Pokoj, do něhož po Jamesovi vstoupím, slouží jako jeho ložnice. Místnost je velmi útulně zařízena, James si zřejmě potrpí na pohodlí. Kdyby měl v této chatce uvíznout na delší dobu, aby se vyhnul nebezpečí, rozhodně by mu tu nic nechybělo.

James se usadí do ušatého křesla, jež je otočeno zády k oknu, díky kterému se mi naskytne pohled na jinak osamělý les. Já si své místo najdu na okraji ustlané postele naproti němu. Ještě se porozhlédnu kolem a obdivuju několik velice hezkých kusů nábytku jako šatní skříň a komodu. „Máš to tu hezké," poznamenám, když si všimnu, že mě James pozoruje.

„Díky. Chtěl jsem, aby to tady vypadalo jako z těch obrázků srubů, co najdeš na internetu. Něco na tom je," řekne a poškrábe se na zátylku. Působí pořád tak nervózně. Vidím, že se mu lehce třesou ruce a jelikož nejsem tak daleko od něj, natáhnu svou pravou paži a dotknu se jeho levé ruky a vezmu ho za ni. Trochu jí cukne, protože můj dotek nečekal, ale pak mi jemný stisk opětuje. Cítím jeho teplo, které jako by se vlévalo do mě. V této chvíli cítím, jako by tohle nevinné držení se za ruce bylo to nejintimnější gesto na světě. V mém těle to totiž vyvolá jakousi zvláštní vlnu emocí, kterou nedokážu slovy popsat. Vím jen, že se mi to líbí a že nechci, aby to bylo naposledy, co to zažiju. „Jen klid," vydechnu. Nedám na sobě své pocity znát. Není to vhodné. A tak si tohle jako své malé tajemství nechám jen a jen pro sebe. Navíc chci působit klidně a vyrovnaně ve snaze uklidnit i Jamese, přestože jsem jím poměrně rozhozená.

„Ehm, možná bychom měli přejít k tomu hlavnímu. Chci to mít za sebou," řekne, a tak svou ruku odtáhnu.

„Chápu. Já už to chci mít taky za sebou. Takže jen do toho," řeknu s mírným povzbudivým úsměvem.

„Ani nevím, kde začít. Je toho tolik. Nejsem si jistý, jestli chci, abys věděla úplně všechno, ale na druhou stranu jsem si jistý tím, že jsi jediná, komu skutečně můžu věřit. Jasně, myslíš si, že tě vůbec neznám, ale tahle zvláštní věc, co se mezi námi děje... Není to náhoda. Nebo teda ne z mojí strany, ehm. Znám tě totiž už delší dobu."

„Jak je to možné?"

„Měla jsi pravdu. Byl jsem stalker. Měl jsem za úkol tě sledovat. Tenhle úkol jsem dostal před rokem a sledoval jsem tě pět měsíců. Původní zadání znělo sledovat celou tvoji rodinu, váš dům a majetek. Po nějaké době jsem to vzdal. Říká se mi to těžko... Ale abych to vzal zkrátka, zalíbila ses mi. Hodně. Já vím, je to bláznivý. Ale... Sledoval jsem tě cestou do školy, někdy i ze školy, sledoval jsem, jak se chodíš bavit s kamarády, sledoval jsem tvoje zájmy, sledoval jsem, co máš ráda a díky tomu jsem tě měl stále radši. Přestože jsem s tebou mluvil jen jednou," vysvětluje a já z něj nedokážu spustit oči údivem. Je pro mě těžké tohle vstřebat. Cítím se strašně. Zlobím se, že jsem si nevšimla, že mi někdo takovou dobu dýchal na záda.

Najednou nemám co říct. Jen němě sedím, koukám na své ruce, které si pohrávají s mými prsty. Dá se na tohle vůbec nějak reagovat?

„Prosím tě, řekni něco," zaprosí James, ale já jen nesouhlasně zatřesu hlavou.

