Houkání sanitky rezonovalo celým městem. Moje myšlenky jako by se jím utlumily. Čas se konečně zastavil, bohužel pro některé již bylo pozdě.

Než záchranáři stihli Jamese naložit do sanitky, už nedýchal. Zemřel. A část mě zemřela spolu s ním.

Přála bych si prožít ten den, kdy jsme se potkali, znovu, ale tentokrát za jiných okolností, bez Oscara. Sním o tom, jaké by to bylo, kdybychom se s Jamesem náhodně potkali na festivalu jako dva bezstarostní mladí lidé, jejichž jediným nepřítelem by byla ranní kocovina. Ale pokaždé se tento sen promění v noční můru, která je teď mojí každodenní realitou.

Jsem zlomená a bezradná.

James byl sice zvláštní, ale měl velké srdce. Život k němu nebyl zrovna nejštědřejší, a to ho poznamenalo a udělal spoustu špatností, ale kdo z nás někdy neudělal něco špatného? Byl to člověk a snažil se svoje chyby napravit a na to nikdy není pozdě. Vždy máme možnost se změnit, stát se lepšími verzemi sebe sama. James si nezasloužil zemřít tímto způsobem, zkrátka nezasloužil. Byl na cestě k tomu, stát se lepším člověkem. Tolik se snažil. Nikdo neměl právo mu tu možnost odepřít.

Už na tom kopci mi došlo, že Oscar neměl v plánu nechat Jamese žít, ať už by se stalo cokoliv. Záchrana, která se k nám snažila dostat, byla jenom zástěrka pro to, aby ho mohl zabít. A taky určitě chtěl, abych si to vyčítala, a myslela si, že je to moje chyba. Ale já Jamese nezabila.

* * *

Pomalu mi začínají docházet následky toho, co se stalo. Už nikdy neuvidím, jak se James usmívá. Už nikdy nespatřím záblesky života v jeho tmavě modrých očích. Nikdy už se nebudu moci dotknout jeho kůže. Už nikdy nebudu moci zopakovat to, co jsem udělala v posledních chvílích jeho života - už nikdy ho nepolíbím, a to jsem to před pár dny udělala teprve prvně.

Pohled na to, jak si vítr pohrává s jeho vlasy, už bude navždy pouhou vzpomínkou. Stejně jako jeho vůně.

Nemám ani jeho fotku. Co když jednou zapomenu na to, jak vypadal?

S každým dalším dnem je bolest z jeho ztráty horší, ostřejší, hlubší a ničivější. Zastaví se to někdy? Dokáže čas skutečně zahojit i rány na duši? Nechci na Jamese zapomenout, ale nedokážu žít s tímhle pocitem. Nedokážu žít s tím, že mě něco užírá zevnitř. Časem by mě to mohlo zcela zničit.

* * *

Od Jamesovy smrti uběhlo šest dní a dnes se koná jeho pohřeb. Bylo těžké rodičům vysvětlit, co se stalo. Musela jsem jim říct všechno, co jsem tu noc řekla policii. Byla to jedna z nejtěžších věcí, jakou jsem kdy udělala. Hodně se na mě zlobili, ale nakonec je to přešlo. Jsou rádi, že jsem naživu. Ale příštích deset let mě nejspíš nikam nepustí.

* * *

Černá se ke mně nikdy nehodila. Dnes si ji ovšem beru bez sebemenšího protestu.

Za celý svůj život jsem ani nepomyslela na to, že bych mohla jít na pohřeb tak mladého člověka, jako byl James. Život mě nepřestává překvapovat.

Uhladím si látku černých šatů, zhluboka se nadechnu a vydechnu. Auto se zastaví, ale já ještě chvíli setrvám na místě, abych alespoň na pár dalších vteřin oddálila pohled na Jamesovu rakev.

Máma se na mě ze sedadla řidiče otočí. „Vážně nechceš, abychom šli s tebou? Víš, že jsme na to připraveni, stačí jen říct. Nemusíš na to být sama," řekne, ale já zavrtím hlavou.

„To je dobrý. Děkuju vám, že jste tu pro mě byli. Ale dál už musím jít sama," řeknu a máma se na mě soucitně podívá.

„Dobře, zlato." Krátce mi stiskne koleno, a pak se na mě podívá táta.

