Rozhlédnu se po chodbě. Z místa, odkud vyšel muž, kterému jsem jen před pár vteřinami vzala život, se svítí, ale když se otočím, zjistím, že za mými zády je prostor neosvětlen, a tudíž se musím rozhodnout - budu následovat světlo, anebo se vrhnu do temnoty? Ať už se rozhodnu tak, nebo onak, na obou koncích chodby na mě čeká neznámo a s ním i možné nebezpečí.

Nakonec si přeci jen vyberu osvětlenou cestu, protože předpokládám, že právě ta mě dovede k východu z těchto chladných, zatuchlých prostor. Dávám si přitom neobyčejný pozor na to, jestli cestou náhodou nezaslechnu nějaký zvuk nebo dokonce hlasy.

Na svém konci se chodba rozděluje na další dvě, a tak se opět musím rozhodnout, kudy půjdu. Než to udělám, opatrně nahlédnu za roh, jestli tam někdo není, ale k mému štěstí ne, a tak se vydám doleva, protože ulička vpravo je slepá.

Nestihnu ujít ani pět kroků a uslyším zvuky. Jsou to vzlyky, zřejmě děvčete. Vychází odněkud z té slepé uličky, a tak se vrátím, a následuji ten nešťastný pláč. Na konci chodby objevím dveře podobné těm z místnosti, kde jsem se sama probudila. Předpokládám tedy, že jde o další celu s další dívkou. Po krátkém zaváhání k nim přistoupím a otvorem ve dveřích nahlédnu dovnitř. Po vzlycích se jen zapráší. Člověk uvnitř pravděpodobně zaznamenal moji přítomnost.

V šeru místnosti sice nikoho nezahlédnu, ale jsem si na sto procent jistá, že pláč vycházel právě odtud. „Haló? Je tam někdo?" zeptám se šeptem. Žádná odezva. „Já jsem Brooklyn. Unesli mě, ale jeden z místních policistů mě dostal ven z cely. Taky tě unesli?" ptám se. „Neublížím ti."

„Anna," uslyším slabě. O pár chvil později se za mřížemi objeví obličej mladé brunetky, může být tak o dva roky mladší než já. „Jsem Anna. Taky mě unesli," řekne o něco pevnějším hlasem než předtím, avšak s očima stále sklopenýma k zemi. Její obličej je ztrápený a ušpiněný, přesto je pohledná, daleko pohlednější než já. Taková bytost by neměla trčet v podzemí bez světla a oken, pomyslím si, když si ji prohlédnu.

„Dobře, Anno. Ráda bych tě dostala ven, ale nevím jak," přiznám.

„Klíče tu má jen Oscar," řekne a konečně se mi podívá do očí. „Je to marné. Kde je ten policajt? Je tu s tebou?"

„Je mrtvý," odpovím. Ačkoliv tuhle dívku neznám a ona nezná mě, takže neví, čeho všeho můžu být schopná, mé ego utrpí malou ránu poté, co celou situaci zhodnotí jako marnou. „Zabil ho jeden z Oscarových mužů. Tak jsem ho zastřelila." Možná jí tenhle prostý fakt přiměje věřit, že ji můžu dostat na svobodu, anebo se vyděsí a bude radši dál hnít v té plesnivé celé. Jediné však, co teď můžu dělat, je čekat na její reakci.

„Ty jsi... Co? Jak jsi to dokázala?" ptá se překvapeně. Vtom si vzpomenu, jak se poručíkovi Jenkinsovi povedlo mě dostat z cely a rozhodnu se, že to zkusím. Jen se obávám toho, že tak nadělám příliš velký rámus, a některý z Oscarových kumpánů přijde zkontrolovat, co se tu děje.

„Překvapilo by tě, co všechno dokážou lidi, když jsou v nouzi. A teď ustup od těch dveří. Myslím, že už vím, jak tě dostat ven."

Anna se schová do rohu své cely, stejně jako předtím já.

Dvakrát vystřelím po dveřním zámku a následně po pár neúspěšných pokusech dveře vykopnu. Ozve se rána, jak dveře praští o zeď, přesně jak jsem předpokládala. Jestli to někdo zaslechl, budu se muset připravit na to, že teď už nebudu bránit jen sebe, ale i Annu, jelikož ta je zcela bezbranná.

Dívka vyjde ze dveří a já mám šanci si ji prohlédnout. Její džíny jsou ušpiněné a bílé tričko má u spodního lemu potrhané, jako by ji za něj někdo tahal natolik, až to jemná látka nevydržela „Jak dlouho tady jsi?" zeptám se zvědavě.