Cítím na sobě Jamesův pohled. Nakonec mě přeci jen napadne něco, co se chci dozvědět, a tak se zeptám: „Není možné, abys se mnou někdy mluvil. Musela bych si tě pamatovat. Takže jak jsi to myslel?"

„V knihovně. Vracela jsi tam jednu knížku s poezií. Pak sis četla a já taky. Teda spíš jsem čtení jen předstíral a tajně tě pozoroval z povzdálí. Když jsem usoudil, že je čas jít, půjčil jsem si tu knihu, kterou jsi vrátila. Říkal jsem si, že poezie nebude nic pro mě, ale chtěl jsem ti porozumět. Přečíst si tu knihu znamenalo být ti zase o kousek blíž. Než jsem odcházel, za zády mi někdo promluvil. „Dobrý výběr." Úplně poprvé jsi ke mně promluvila, byl jsem v šoku. Neměl jsem ti být tak nablízku. Bylo to příliš riskantní. Ani jsem se na tebe nepodíval, zamumlal jsem něco ve smyslu, že děkuju, a co nejrychleji jsem odtamtud odešel."

„Pamatuju si to. Měl jsi černou mikinu s kapucí. Knihovnice se na tebe moc vřele netvářila. A já jsem si taky říkala, že asi budeš zvláštní, ale... Prostě jsem ti ji chtěla pochválit..."

„Já vím. Nezavrhla jsi mě kvůli vzhledu. Nikdy to neděláš."

„Jsem hloupá."

„Nejsi. Proč to říkáš?"

„Ale ano, jsem. Trávím čas s někým, kdo mě sledoval. Trávím čas s někým, kdo má samá špinavá tajemství a kdo pro mě může být nebezpečný. Kdyby o tom věděli lidé kolem mě, poslali by mě s tímhle do blázince," řeknu a frustrovaně si prohrábnu rukou vlasy.

„Nikdy bych ti neublížil... Tobě nikdy."

„Já nevím, nevím už, co si mám myslet. Hádám, že tohle je jen začátek tvýho vyprávění, tak pokračuj. Proč jsi měl sledovat moji rodinu?"

„To je ta nejtěžší část," vydechne.

„Nepovídej," odfrknu.

„Ehm, když jsem já a moje rodina byli v úplných koncích s penězi, protože máma byla těžce nemocná a táta nevydělával zrovna hodně, Oscar mě zaměstnal. Díky jeho penězům jsem mohl uživit rodiče, bratra i své dvě sestry. Nikdy jsem jim popravdě neřekl, kde beru tolik peněz. Protože to nikdy nebyly legální peníze. Oscar měl a pořád má dost velkou partu lidí, která pro něj dělá. Náplní práce je unášet lidi a požadovat za ně výkupné. Rodiny se o Oscarovi nikdy nedozví. Většinou všechno řídí z povzdálí a když někdo přijde na jeho lidi, jednoduše se jich zbaví, nebo je nechá policii. Utajený zůstává taky díky tomu, že každý jeho kumpán je zavázán mlčenlivostí. Když ji porušíš, celá tvoje rodina zemře."

„Oh bože," vydechnu a mé ruce se roztřesou.

„Tvoje rodina se má dobře. Proto si vás Oscar vybral. Ale když jsem tě sledoval, zjistil jsem, že ti to nemůžu udělat, že tě nemůžu unést a nechat tě prožít takové trauma, protože si to nezasloužíš. Jsi jiná než ostatní holky. Jsi k lidem milá, rozdáváš úsměvy kolem sebe, nad nikoho se nepovyšuješ, jsi chytrá, nebojácná a spravedlivá. Občas jsi sice otravná a máš ke všemu poznámky. Jdeš si možná až moc tvrdě za svým a někdy nevíš, co chceš, ale vždycky máš dobré úmysly. To na tobě miluju." James se mi zadívá do očí a nedočkavě čeká na moji reakci.