„Chceme, abys věděla, že i když jsme na tebe byli naštvaní, tak tě z ničeho neviníme. Není to tvoje chyba. Nic z toho, co se stalo. Víme, že ses nás snažila pouze chránit. Ale příště nás prosím, prosím, nech ti pomoct, Brooklyn. Jsme rodina a já a máma jsme tu od toho, abychom ti pomáhali. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo, jsi-" Zlomí se mu hlas a mně se téměř okamžitě do očí nahrnou slzy. „Víš, občas si vyčítám, že jsem s tebou netrávil víc času, když jsi byla menší. A kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil."

„Tati," řeknu konejšivým tónem a pohladím ho po rameni. „Nevyčítej si to. Tvrdě jsi pracoval, ale to proto, abys nás uživil. Byl jsi a pořád jsi dobrý táta. Spoustu jsi mě toho naučil. To je ten důvod, proč jsem pořád tady, chápeš? Naučil jsi mě, jak být silná a statečná. Mám tě ráda."

„Já tebe taky, Brooklyn," řekne a oba si utřeme slzy. Vidět jeho slzy je pro mě vzácné, protože je vidím poprvé. A jsem za to ráda. Teď vím, že i když to tak někdy nevypadá, má city a má mě rád, stejně jako já jeho.

Když se s rodiči rozloučím a vystoupím z auta, všimnu si, že u hřbitovní brány v černém obleku stojí Chris. Pochybuji, že čeká na mě, ale myslela jsem, že na pohřbu budeme jen my dva. Sám mi to říkal. Jamesova rodina totiž nijak neudržovala vztahy s širším rodinným kruhem. Jamesova máma od svojí rodiny v osmnácti utekla a už ji nikdy neviděla. A Jamesův táta se před svou smrtí s rodinou vídal jen velmi málo, protože žije o několik států dál. Proto by teoreticky neměl existovat nikdo, kdo by měl zájem na Jamesův pohřeb přijít.

„Ahoj," pozdravím ho. Svůj hlas skoro nepoznávám, tak sklesle snad ještě nikdy nezněl.

„Je znepokojující tě takhle vidět." Jako obvykle bez pozdravu... Nevím, proč od Chrise pořád podvědomě očekávám něco víc. Protočím očima a z úst mi unikne lehký povzdech. „Tak jsem to nemyslel... Jen... Vždycky jsi měla tolik energie a teď to vypadá, jako kdybychom ve skutečnosti šli na tvůj pohřeb."

„Jestli si mě chceš dobírat, Chrisi, tak někdy jindy, prosím," řeknu a nenamáhám se s žádným drzým tónem. „Nejsem teď zrovna v nejlepším citovém rozpoložení."

„Promiň. Chtěl jsem tím jen říct... Myslel jsem tím, že ti na něm muselo opravdu hodně záležet. Stejně jako mně. Nechtěl jsem si to připustit. Ale vlastně jsem za to rád. Že mám s kým sdílet ten... smutek. Chápeš," řekne váhavě. Je vidět, že s vyjadřováním svých pocitů bojuje. Asi nechce dát najevo, že i on, tvrdý a nepřístupný Chris, je čas od času zranitelný.

„Tahle tvoje stránka se mi líbí víc," poznamenám. Chris jen nesměle pokrčí rameny. „Měli bychom jít," řeknu, a pak se s Chrisem vydáme na místo, kde Jamesovu rakev spustí do země a já se s ním budu muset navždy rozloučit.

* * *

„Nechť odpočívá v pokoji," zazní poslední slova ženy, která vedla obřad pouze pro dva pozůstalé, tedy mě a Chrise. Pramínky slz, které se mi valí z očí, jsou neúnosné, nedokážu je zastavit. A všimnu si, že i Chris má problém s udržením svých slz na uzdě. Když si všimne, že se pomalu hroutím k zemi, jakmile dojde na spouštění rakve do země, chytí mě do pevného objetí a svoji bradu si položí na moji hlavu, jako by sám potřeboval nějakou oporu. Myslím, že kdyby nás James mohl vidět, připadalo by mu absurdní, že spolu vycházíme. A mně vlastně taky. Ale možná v tom je právě smrt zvláštní - paradoxně dokáže lidi nejen rozdělovat, ale i spojovat. Zřejmě právě z toho důvodu, jenž zmínil Chris - abychom smutek měli s kým sdílet a nemuseli to břemeno nést úplně sami.

Když se s Chrisem chystáme k odchodu, všimnu si, že pár metrů za našimi zády stojí neznámá žena v černých přiléhavých šatech. Tváře jí lemují pramínky černého mikáda a sluneční brýle jí zakrývají převážnou část obličeje. I přesto je mi víc než jasné, že nás pozoruje.