„Ne o moc déle než ty, předpokládám. Ale převezli mě sem odjinud. Tam, kde jsem byla předtím, jsem strávila asi měsíc. Je těžké to určit přesně, protože nemám moc přehled o čase. Nemám jak zjistit, jaký je čas ani datum a Oscar ani nikdo jiný mi to nikdy neřekne. I když se na to ptám a je to to jediné, co po nich chci, nedají mi to," vysvětlí.

„Měsíc," zašeptám a zdá se mi, jako by se se mnou svět začal točit. Posadím se na chladnou zem a schovám hlavu mezi pokrčená kolena. Po chvíli mě bolestivé točení hlavy přejde, ale stále je mi fyzicky zle z toho, jak je Oscar krutý. „To je šílený. Jak jsi mohla zvládnout zůstat naživu? Já už bych dávno ztratila všechnu víru ve vysvobození," řeknu jí upřímně.

„Zůstat naživu je jediná možnost. Nemohla jsem se zabít, protože jsem neměla nic, čím bych to mohla udělat. Oscarovi lidi mi dávali najíst, mohla jsem odmítat, mohla jsem hladovět. Ale takový způsob sebevraždy je příliš zdlouhavý, příliš náročný a mučivý. Nedokázala bych to. Navíc myšlenky na moji rodinu mi ani nedovolí se o něco pokusit. Nikdy. Pokládám to za příliš sobecký čin. Mám dvě malé sestry a milující rodiče. Nechci jim zničit život tím, že se budou muset vyrovnávat s mojí smrtí. Vím, že by to těžce nesli a takové trauma jim prostě nedovolím prožít." Annin hlas je uklidňující. Vsadím se, že bych ho dokázala poslouchat hodiny, a vůbec by mi nevadilo, že pořád mluví. Znovu se postavím na nohy a strčím si pistoli do kapsy u bundy.

„Jsi rozumná holka, Anno," řeknu a položím jí ruku na rameno. „Takže tě odtud teď dostaneme pryč, jo?"

„Dobře. Ale mám strach, nemám žádnou zbraň," řekne, já jí sundám svou ruku z ramene a prohrábnu si rozcuchané vlasy, které mi ještě před malou chvílí padaly do obličeje.

„Ale máš." Nechápavě ke mně vzhlédne. „Vezmeme zbraň tomu chlapovi, kterého... kterého jsem musela zneškodnit." Už nedokážu nahlas zopakovat, že jsem ho zabila. Cítím se tak víc jako zloduch, jako někdo, komu nedělalo potíž sprovodit ze světa jiného člověka, ale tak to není. Vím, že až tohle všechno skončí, tíha viny na mě dopadne jako obrovský balvan.

Anna jen kývne, a tak se s ní vydám zpět do uličky s mojí celou. Muži, kterého jsem smrtelně zranila, vezmu pistoli a zkontroluji počet nábojů. Při pohledu na prázdný zásobník se mi skoro zastaví srdce. „Co se děje?" zeptá se Anna, když si všimne mé reakce. „Úplně jsi zbledla." Podívá se mi přes rameno a zeptá se: „Ona je prázdná?" Kývnutím potvrdím.

„Neměl tam náboje. Jenom to na mě hrál, chtěl mě zastrašit a já jsem ho chladnokrevně zabila. Je to tak, zabila jsem ho, není na to jiných slov. Jsem zrůda," naříkám a snažím se potlačit horké slzy, které si chtějí probít cestu z mých očí.

„Nemohla jsi to vědět. Nejsi zrůda, jen ses bála, že tě zastřelí jako první," řekne Anna a soucitně se mi podívá do očí.

„To říkají všichni. ,Nemohla jsi to vědět.' Nemohla, ale mohla jsem víc přemýšlet nad-"

„Nemohla," přeruší mě Anna. „Prostě nemohla a to, co jsi udělala, bylo jediné možné řešení. Unesli nás, Brooklyn, jsou to zločinci, nezaslouží si, aby sis vyčítala jejich smrt."

Nic neřeknu a jen zavrtím hlavou nad celou tou situací. „Dám ti půlku svých nábojů, ano? Použiješ je jen, když to bude nezbytné."

„Ať už jich máš jakýkoliv počet, nechci polovinu. Nech si jich víc. Nikdy jsem pistoli v ruce nedržela a vsadím se, že budu mít příšernou mušku, protože tu s sebou nemám kontaktní čočky..."

„Fajn." Neprotestuji a dám do její pistole čtyři náboje. „Ale vezmeš si neprůstřelnou vestu, ano?" Věnuje mi zmatený pohled, a tak ukážu na poručíka Jenkinse.

„Panebože," vydechne Anna, když k němu přistoupím.