Po tvářích mi začnou stékat horké slzy smutku smíchané s hněvem. Hřbetem ruky si je začnu otírat, jelikož nechci před Jamesem brečet. Ale nedá se to zastavit. „Brook. S Oscarem už nechci mít nic společného, věř mi. Já... Taky chci, aby dostal, co si zaslouží."

„A já chci, abys dostal to, co si zasloužíš ty. Kolik holek, nebo kolik lidí jsi unesl? To je šílené!" S těmito slovy se zvednu a svižným krokem vyrazím pryč z místnosti. Scházím strmé schody. James mě v přízemí dožene, takže nestihnu odemknout dveře a vypadnout pryč.

„Říkala jsi, že mi dáš šanci!" řekne zoufalým hlasem. „Já jsem si tohle sám nevybral. Byl jsem zoufalý. Nevíš, jaké to je, když tvoje rodina nemá co jíst, když nemá co na sebe. Protože ty jsi tohle nikdy nezažila. Pochop mě. Vím, že to bylo špatné, vím, jak moc jsem klesl, ale neviděl jsem žádnou jinou možnost."

Zůstanu stát čelem ke dveřím. Nemám na to, se Jamesovi podívat do očí, když jsem se zrovna před chvílí dozvěděla tohle. Jsem naštvaná. Zhluboka vydechuji a nadechuji se, abych se uklidnila.

„Chceš vědět, jak to skutečně bylo?" tu otázku na mě hodí jako špinavý hadr.
„Když jsem se jednou v noci potloukal po ulici, abych ukradl nějaké pečivo na snídani, protože jsem byl nejstarší ze všech sourozenců, Oscar mě našel. Zneužil mě. Bylo mi dvanáct. Abych to nikomu neřekl, dal mi peníze. Doma jsem řekl, že jsem si našel brigádu, celé jsem to ututlal. Nikdy jsem se nezmínil o tom, jak je moje psychika pochroumaná. Nikdo by nechápal proč, protože jsem o té noci nikomu říct nemohl...
A zanedlouho mě Oscar zaměstnal, aby si pojistil, že budu mlčet. S tím je teď konec, teď to víš."

Mé srdce divoce bije. Jamesův příběh je hrozivý. Když se na něj konečně podívám, jeho tváře hoří. Je rozhozený, protože mi právě řekl své největší tajemství. A já ani nevím, co na to říct. Je mi ho líto. Nejradši bych Oscara zabila za to, co mu provedl.

Soucitně se dotknu jeho paže. „Omlouvám se za to, jak jsem se chovala. Kdybych tohle jenom věděla..."

„Ne, já chápu tvoje chování. Zvládla jsi to dobře, myslím, že ostatní lidé by to takhle dobře nezvládli. Promiň, že jsem ti to neřekl dřív, ale pochop, svým způsobem se známe jen chvíli. A tohle neříkám lidem jen tak po pár dnech, co je znám. Vlastně to neříkám nikomu. Těžce se o tom mluví, ale musel jsem ti to říct, protože o tebe nechci přijít."

„Jamesi, ty si zasloužíš někoho, kdo tě bude chápat, kdo ti odpustí tvou minulost, kdo bude bojovat po tvém boku, kdo tě podrží v těžkých chvílích a kdo tě bude milovat i přes všechny tvé chyby," řeknu.

„Ty- Ty mě opouštíš?" zeptá se James.

„Ne. Já chci totiž být ten člověk, který tě pochopí, který ti odpustí tvou minulost, který bude bojovat po tvém boku, podrží tě a bude tě mít rád navzdory tvým chybám. Protože všichni je máme," když domluvím, věnuji mu ten nejupřímnější úsměv a dlaní se dotknu jeho tváře. Jeho krátké strniště mě zašimrá na dlani, ale je příjemný pocit se ho dotýkat.

„Brooklyn Morrisová, jsi ta nejlepší a nejšílenější holka na světě," zasměje se a políbí mě na čelo, načež se taky rozesměju a obejmu ho. Tělem mi prochází úplně nová energie, která mi dává naději na to, že spolu můžeme zvládnout úplně všechno. I samotného Oscara.