekni mi, co se stalo," rozkázal jí, tím samým hlasem.

„Někdo zamnou přišel do pokoje v noci. Oknem... probudila jsem se zimou, tak jsem se zvedla z postele a ten člověk... ne, nebyl to člověk, mě popadnul a zakryl mi ústa, abych nemohla nikoho upozornit na jeho přítomnost. Bylo to, jako kdyby se na mě jen přišel podívat... přišel se podívat na Proroka, ale... pak řekl něco o úkolu... a poté mě začal škrtit, další co vím, je ráno a já jsem ve své posteli. Myslela jsem si, že to byla vidina, nebo tak, ale pak jsem zahlédla svůj krk...," v rychlosti všechno vyblekotala, zatímco pominula všechny ty pocity paniky, které její noční dobrodružství doprovázelo.

Její zpověď konečně probudila Chena z letargie, jeho ruce se objevily na každé straně jejích paží, odtahujíc ji od jeho těla, aby se jí mohla zadívat do očí.

Stačil jeden jeho pohled, aby se jeho výraz zatvrdil, jeho rty stahující se do tenké linky. Prsty jeho rukou se zaryly do její kůže, ale nestěžovala. Ten fakt že ji držel, ji uklidnil.

„NAM!" vykřikl Chen, ve vteřině se v jejím pokoji zjevil jeden z mužů, následovaný pěticí dalších. Všichni vypadali, že jsou připraveni do boje, jejich zelenkavé oči se zablýskly, když se zadívali na jejich dvojici na zemi.

„Okamžitě zkontrolujte všechny CCTV kamery, chci abyste našli cokoliv neobvyklého. Prohledejte pozemky. Někdo se sem v noci dostal," Chen byl evidentně naštvaný, možná i sám na sebe, že i přes tolika bezpečnostních opatřeních a desítky mužů hlídající tohle opevnění, dnem i nocí, se sem i tak někdo dovedl dostat bez toho, aby si toho někdo všiml.

Chenovi muži nehnuli ani brvou a hned se hnali, splnit Chenovi rozkazy, zanechávajíc je dva zase o samotě.

„Stalo se ještě něco?" Chenovi tmavé oči se vrátily ke zkoumání jejího obličeje.

„Netuším, když mě škrtil, odpadla jsem a pak už nevím," zachraptěla, její krk stále v jednom ohni. Chen se zvedl ze země, společně s ní, dokud ji nestrčil k jednomu z křesílek u okna. Posadila se tam a dívala se, jak Chen odchází z jejího pokoje. Její srdce bylo zamrzlé, netušila co si se sebou počít. Na vteřinu si vzpomněla na Aleka, ale jen při tom pomyšlení, se její vnitřnosti zkroutily v nevoli. Nebyla připravená na to nad ním rozjímat. Ještě ne.

Chen se vrátil do její ložnice, zavírajíc dveře ze sebou. V ruce nesel malou bílou krabici s červeným křížem na vrchu. Typovala to na zásoby s první pomocí.

„Není to vážné, ale i tak by se to mělo ošetřit," zamumlal, zatímco se prohraboval vnitřkem krabice.

Beze slova se dívala na Chena, když vytahoval sprej s antiseptikem a další věci, dokud se nezastavil a nezadíval se na ni znovu.

„Myslím, že tohle je asi poprvé, kdy tě vidím takhle tichou...," zkonstatoval, ne aby se jí vysmál, jen aby se pokusil zlehčit tuhle situaci. Nic na to neodpověděla, věděla že je to pro ni netypické, ale přišla si ještě stál v šoku. Jen pevně doufala, že z něj bude moci dostat.

Chen se k ní přiblížil a jen pomalu a zlehka vyčistil ránu po špičce nože. Nevnímala zaštípání po alkoholu, který se postaral o čistotu zranění. Jeho rty zacukaly, když jeho oči zhodnocovaly pohmožděniny na jejím krku.

„S těmi modřinami, nemůžu nic dělat. Buď opatrná a nepohybuj se moc náhle, abys nenamáhala svaly na krku," poradil jí. Jen pomalu přikývla. Chen přelepil její poranění sterilizovanou gázou a poté se vzdálil, uklízejíc použité náčiní.

„Kdo to mohl být?" konečně promluvila.

„Zatím nemám podezření. Víš, jak vypadal? Řekl ještě něco dalšího?" vyzvídal Chen, jeho obočí stažené a ona si nebyla jistá, zda se jí jen pokoušel rozptýlit, nebo už něco věděl.