„Musíš mi ho pomoct zvednout, sama mu ji sundat nezvládnu," řeknu jí. Jakmile se k němu sehneme a začneme z něj sundávat ochrannou vestu, ozve se jakýsi zvuk, jako kdyby někdo otvíral další těžké ocelové dveře. Anna strne, a tak zašeptám: „Pospěš si." Když už vestu konečně držím v rukou, snažím se nepanikařit a rychle ji Anně obléknu.

„Ale co ty?"

„Mám zbraň, to mi pro teď musí stačit."

Zpoza rohu se objeví mně neznámý muž. Neváhá a jakmile nás spatří, začne okamžitě střílet. Hádám, že situace se změnila, a teď už nikomu nevadí, že pokud nás zastřelí, odměna nebude.

Podaří se mi muže střelit do nohy a on se skácí k zemi. Kromě jeho těla na zem dopadne i Annino. Dokážu si představit, jak se mi ve tváři zračila hrůza, ale muž stále není mrtvý, a tak Anně nevěnuji pozornost, dokud ho nestřelím do hlavy.

„Anno? Jsi v pořádku?" Přiskočím k ní a dřepnu si, když je po všem.

„Jo, jsem. Trefil mě do té vesty, ale i tak mě to dokázalo srazit k zemi, jak vidíš," lehce se zasměje. Tahle holka je vážně neskutečná, směje se tomu, že ji někdo postřelil.

„Já vím, není to úplně bezbolestné." Podám jí ruku, aby se mohla snáze postavit na nohy, a přejdu k dalšímu muži, kterého jsem zastřelila. Vezmu mu zbraň. Nedívám se na stav zásobníku a ihned si ji strkám do kapsy, možná se bude hodit. „Tak pojď a drž se za mnou. Sakra, už tady nechci strávit ani minutu," zanadávám.

Anna mě následuje do uličky, do které jsem se původně chtěla vydat, než jsem uslyšela její vystrašený pláč. Na konci jsou pootevřeny bytelné dveře, o kterých jsem si myslela, že je slyším se otevírat, když jsme mrtvému poručíkovi sundávali vestu. Nejdřív se ujistím, že za nimi nikdo není, a pak s Annou vejdeme. Před očima se nám objeví betonové schodiště s kovovým zábradlím, z něhož se odlupuje zelená barva.

Vydáme se po schodech nahoru a na konci schodiště najdeme další dveře, za nimiž je slabě slyšet přestřelka. „Co budeme dělat?" zeptá se Anna, jakmile to zaslechne taky. Přesně tuhle otázku jsem nechtěla slyšet, protože nemám nejmenší tušení, jak na ni odpovědět.

„Ehm... Asi..." Váhám. Bude ve větším nebezpečí když půjde se mnou, nebo když tu zůstane? „Máme dvě možnosti. Buď půjdeš se mnou a budeš riskovat život tak jako nikdy, nebo se schováš pod tímhle schodištěm, kde tě nikdo nebude hledat, a budeš čekat, dokud to tu nepomine a já se pro tebe nevrátím."

„Ty je chceš všechny postřílet sama?" zeptá se zděšeně.

„Když budu muset."

„Je to příliš nebezpečné."

„Já vím, ale už jsem dokázala zabít dva. Navíc, měla by tu být policie, třeba už tu situaci mají pod kontrolou."

„Podle té střelby asi moc ne..."

„Ale třeba mě dokážou ochránit. Musím zjistit, co se tam děje, už tu nedokážu dál čekat na to, až mě někdo přijde zachránit. A taky už se nevydržím dívat na to, jak kvůli mně lidé umírají, takže se teď schováš pod tím schodištěm a budeš tam čekat, jasné?" Přistihnu se, jak na ni téměř křičím, a tak se při svých následujících slovech snažím mírnit. „Všichni, kdo mě znají, jsou v nebezpečí. Nechci ti zničit život jen proto, že jsi mě tady potkala."

„Dobře. Poslechnu tě," řekne Anna. „Hodně štěstí."

„Tobě taky. Když budeš muset, střílej. Ale kdyby se tu náhodou objevil takový vysoký blonďák s ženou s krátkými černými vlasy, tak ti jsou ode mě, těch se bát nemusíš, vyvedli by tě ven." Při pomyšlení na Chrise pocítím jistý druh žalu. Přála bych si, aby tady byl, přestože někdy jeho přítomnost doslova nemůžu vystát.

Anna přikývne. Dívám se na ni, jak schází zpátky dolů, a vyčkávám, než se schová do stínů pod schodištěm. Zhluboka se nadechnu a se zbraní připravenou střílet pootevřu dveře. Střelba mezitím ustala, takže se nebojím vejít. Jakmile projdu do další dlouhé chodby, nedokážu uvěřit tomu, co před sebou vidím.