Pamatuji si, že jsem se probudila kvůli nedostatku vzduchu ve svých plicích. Prudce jsem sebou trhla ve snaze se posadit, ale něco mi v tom bránilo, jakási neznámá síla mě tlačila zpět do matrace. Když jsem v panice otevřela oči, před očima se mi zjevil obraz neznámého muže s černou kuklou na hlavě. Ten mi přes nos a ústa pevně držel kus levné látky jistojistě napuštěné nějakou chemikálií, jelikož jsem během chvilky opět upadla do bezesného spánku. Tentokrát již ale nedobrovolně.

Jen před malou chvílí jsem se probudila podruhé. Bolí mě celé tělo, jako kdyby mě sem snad někdo smýkal po zemi, a hlava mi třeští - možná kvůli dozvuku té chemikálie.

Když se konečně rozhlédnu kolem, abych zjistila, kde to jsem, zjistím, že se nacházím v nějaké malé chladné místnosti bez oken. Je tu tma, ale ne úplná, protože ve dveřích je malý zamřížovaný otvor, kterým sem proniká slabé světlo z další místnosti nebo chodby.

Ležím na spodní palandě dvoupatrové postele, takže první, co mě napadne, je, podívat se, jestli je tu někdo se mnou. Pomalu se posadím a zachytím se jedné z tyčí držící vrchní lůžko ve vzduchu. Tyč je chladná a je z ní cítit pach kovu. Stoupnu si na příliš tvrdou matraci svého lůžka a nahlédnu nahoru, ale postel najdu prázdnou, a tak se s povzdechem posadím dolů na tu svoji. Po chvíli se opět postavím na nohy, přejdu k bytelným kovovým dveřím a podívám se skrze mříže ven. Naskytne se mi pohled na šedou chodbu osvětlenou slabě zářícím namodralým světlem. Porozhlédnu se po velmi krátkém úseku chodby, na který dohlédnu, a zdá se, že tam nikdo není. Neslyším ani žádné zvuky, jež by mi napovídaly, že v blízkosti místnosti, ve které se nacházím, někdo je. Zřejmě jsem tu úplně sama, a tak zatáhnu za kliku, jen abych se ujistila, že jsem tu skutečně uvězněná. Dveře se přesně podle mého očekávání neotevřou, takže se vrátím k posteli a cestou se rozhlížím kolem sebe.

Kromě postele v místnosti nic dalšího nenajdu, začínám panikařit. Je mi jasné, že jsem v pěkném průšvihu. Ani se nemusím sama sebe ptát, kdo má tohle na svědomí. Už ve chvíli, kdy jsem se tu probudila, mi na mysl přišel Oscar. Jenom mě překvapuje, že si pro mě nepřišel osobně. Ten muž u nás doma totiž rozhodně nebyl on. V té krátké chvíli před tím, než jsem upadla do bezvědomí, jsem si stihla všimnout jeho očí, a ty rozhodně Oscarovi nepatřily. Ale možná ten muž nebyl sám a možná mě převážel v autě, které Oscar řídil.

Vytáčí mě, že nevím, jak jsem se sem dostala. Vadí mi, že jsem se ocitla na místě, které vůbec neznám, a nevím, kdo a jak mě sem dopravil. Nesnesu ten fakt, že jsem nad svým tělem neměla kontrolu a místo toho mě ovládal někdo jiný. Dotýkali se mě? Kdo? A kde všude? A jak se odsud teď dostanu, když nemám vůbec nic, čím bych si přivolala pomoc nebo se bránila, až to bude třeba?

Mám opět spoustu otázek, na které si sama nedokážu odpovědět. Začínám být nervózní a pomalu se mě zmocňuje strach z toho, co se bude dít dál. Bezmocně padnu na postel z uvědomění si, jak hloupá a nevděčná jsem byla, když jsem si přála, aby se můj život změnil. Tohle jsem nechtěla. Přála jsem si být hrdinka, ta, která nakonec všechny zachrání, ale stala jsem se hotovou pohromou. Nedokázala jsem zachránit ani sebe, natož abych zachránila někoho jiného. Jamese.

