„Zmiz odsud. Víš, že teď není ten správný čas," řekne James klidným hlasem a sleze z muže, kterého nemůžu nazvat jinak, než Pronásledovatel. James ho ani jednou neoslovil jménem, a tak netuším, jak jinak bych mu měla říkat. O jakém správném čase to ale James mluví? Zajímá mě, co se za těmito slovy schovává. Jako bych je slyšela, ale nedokázala pochopit, co znamenají.

Adrenalin pulsuje celým mým tělem. Mám pocit, jako bych ho cítila i v prstech u nohou.

Když Pronásledovatel vstane ze země, nevím, co dřív. Dochází mi, že jsem ani jednou nepromluvila. Jako bych tu sice byla přítomna, ale nikdo mě neviděl. Najednou nejsem středem pozornosti, což mi připadá vcelku komické, když jsem podle svých předpokladů měla být ještě před malou chvílí unesena. Bůhvíco ještě!

„Kdo jste?" promluvím chraplavým hlasem. Najednou je ve mně plno zoufalství. Avšak snažím se, aby nade mnou nepřevzalo kontrolu. Netuším, jak se odsud dostanu, a jestli po tomhle bude všechno tak, jako ještě před několika málo minutami, kdy mě ještě nic netrápilo. Mé jediné starosti se týkaly školy a mé zdánlivě skvělé rodiny. Teď se zdá být vše jinak. Tahle chvíle je jako žhavý kov. A je jen na mně, abych ho vytvarovala do správného tvaru a všechno bylo tak, jak by mělo být.

„To nechceš vědět, děvenko," řekne muž svým hrubým hlasem a vzápětí si odkašle. „Jednou se to dozvíš, že jo, Jamesi?" zasměje se a ukáže prstem na Jamese, přičemž ho přímo probodává svým temným pohledem. Z jeho smíchu mi jde mráz po zádech. Mužovo chování mě svým způsobem vytáčí. Mám chuť se po něm vrhnout, aby mu z tváře zmizel ten falešný úsměv. Ale na to nejsem dost silná. Ve skutečnosti jsem úplný slaboch, a to zcela ve všem. Utíkat před ním jsem zvládla jen díky své věkové výhodě.

„Zmiz už," řekne James ostře, aniž by Pronásledovateli věnoval jediný pohled.

„Nevidíme se naposledy," řekne ještě Pronásledovatel a krátce na mě pohlédne. „Máš víc štěstí než rozumu. A tenhle blázen taky," promluví tichým zastřeným hlasem a znechuceně pohlédne na Jamese, který se stále ještě nemůže přimět k tomu, aby se na něj podíval. A vůbec se mu nedivím. Pohled na Pronásledovatele je vskutku znepokojivý. „Ale žádné štěstí netrvá věčně," dodá a odkráčí pryč.