„Neviděla jsem jeho obličej, jen jeho oči... byly modré, ale pak mi přišlo že najednou divně zbělely...," i jí samotné to přišlo trochu přitažené za vlasy, ale v jejím světe tak bylo všechno. Pak si vzpomněla na to, jak se zmínil o tom úkolu, který musel splnit... Zamračila se, snažíc se tomu přijít na kloub.

Její oči, přimhouřené a cestující po jejím pokoji, dokud se nezastavila na stolku vedle jejího křesla, kam odkládala knihy, které měla rozečtené.

„Oh...," vydechla, když si uvědomila, rozsah toho, co se minulou noc událo.

„Už vím, co měla ta osoba za úkol," mimo to, že si s ní hrál. Chen se na ni podíval s otázkou v očích.

„Přišel si pro tu kroniku," vydechla, když si to uvědomila. Dávalo to smyls, zdálo se že všichni měli velký zájem o to, se Kroniky chopit. I když netušila proč, nikdo v ní nemohl číst, ani ona sama.

Chenův zrak se zastavil na tom samém místě, kam se dívala ona. Znovu tiše zaklel, přičemž zavřel oči, jeho ruce v zaťaté v pěsti.

„Můj otec měl o knihu velký zájem...," zamumlala Pandora přemýšlivě, ztěžka polkla, jelikož její hrdlo bylo stále vyprahlé a bolavé. Už jednou za ní poslal jeho psiska, mohl to udělat znovu. Ale ta osoba, která za ní v noci přišla, se nikomu z Dickovi společnosti nepodobala. Byla z toho zmatená, ale byla ochotná to opomenout a všechno svést na jejího otce, jen aby našla tu špetku vzteku a mohla zase normálně fungovat.

„Pandoro, jdi do mého pokoje, budu předpokládat, že ten je bezpečnější než ten tvůj. Půjdu za ostatníma, zjistit, jak se sem ten člověk dostal," rozkázal jí Chen, ignorující její nepřímé nařknutí. Rozhodla se neprotestovat a následovat Chena ven z její ložnice, jen si přes sebe přehodila župan. Zima jí ještě neopustila.

Strávila zbytek dnes zavřená v Chenově pokoji, pročítala se knihami, které měl i on naskládané v úhledných komínkách na stolku u zdi, dokud se jejich majitel neuráčil vrátit zpět.

Když tak udělal, vypadalo to, jako kdyby úplně zapomněl na to, že ji sem uklidil, když na ni několik krátkých vteřin nechápavě zíral. Poté si jen unaveně oddechl a přesunul se k volnému křeslu naproti, kde seděla ona.

„Takže?" tázavě se na něj zadívala. Měla přitažená kolena k bradě, objímající se rukama.

„Nikde není ani náznak toho, jak se sem ta osoba dostala. Kdyby nebylo tvých zranění a té knihy, věřil bych i tomu, že se to nestalo," vydal ze sebe Chen unaveně. Pandora si to myslela. Z nějakého důvodu, to jak se neslyšně vyloupl v jejím pokoji, ani ho neslyšela se za ní pohnout, když ji popadl. I jeho hlas, byl bez zvuku. Vzpomněla si na to, jak k ní promlouval, a i jen z toho, jí přejel mráz po zádech, i když jí toho zas tak moc neřekl.

„Určitě to byla nadpřirozená bytost," zadívala se na Chena, snažila se vyčíst z jeho profilu, který na ni otočil, zda má nějaké tušení, ale tak jako pokaždé věděla houby. Nikdy nebude moc hned vědět, co se v odehrává v jejím mentora hlavě.

„Pandoro, už to tu není bezpečné. Abych tě udržel netknutou, musel bych tě mít k sobě přilepenou od rána do večera a myslím že ani jeden z nás na to ještě není připravený. Já rozhodně ne," pokračoval, tentokrát se na ni otočil, aby s ní spojil pohled.

„Uvědomuješ si, že jsi mě požádal o ruku a manželský svazek znamená, že k sobě budeme připoutáni do konce našich životů?" neodpustila si ho trochu dobírat. Ještě neměli čas si o tom, co se událo v zahradě pořádně promluvit. Podle jejího úsudku, ani jeden z nich neměl chladnou hlavu v ten moment, kdy oba ztratili rozum.

Chenovi oči se rozšířily, když si uvědomil, co to řekla. Přesně jak předpokládala, ani on si na jejich zasnoubení nezvykl. Rychle zamrkal a jeho ohromení se vytratilo.