Vzpomenu si, jak mi včera Chris na střeše našeho domu řekl, že věří, že vyhrajeme. Posměšně se tomu zasměju do hrobového ticha. Oscar nás totiž naprosto dostal. Jako jediné vysvětlení toho, že se mu to tak skvěle povedlo, mě napadá, že se nějakým způsobem dozvěděl, že do města přijede Vanessa, a tak ji nechal jedním ze svých lidí sledovat. Ten někdo mohl do jejího pokoje nastražit štěnici odposlouchávající náš hovor o Oscarovi a plánu, který jsme se v brzké době chystali zrealizovat. Každopádně ať už to provedl jakkoliv, o našem plánu se musel dozvědět a rozhodl se ho překazit a zastihnout nás zcela nepřipravené. Ale z jakého důvodu by se o Vanessu tolik zajímal? Jak mohl tušit, co tu dělá? Snažím se přijít na to, co mi uniká, ale nepřicházím na nic. Je možné, že se tohle všechno ještě nějak obrátí v náš prospěch? Je skutečně pravda, že po těch prohraných bitvách stále ještě můžeme vyhrát válku?

Nedokážu odhadnout, kolik je hodin či jak dlouhou dobu jsem tu již strávila. Pokud už se máma vrátila z práce, určitě si všimla, že se něco děje, a že nejsem doma. Už jen kvůli bezpečnostnímu zařízení, které únosci museli rozbít, nebo minimálně poškodit. Musí být strachy bez sebe. Nedokážu si ani představit, co prožívá rodič, jehož dítě se ztratilo.

Se smíšenými pocity a temnými myšlenkami prolínajícími se s těmi světlejšími přetáhnu přes své spoře oděné tělo tenkou pokrývku a pokouším se usnout. Zdá se, že je to to jediné, co momentálně můžu dělat.

* * *

S trhnutím se probudím, když uslyším hlasitý náraz na dveře své cely. Zmateně se porozhlédnu kolem, jestli se v místnosti něco nezměnilo, a k mému překvapení skutečně ano. Před mojí postelí leží pár vysokých bot vhodných do hor, ale snažím se nad tím moc nepozastavovat a vklouznu do nich, protože jsou lepší než nic. Jestli se odsud budu mít možnost nějak dostat, bude se mi lépe utíkat, když nebudu bosá.

Za dveřmi se ozve několik výstřelů, načež mi ztuhne krev v žilách. Zastavím veškerý svůj pohyb kromě očí, jejichž pohled padne na zamřížovaný otvor ve dveřích, za nímž si všimnu dvou soupeřících postav. O sekundu později už jsou zase pryč a slyším, jak se bijí o kus dál.

Seberu ze země černý kus látky, který ležel vedle bot, a zjistím, že jde o lehkou plátěnou bundu. Po vyzkoušení usoudím, že je mi o několik čísel větší, ale příliš mi to nevadí, jelikož mi alespoň zakrývá půlku stehen, když už tu nemám žádné delší kalhoty.

Někdo začne lomcovat s klikou a jako první mě napadne se schovat pod postel, ale vzápětí mě mozek varuje, že pokud mě tam někdo najde, bude těžší zpod ní vylézt a utéct. Takže zvažuji, že zariskuju, a schovám se na očích. Když se ozvou téměř ohlušující rány střel určené dveřím mé cely, rychle přeběhnu do temného rohu místnosti na straně, kde se dveře nachází, a čekám, jestli se člověku za nimi podaří do pokoje dostat. Než stačím udělat pár hlubokých nádechů a výdechů, dveře se rozrazí a udeří do zdi kousek ode mě. Leknutím nadskočím, přestože jsem náraz čekala, a když dovnitř vejde muž v policejní uniformě, projede mnou vlna úlevy.

Nejsem si jistá, co mám říct nebo udělat, a tak jen stojím jako solný sloup a čekám, co se bude dít. Policajt se s puškou v ruce rozhlédne po místnosti a když jeho oči konečně spočinou na mně, instinktivně dám ruce do vzduchu na znamení, že se vzdávám, a taky aby věděl, že nemám žádnou zbraň, kterou bych proti němu mohla použít. Až teď si všimnu, že se krčil, protože se narovná a najednou vypadá vyšší. „Ruce můžeš dát dolů," řekne. Opatrně ke mně přejde o krok blíž. „Jsem poručík Clark Jenkins, z místní policie," vysloví s určitou jemností v hlase, jako kdybych byla malé dítě. A možná, že pro něj skutečně jsem.

