Chystala jsem se začíst do své oblíbené knihy, když se domem náhle rozezněl zvonek oznamující něčí příchod. Moje máma je na noční směně v nemocnici a táta je s pracovními kolegy na dvoudenním rybářském výletě, a tak čekám, že za dveřmi objevím někoho ze svých přátel. Ty jsem už pěkně dlouhou dobu neviděla, tudíž je možné, že někdo z nich přišel zkontrolovat, jestli pořád ještě žiju. Ale to se nestane.

K mému překvapení za dveřmi nenajdu nikoho, po jehož přítomnost byť jen trochu toužím. „Můžu ti nějak pomoct?" zeptám se Chrise a povzdechnu si, když ho uvidím, jak postává před vchodovými dveřmi. Jako obvykle má na sobě černou koženou bundu a k tomu ladící tmavé kalhoty. Zajímalo by mě, jestli se v jeho šatníku nachází i oblečení jiných barev. Nemám na mysli zrovna žlutou, ale alespoň tmavě modrou.

„Bez pozdravu?" zeptá se a jeho obočí vystřelí vzhůru.

„Nějak teď s tebou trávím víc času než obvykle, takže asi chytám ty tvoje manýry. Možná je to nakažlivé." Chris se trochu přiškrceně zasměje. Připadá mi to, jako by si z nějakého důvodu zakazoval se přede mnou smát, nebo přinejmenším smát se tomu, co řeknu já.

„Máš doma rodiče?" vysloví otázku a mně vrtá hlavou, proč asi přišel.

„Nemám," odpovím, uvolním mu cestu, aby případně mohl projít, a mávnutím ruky mu naznačím, že je u nás vítaný, přestože pořád zvažuji, jestli je to pravda, nebo ne.

„V to jsem doufal. Přiznám se, že bych se tu nechtěl nasáčkovat, kdyby tu byli. Ještě nějakou chvíli se tu neobjeví, ne?" ptá se a vstoupí dovnitř.

„Ne." Všímám si, jak se rozhlíží kolem, ale jen velice opatrně, aby nebyl neslušný. To bych od něj v životě nečekala. „Ne že by mi tvoje přítomnost nějak vadila, ale byla bych daleko klidnější, kdybych věděla, proč jsi přišel. Nehoří nikde, že ne?"

„Ne. To bych asi přišel v trochu jiném rozmaru," poznamená a atmosféra tím viditelně zhoustne. Ale možná to tak připadá jenom mně, protože on klidným hlasem pokračuje dál: „Chtěl jsem si jen popovídat. Vím, že to není něco, co bychom spolu dělali na denní bázi, takže jestli nemáš zájem nebo ti tu vyloženě vadím, tak stačí říct." Dívá se mi do očí, ve kterých se nenachází vztek ani nenávist, ale přesto nevím, co říct. Nedokážu se rozhodnout.

Chris chvíli nehybně stojí a když spustím oči k zemi, všimnu si, že se otočí a chystá se k odchodu. Něco ve mně mi říká, ať ho nechám odejít, protože nebýt Jamese a jeho přání, abych za každou cenu zůstala naživu, choval by se ke mně stejně jako na začátku a bylo by mu ukradené, co se mnou bude. Bylo by mu jedno, jestli by mě Oscar dostal a jestli bych to přežila, nebo ne. Ale když si vzpomenu na to, jak dnes odpoledne v hotelu trval na tom, abych měla ve Frank's Pub ochranu, zdálo se mi, jako kdyby to byla jeho vlastní pohnutka. Výraz v jeho očích a tón jeho hlasu mi to naznačoval. Ale můžu těmto signálům skutečně věřit?

„Počkej, Chrisi. Nechoď," vyslovím a snažím se znít co nejvíc rozhodně, aby mi uvěřil, že jsem pevně přesvědčená o tom, že chci, aby zůstal.

