„Fajn. Odcházíme," řekne tónem rozkazu. Copak jsem nějaký voják, abych poslouchala jeho povely?

Každopádně to, jak se mnou James mluví, není ani zdaleka tak velký problém jako to, že se moje mysl pomalu vrací do reality a já začnu mírně panikařit. Už se necítím nad věcí a uvědomuju si, že jsem mohla být ve skutečném nebezpečí. A možná jedno z těch nebezpečí stojí právě teď přede mnou. James je cizí a nemůžu s ním jen tak někam jít. Přemýšlej trochu, Brooklyn!

„Jak to myslíš... Odejít?" zeptám se.

„Nemůžeš tady zůstat, mohl by se vrátit," vysvětlí a mezitím si pohrává se svazkem svých klíčů. Zřejmě ho to uklidňuje, jelikož jsem si všimla, že má problém podívat se mi do očí. Jako by se styděl za to, co se tu před malou chvílí odehrálo. Potřebuji vědět, co má s tím mužem společného. Chci odpovědi, ale ve své zmatené hlavě nacházím stále jen nové a nové otázky, na které se bojím zeptat. Všechno se odehrálo tak rychle. Ale něco mi říká, že to stejnou rychlostí neskončí.

„Nemyslím si, že bych s tebou měla někam jít," vyslovím opatrně, a pak se instinktivně dotknu své paže, o kterou se před chvílí otřel studený vánek. James na mě trochu pobaveně pohlédne. Poprvé, co jsem na jeho rtech zahlédla známky úsměvu. A to se mi vskutku zamlouvá. Vypadá tak totiž přátelsky, což je uklidňující. Možná vůbec není špatný. Jak by mohl být, když mě zachránil? Ale i tak si slíbím, že zůstanu ve střehu a budu si dávat pozor.

A co vůbec Jamese tak pobavilo?