„Jsem Brooklyn. Brooklyn Morrisová. Unesli mě a já... Já ani nevím, kde to jsem, prosím, musíte mi pomoct se odsud dostat," řeknu naléhavě a vystoupím ze stínu.

„Neboj se, proto tu jsem." Poručík si do pistole vloží nový zásobník s náboji a vyjde ze dveří. Následuji ho, ale on mě ve dveřích zastaví. „Chvíli tu počkej, musím zkontrolovat, že tu není nikdo z těch únosců." Kývnu, ale jakmile se schovám za roh, aby na mě z chodby nebylo vidět, ozvou se další výstřely. Poručík Jenkins padne na zem přímo před dveře. Útočník ho zasáhl do hlavy a mojí reakcí je němý výkřik a vytřeštěné oči.

Záchrana už byla tak blízko a teď je zase pryč. Rozplynula se jako pára nad hrncem.

„Hele ty nová. Brooklyn, že?" ozve se jakýsi slizký hlas z chodby. „Můžu ti říct, že už jsme tu měli spoustu případů, ale nikdo nevyvolal takový rozruch. Na tohle prvenství bys měla být náležitě pyšná."

Jeho hlas ve mně vyvolá vlnu nechutě a vzteku. Už mám dost lidí, kteří mě znají, ale já je ne. Už mám dost toho, jak jediné, co dokážu, je způsobit rozruch svou existencí a ne svými činy. Už mám dost všeho toho strachu, který mě ovládá a těch, kteří ho vyvolávají. Jsem rozzuřená a v krvi mi koluje čistý adrenalin. Už se nechci jen schovávat a přihlížet tomu, jak ostatní kvůli mně umírají. Tuhle fázi právě teď ukončuji. Nechci být v nebezpečí, chci tím nebezpečím být, jestliže je to nutné.

Přiblížím se ke vchodu a v rychlosti popadnu zbraň poručíka Jenkinse z jeho nehybné ruky. Schovám se zpátky do šera pokoje a zbraň si prohlédnu. Je ještě teplá z toho, jak ji poručík držel, což mi v kombinaci s pohledem na jeho mrtvé oči, bledou tvář a rudou krev řinoucí se z jeho čela přivodí menší nevolnost. Párkrát se zhluboka nadechnu, abych se nepozvracela, a pak se ujistím, že jsou v pistoli ještě nějaké náboje. Naštěstí chybí jen tři. Nabiju pistoli a poprvé v životě jsem skutečně ráda za to, že byl táta voják a naučil mě alespoň základy z nauky o zbraních, protože to se mi teď bude hodit.

„Wow, to bylo tak rychlý, že jsem nestihl zareagovat," přizná se hlas patřící člověku, jenž zastřelil poručíka.

„Chceš mě zastřelit?" zakřičím na něj. Až teď si všimnu, jak se mi třesou ruce, a tak se je snažím co nejrychleji zklidnit.

Slyším, jak se jeho kroky neustále přibližují. „Zastřelit tě? A co bych z toho měl? Kdybych tě zabil, přišel bych o všechnu odměnu. Ale zranit tě, to si, myslím, dovolit můžu, když to bude nutné. Ale já doufám, že nebude, že?" Z tónu jeho hlasu je cítit, že pohár jeho trpělivosti za chvíli přeteče. Teď, nebo nikdy.

Vyběhnu na chodbu, pistoli pevně držím v rukou, připravena ji použít. „Odhoď tu zbraň," řeknu mu výhružně, hlas se mi třese, ale už ne strachem - adrenalinem.

„Nepoužiješ ji. Jsi slabá. Jsi rozmazlená malá holka z bohatý rodiny, která se neumí bránit, a teď si hraje na někoho, kým není. Nemáš nejmenší tušení, jak-"

Dva výstřely. Oba moje. Muž se skácí k zemi, přičemž vystřelí ze své zbraně a já uskočím stranou, přestože si nejsem jistá, kam přesně mířil. Naštěstí mě kulka mine a já sleduji, jak se muž přestává hýbat. Jednu kulku jsem trefila mimo, ale tou druhou jsem ho střelila přímo do srdce.

„Kdybys tolik nekecal... Ne, i tak bys zemřel."