„Seš si jistá? No, vlastně bych se neměl takhle ptát, nebo si to ještě rozmyslíš," řekne a vrátí se. Zajdu za ním zavřít a zamknout dveře, mezitím přemítám, co se teď asi bude dít.

* * *

S Chrisem sedíme na okraji střechy našeho domu. Pozoruji světla malého města pod námi a přemýšlím nad svou poslední návštěvou tohoto místa. Bylo to tehdy, když James odešel, a zbývaly dva dny do toho, než Oscar něco provede. Vzpomínám si, jak jsem si zoufale přála na něj zapomenout, ale nešlo to, jelikož touha po něm byla daleko silnější než kdejaké přání.

„Chybí mi," řeknu tiše, skoro neslyšně.

„Mně taky," přizná Chris.

„Nejvíc mě na tom celém štve, že jsem s ním nebyla, než se to stalo. Že jsem zapříčinila to, že jsme se rozdělili. Byla jsem na něj tak zlá. A tak moc si to teď vyčítám. Byla to hloupost. Zachovala jsem se tak dětinsky, až je mi z toho teď špatně."

„Myslela sis, že ho tím ochráníš, takže tohle si nevyčítej, Brooklyn. A navíc jsi nemohla vědět, co se stane."

„Mohla jsem to tušit," namítnu. „Co jiného se asi mohlo stát než nějaká další katastrofa?"

„Nemohla jsi tušit, že to skončí takhle. Nemohla jsi tušit, že zemře."

„Běž do háje, Chrisi. Bylo to buď já, nebo on. Buď by unesl mě, nebo jeho zabil. Bylo to tak už od začátku. Už jednou ho skoro zabil v lese. Takže když nedostal mě, mělo mi být jasné, co bude následovat. Měli jsme to provést jinak, vzít auto. Měli jsme... Já nevím..." Do očí se mi začnou hrnout slzy a na hrudi cítím nepříjemnou svíravou bolest. „Kdybych víc přemýšlela, James by tu možná teď byl," řeknu a hlas se mi na konci úplně zlomí. Stydím se za to, že jsem dovolila slzám, aby se ukázaly takhle před Chrisem, ale už nemám dost síly na to, abych se jim bránila.

„To, že budeme analyzovat, co jsme udělali špatně, mu život nevrátí."

„To máš bohužel pravdu."

Chris vydechne, opatrně mě vezme do svého náručí a já se tomu nijak nevzpírám. Chytím se ho kolem pasu, zatímco on mě drží kolem ramen. „Bojím se, Chrisi. Jen dva dny," šeptám mu s hlavou přitisknutou k jeho kožené bundě a doufám, že mě slyší, protože ze sebe nedokážu dostat ani hlásku plným hlasem. Nedokážu pochopit, proč se mu teď svěřuji s něčím tak osobním, jako je strach.

„Máš na to právo," řekne. „Každopádně pokud tě to zajímá, já věřím, že to zvládneme. Příliš dlouho jsem se Oscara bál, ale teď už ne. Nevím, jestli je to Jamesovou nepřítomností, kvůli které jsem ztratil vlastní pud sebezáchovy, anebo jestli mi naopak dodává sílu skrytá touha vyhrát. Taky kvůli němu, víš. Aby mohl mít klid, ať už je teď kdekoliv... Vyhrajeme. Nejsme na to sami. Vanessa nám pomůže. Něco mi říká, že ta ženská je vážně nebezpečná a my máme štěstí, že je na naší straně." Z Chrisova hlasu bylo poznat, že se při svých posledních slovech usmál, což mě donutí se lehce pousmát taky. Pokud skutečně věří, že dokážeme Oscara porazit, jsem o trochu klidnější.

„Nikdy jsem to neřekla, ale připadá mi úsměvné, jak nikdo ani jednou nezmínil, že bychom to celé možná měli přenechat policii," poznamenám.

„Policie je na dvě věci, Brooklyn," uchechtne se. „Žiješ v jiném světě, než sis doposud myslela."

„Jo. Jo, to už mi došlo."