„Nebylo by to bezpečné ani pro jednoho z nás. Teď, když se ven dostalo, že ty jsi Prorok, mám pocit, že tahle návštěva by nemusela být jediná...," vyhnul se odpovědi na její poznámku a pokračoval dál v rozjímaní.

„Takže? Mám se snad ubytovat někde v podzemí, aby mě nikdo nemohl najít? Proč je tak důležité, že jsem Prorok... koho to zajímá?" zamračila se. To že našla pojmenování k tomu, kým přesně je, ji nijak nevzrušovalo. Vidí do budoucnosti, ale silně pochybovala, že by dokázala vidět až tak daleko... kde se nacházela Apokalypsa světa. Nedokázala ani ustát normální vidinu, která se týká jen jí... jak by mohla být silná na to, aby dokázala vygenerovat předpověď zkázy světa.

„Měl jsem na mysli spíše to, že bychom se měli vrátit zpět do Ruska," navrhnul, něco s čím ani trochu nepočítala. Její srdce se zastavilo v polovině úderu, Alek před jejíma očima. Stačila vteřina a ona věděla, že se znovu potká s Alek, ať už náhodně, nebo na předem určeném místě. Jen to stačilo k tomu, aby věděla, že nebude mít nejmenší námitky k tomu, že by se měli sebrat a odebrat se zpět tam, kde to všechno začalo. Neměla ani trochu sebeúcty poté, kdy to byl Alek, kdo ji poslal k vodě, bez vysvětlitelného důvodu.

„Kdy?" neobtěžovala s jinými otázkami, byla připravená se sebrat a jít.

~

Být v domě, který znala tak dobře, jako ten v Anglii, znovu po takové době... ji zavalovalo vzpomínkami. Na ten den, kdy tu byla vyslechnout Chena a Alek se zjevil, aby ji odtud následně vynesl jako muž z doby kamenné. Pamatovala si i na to, jak vzteky bez sebe byla. Alekova žárlivost ho dohnala k takovému činu, jediné, co při té vzpomínce teď cítila, byla nostalgie.

Byl to Alekův způsob dokázání jeho citů k Pandoře. Ty, které k ní v té době ještě choval a které jsou už ztracené.

Rozhodla se, že i kdyby na něj někde narazila, bude se chovat civilizovaně a bez toho, aby se poté zhoutila. Tohle se dokola opakovala v hlavě a nemínila s tím přestat, jen proto aby sama sebe přesvědčila o tom, že toho je schopná.

Ale nebylo se čeho bát. Když Chen řekl, aby se přesídlili zpět do Petrohradu, měl na mysli to, že se stane jejím vězněm, v pevnosti, kterou by nedobila ani armáda ozbrojenců. Nebyla si ani jistá, zda bylo dovolené, jakým způsobem Chen nechal opevnit jeho sídlo.

Už to byl týden, co se navrátili zpět sem a ona ještě ani jednou neopustila zdi domu. Zatím jí to nevadilo. Vzpomínka na tu noc, kdyby ji ten člověk škrtil, dokud neztratila vědomí, ještě stále zůstávala živá v jejím mysli. A aspoň tak měla čas na to, se popřípadě připravit na to, jak se chovat, až se někdy setká s Alekem čelem.

Seděla v jednom z mnoha salónků v domě s laptopem na jejím klíně, pročítající se poznámkami k jedné z jejích knih. Chen byl pravděpodobně na opačné straně paláce, snažil se jí vyhnout jak nejlépe to šlo. Cali ještě stále pracovala... v Anglii, ale slíbila, že se k nim přidá, až bude se vším hotova. Mluvila o nějaké velké prácičce a ona nechtěla slyšet o detailech. Bude ráda, až se k nim Cali přidá, nebude Pandora pak tak osamělá.

„Ehm, slečno Delaney. Je tu návštěva pro pana Parka, ale pan Park jen na vteřinu odběhnul pryč z domu a za chvíli se vrátí. Osoba má povolení ke vstupu do domu, mám ho uvést sem?" Nam si odkašlal, přešlapující na prahu pokoje. Pandora se na něj zakabonila, takže Chen ani nebyl v domě? To si s ním pak vyřídí...

„Nechte ho uvést sem," přitakal. Už se tak nějak stalo normální věcí, že se Chenovi přisluhovači ptali jí na různé domácí záležitosti jí, když Chen nebyl někde poblíž. Zprvu se necítila pohodlně v dělání rozhodnutí, ale zjistila, že tím tak mlže tahat za Chenovi provázky, tak toho začala využívat. Byla to její jediná zábava, jeden z důvodu, proč se před ní Chen schovával.

