„Mám chuť na burger," vypadne najednou z Jamese, aniž by se na mě vůbec podíval. Je to snad nějaký kód, jako když se řekne, že je někdo za staré školy? A pokud ano, co to má znamenat?

Místo toho, aby se na mě konečně pořádně podíval, sehne se k zemi, aby sebral svůj svazek klíčů, který mu vypadl z kapsy zřejmě tehdy, když se vrhl po mém Pronásledovateli. Do hlavy mi ale nejde to, jak právě teď může myslet na jídlo. Co čeká, že mu na to řeknu? Myslela jsem, že se se mnou bude chtít alespoň seznámit, když mi ještě před malou chvílí zachraňoval život.

Zaraženě na něj koukám a když se mi konečně podívá do očí, překvapí mě, jaké ty jeho jsou. Připomínají mi divoké mořské vlny - vidím v nich nespoutanost, neohroženost a jejich modrá barva se moři, ke kterému jsem kdysi tak ráda chodila, podobá.

Při vzpomínce na procházky po pláži se mi vybaví vůně soli a její slanou chuť jako bych cítila na jazyku.

Z mého krátkého zamyšlení mě po chvilce James vytrhne a já na moře rychle zapomenu. Teď totiž ani náhodou není čas na snění. Musím zjistit, kdo je James. Potřebuji vědět, s kým mám tu čest. „Nemáš hlad?" zeptá se mě s naprosto seriózním výrazem. On to opravdu myslí vážně.
Při pomyšlení na jídlo jako by se v mém břiše žaludek zachvěl hladem. Možná není úplně špatná možnost Jamese poznat nad talířem s hamburgerem...

„A víš co? Celkem jo," kývnu na souhlas.