„Jak je to možné?"

„Já nevím, možná tě sem sledoval. Anebo Chrise." James ten kousek papíru zmačká a strčí si ho do kapsy u kalhot. „Musíme něco vymyslet," řekne zamyšleně, jako kdyby ho snad už něco napadlo a plánoval, jak to provést. Krčil obočí, čímž se mu vytvořila jemná rýha. I tak vypadal hezky. Při pohledu na něj jsem si uvědomila, že chci, aby tenhle kluk dostal šanci napravit své chyby, šanci začít lepší život, ale vím, že s Oscarem za zády je jeho budoucnost nejistá. V rychlosti jsem tedy vymyslela sebedestruktivní plán a po chvíli promluvila.

„Jamesi, možná bys měl odjet z města. Bude to pro tebe lepší. Nechci, aby nás Oscar naháněl oba. A opravdu nechci, aby se ti něco stalo. Nevím, jestli bych s tím dokázala žít. A měl bys říct i Chrisovi, aby se schoval někde v bezpečí. Měli jsme bojovat spolu, já vím, ale Oscar ti teď dává čas na to, abys zmizel, tak ho využij. Já už si nějak poradím."

„Blázníš, Brook? Myslíš, že bych tě teď tady v téhle situaci nechal a odjel pryč? To nechci. To neudělám," řekne a položí mi svou teplou dlaň na tvář. Překvapí mě to, a tak se pod jeho dotykem lehce zachvěju.

„Musíš to udělat. Věř mi, že já se o sebe postarám. Budu si dávat pozor a zavolám policii, když bude třeba, nejsem hloupá. Já vím, že i přes to všechno, co se stalo, tohle město je tvůj domov, ale právě teď pro tebe není bezpečné."

„Ale vždyť pro tebe taky ne. Brook..." Obě své ruce mi položí na ramena a zpříma se mi zadívá do očí, když opět promluví. „Když jsem tě viděl bezmocnou utíkat před Oscarem na tom festivalu, dal jsem si za cíl tě před ním ochránit, odstranit ho z tvého života... A teď to nevzdám. Neuteču před ním jako vždycky."

Oči mám čím dál tím vlhčí a tváře čím dál tím více horké. Snažím se nebrečet a taky že nebudu. „Utečeš," řeknu a setřesu ze sebe jeho ruce. Pak zamířím zpět do srubu a v kuchyni popadnu středně velký nůž, první, který uvidím. Jamesovy hlasité kroky mě o několik chvil později doženou. Cítím, že se ke mně chce přiblížit, a tak se k němu otočím s nožem namířeným na jeho hruď.

„Whow," vydá ze sebe nemile překvapen a zvedne ruce ve znamení, že se vzdává. „Brook, co to děláš?" zeptá se zmateně. „Polož ten nůž," vyzve mě, ale já ho neuposlechnu. Nejsem šílená, neublížila bych mu, ale nevím, jak mu dost důrazně říct, že naše cesty se momentálně musí rozdělit.

„Řekla jsem ti, že bys měl odjet. Musíme naši spolupráci rozpustit. My dva spolu jsme teď ta nejhorší kombinace. Oscar se zlobí, že se taháš s jeho potenciální obětí, a bude to celé ještě horší, když to tak bude i nadále. Myslím, že když zmizíš, nechá tě. Bude mít konečně prostor na to, aby dokončil to, co začal - dostat mě. A já se na něj připravím, zničím ho. Ale jestli se mi budeš plést do cesty, zničím i tebe. Rozumíš? Nebudu to opakovat." Nikdy bych to nezvládla zopakovat. Jsem šokovaná tím, co jsem dokázala vypustit ze svých úst. Přestože svá slova nemyslím vážně, je to to nejošklivější, co jsem kdy řekla. Jsem sama sebou zhnusená, ale musela jsem to udělat, abych ochránila Jamese.

„Takže tohle pro tebe jsem? Jenom spolupráce? Vím, že jsem tě asi trochu tlačil do toho kamarádíčkování se se mnou, ale myslel jsem, že i tak bys ke mně mohla začít něco cítit."

„Takže ses konečně probral ze svýho snu, super," řeknu a všimnu si, jak bojuje s proměnou svého výrazu z tvrdého na zklamaný a ublížený. Jsem příšerná osoba, že tohle dělám, ale víc než co jiného doufám, že to zachrání osobu stojící přede mnou. Rozbila jsem vztah snad s jediným člověkem, který ke mně mohl něco cítit. Snad to bude stát za to. „Doufám, že maximálně do týdne budeš pryč. Už tě tu nechci nikdy vidět." To jsou má poslední slova, než Jamese stále s nožem v ruce pomalu obejdu a zamířím ke svému autu. On mě ale jednou rukou pevně chytí za zápěstí a zastaví mě. Odmítám se na něj podívat, abych nezměkla a neodvolala všechno, co jsem v posledních pár minutách řekla nebo udělala.

„Miluju tě," řekne. Těžce polknu, zadržuji slzy a v krku cítím nepříjemný knedlík. Takhle jsem si tenhle okamžik nepředstavovala. A nejen z toho důvodu, že jsem zrovna Jamesovi řekla ty nejhorší věci, jaké jsem mohla. Po všech těch romantických filmech, které jsem během dospívání zhlédla, jsem přímo toužila po tom, aby mi jednou tato dvě slova někdo řekl taky, aby je myslel upřímně a já to cítila stejně. Teď ta chvíle nastala, ale jediné, čím si nejsem jistá, je, zda to skutečně cítím stejně. Odstrkuji ho, abych ho zachránila, abych mu dala šanci žít lepší život. A tak se sama sebe ptám, je to dostatečný důkaz hlubších citů? Stačí to?

Neřeknu ani slovo. Jeho obličeji věnuji jen vteřinový pohled, rozmrkám ty protivné slzy, které mě dělají slabou a zranitelnou, a pak se z jeho sevření jednoduše vymaním. Nechává mě jít. Nevím, jestli jsem zklamaná, anebo ne, ale každopádně je to to, co teď potřebuji, abych mohla konečně jít. Mám tušení, že mě James prokoukl, a doufá - stejně jako já -, že takhle to nezůstane navždy, ale proteď musí každý z nás bojovat na vlastní pěst.

Nechám Jamese stát v kuchyni a vyjdu před srub, před nímž nechám ležet onen nůž, který změnil můj pohled na mě samotnou a přiměl mě pochybovat o tom, kdo skutečně jsem. Nakonec s Jamesem asi nebudeme až tak rozdílní, jak jsem si ještě donedávna myslela. V nás obou je skrytá temnota. Rozdíl je v tom, že on už pracuje na tom, aby ho neovládala, kdežto já ji teprve objevuji. Bojím se toho, co bude dál, čeho všeho jsem schopná...

Jeden týden, to je všechno, co mám. Musím přijít na to, jak s touhle informací naložit.