Nam na pár minut zmizel dokud, neotevřel dveře a nenechal návštěvníka vejít dovnitř.

V ten moment, kdy její oči padly na vysokou, urostlou postavu Aleka Maksimovova, ztuhla. Zírala, jak přikývnul na Nama a pak pokračoval dále do středu pokoje. Byla v šoku a nemohla se ani pohnout, když jí jeho čokoládové oči našly a usídlily se na její ochromené osobě.

Zastavil se v chůzi a opětoval její pohled. Avšak jeho nebyl v šoku, ani ohromený. Netušila, jak popsat jeho výraz, jelikož měla co dělat sama se sebou.

„Dobré odpoledne," Alek pokýval hlavou, jeho hlas ji málem připravil o rozum. Přišla si jako, kdyby žila bez své drogy po několik dlouhých let a teď ji konečně měla zase u sebe, na dosah. Nadále na něj vyjeveně zírala, přesně jako poprvé v tom hotelu, ústa dokořán a v naprostém ohromení, nad tím, jak dokonalý byl. Ani teď tomu nebylo jinak. Jeho teple hnědé oči opustily ty její, aby si ji prohlédly od hlavy k patě a ona nemohla zastavit další zamrazení, které se jí hnalo po páteři dolů, jako rána bleskem.

Konečně se vzpamatovala natolik, aby ze sebe sundala laptop a postavila se na nohy, které se však pateticky klepaly.

„Aleku," nic lepšího, než ho oslovit jménem ji nenapadlo. Alek na ni dvakrát zamrkala, přičemž se jeho obočí vytáhlo vzhůru po jeho vysokém čele. Překvapení bylo dokonale čitelné v jeho očích.

„Známe se?" hned poté co se na tu stupidní otázku zeptal, se jeho obočí vrátilo kam má a zamračil se.

„Já vím, že už mezi námi nic není, ale zas tak daleko to brát nemusíš," vydala ze sebe přiškrceně. Alekovo zamračení se ještě prohloubilo. Vypadal dokonale zmateně. A stejně se tak cítila i ona. Společně s neblahým tušením.

„Pandoro," Chen zrovna vcházel do pokoje, když se rozhodovala, zda má Aleka popadnout a zatřást s ním, nebo utéci, jelikož jestli si s ní teď právě hrál, aby jí ublížil a odradil ji... tak to fungovalo. Pandora ignorovala Chena a přistoupila blíže k Alekovi. Ten jí už nevěnoval pozornost a díval se na Chena. Jeho oči vyvalené, jako kdyby se mu snažil něco mimosmyslově naznačit.

„Kdo to je?" zašeptal na konec, když se Chen nijak nevyjádřil.

V Pandoře by se v ten moment krve nedořezal. Ztuhle civěla na Aleka, který se díval z ní na Chena a zase zpět na ni.

Alek neměl nejmenší ponětí o tom, kdo Pandora je.

Pandora se otočila na Chena, kterému už došlo, že si dala dvě dohromady.

Zatmělo se jí před očima. Další věc, kterou si uvědomila, bylo že se přihnala k Chenovi jako tornádo a jednu mu vrazila.

~~~

Hellooooo!!!

Sorry za to čekání! Ale tenhle týden jsem měla -týden ohodnocovani děti, které učím a to znamená psaní poznámek o jejich vývoji atd... mám asi 100 žáků, tak si představte jak jsem vyštavena😁

Anyways!!! Ale psala jsem i tak!! Takže tu mate další přínos !!!

Prosím prosím nezabijete me! Varovala jsem vás dopredu😅🤷‍♀️♥️

Však jste si nemysleli ze bych to nechala takhle na suchu!!!! Neneeeeee hodně věci se bude dít a hodně špatných věci taky!!

Jiste si pamatujete rozhovor mezi Chenem a Alekem, v Anglii, poté co Chen přistihl Aleka v te kavárně jak poslouchá jeho konverzaci s Pandorou!! Tak tady mate výsledek toho... no vlastně asi nevíte ale, ti vyvoleni si to uvědomí 😂

Ahhh nemůžu se dočkat až to poženou dále! Bude to jízda!

Já vim to říkám vzdy 😅

Ok!

Já jdu! A budu dělat ze neexistuji 😅🤔

Love ya

Btw nezapomeňte na hlasy a komenty 😊