James mě následuje ke stanu, který jsem měla dnes večer obývat se svými dvěma kamarádkami, Carly a Shannon. Další tři kamarádi, se kterými jsem dnes na festival přišla, mají stan kousek od nás. Když pomyslím na to, že jsem si tu dnes s nimi mohla užít jednu z nejlepších nocí ve svém životě, na kterou bych pravděpodobně nikdy nezapomněla, cítím, jak se mnou zacloumá smutek, a mrzí mě, že je musím opustit. Tohle měla být má první velká akce, na kterou mě rodiče pustili. Měla jsem si ji pořádně užít a alespoň na chvilku přestat přemýšlet nad problémy každodenního života. Místo toho jsem s každou další sekundou více nesvá a mám čím dál větší strach z toho, co mě čeká.

Vrtá mi hlavou, proč James neodpověděl na mou otázku týkající se Pronásledovatele a toho, proč po mně šel. Kdyby o nic nešlo, odpověděl by mi přece, ne? Netuším, co si o tom mám myslet. Asi jen to, že mi něco tají. Ale kolik toho je, tím si nejsem jistá. Možná toho ví daleko víc, než si myslím, nebo možná daleko míň.

Je pro mě těžké se rozhodnout, zda mu - jako někomu zcela cizímu - věřit. Vím, že bych neměla, ale chci získat odpovědi, které James možná má. A možná taky ne... Říká se, že risk je zisk. Mohl by to v tomhle případě být zisk?

I přes všechny pochybnosti dám Jamesovi šanci. Když se nic nepokazí, je zde možnost, že v něm najdu spojence. A to je pro mě velice důležité, pokud mě Pronásledovatel má v plánu jednou dostat, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. A navíc, James je teoreticky jediný člověk, který ví, co se tu děje. Ale bude mi to k ničemu, jestliže se o to se mnou nepodělí.