Uběhl týden od toho, co jsem naposledy viděla Jamese s Chrisem. Můj život se opět stal nudným a stereotypním - přesně takovým, jaký byl před festivalem. S koncem festivalu město utichlo, plno lidí se vytratilo užít si letní dny někam jinam než v tomhle nudném zapadákově a já se jim vůbec nedivím. Na jejich místě bych udělala úplně to samé. Ovšem můj táta tohle léto ve firmě pracuje na něčem velmi důležitém, a tak se naše rodina prozatím z města nehne. Mám s partou naplánované nějaké akce a výlety, avšak na ty si musím ještě chvíli počkat. Kromě jedné kamarádky jsou všichni z party pryč jako většina lidí odsud.

Dny si krátím čtením knih a článků na internetu, přerovnáváním pokoje - což je mimochodem podle jednoho internetového článku jeden z příznaků nějaké šílené poruchy, kdy člověk potřebuje mít všechno perfektně srovnané a uklizené. Tím ale určitě netrpím, protože nechodím po pokoji s pravítkem, aby bylo všechno doslova dokonalé... Jen se mi u toho dobře přemýšlí.

Ovšem mé myšlenky se motají hlavně okolo Jamese a Oscara. Všechno se mi to teď zdá být jako pouhý sen, nebo spíše noční můra, ze které jsem se po odchodu z Jamesova srubu probrala. Když jsem žila v tom okamžiku, nepřišlo mi to tak šílené jako teď. Ale pár dní stačilo na to, abych si uvědomila, v jakém jsem mohla být nebezpečí. Tohle není to dobrodružství, které jsem chtěla. A teď už to vím. Přesto mě něco táhne k tomu, zjistit pravdu o Oscarovi a nechat ho dostát spravedlnosti. Jestli něco ze srdce nenávidím, je to právě nespravedlnost.

Bojuji sama se sebou. Netuším, co bych měla udělat a jestli bych vůbec měla něco dělat. Určitě není dobré se do tohohle nepořádku plést, ale přeci jen už v něm zapletená jsem. Sice ne vlastní chybou, ale i tak mám nutkání tuhle situaci nějak řešit a přijít na kloub tomu, co se v tomhle městě děje. Připadá mi až směšné, že tu číhá nebezpečí. Vždycky jsem si myslela, že tohle je to nejvíc obyčejné malé město, ve kterém je bezpečno až až. Ale možná právě kvůli jeho maličkosti a odříznutí od okolního světa je terčem nečestných lidí, kteří tu mají schovku pro svou nelegální činnost.

Stačilo přemýšlení, je třeba konat. Tohle město je moje. Vyrostla jsem tu, žiju zde celý život, znám jej jako vlastní boty, tolik mi toho dalo a naučilo mě, takže nedovolím, aby mi ho Oscar či kdokoliv jiný špinil svými nekalými úmysly a kazil mu pověst.

Po tom, co si tohle v hlavě ujasním, vyrazím na cestu.

* * *

Když přijedu k Jamesově srubu, stojí před ním stříbrné Audi. Hádám, že bude Chrisovo, jelikož James takové auto nemá. Pokud ovšem nevlastní celou sbírku aut, o které nevím. Teď už by mě žádný jeho majetek nepřekvapil.

Než svým příchodem překvapím oba muže, porozhlédnu se kolem srubu. Za ním se nachází terasa, kůlna a ohniště s posezením. Představím si, jaké bezstarostné letní večery by se tu mohly odehrávat. Místo toho ale tohle útulné obydlí slouží jako úkryt před Oscarem.

Vrátím se a sotva stoupnu na první ze tří dřevěných schodků, dveře srubu se otevřou a v nich se objeví James.

„Slyšel jsem tě přijet..." objasní.

„Aha," zamumlám. Zkrátím vzdálenost mezi námi tím, že vystoupám na poslední schod a podívám se Jamesovi zpříma do očí. Vypadá, že je mou přítomností překvapen a zaráží ho, že jsem se tu tak zničehonic objevila. Ale o to mi šlo. Nadechnu se, abych mu řekla, co mám na srdci, ale on promluví první. Svůj pohled zmírním, podívám se na špičky svých bot, a pak opět na něj.

„Překvapuje mě, že jsi tu," řekne upřímně. Nijak na to nereaguji, z části proto, že ani nevím jak, a z části proto, že chci přejít rovnou k tomu, proč tu jsem. Jeho slova se tak rozplynou jako pára a zůstanou bez reakce.

„Jamesi," začnu oslovením, abych upoutala jeho pozornost. „nenechám tě, abys mě odstrkoval. Jsme v tom spolu. Z nějakého důvodu jsme se potkali a já chci vědět proč. A jsem přesvědčená, že ty to víš a prosím tě, abys mi to řekl, protože jedině tak to můžu celé pochopit. Třeba tě po tom nezavrhnu tak, jak si myslíš. Jenže to nezjistíš, když to nezkusíš."

„Jenže v sázce je příliš... Nechci tě ztratit."

„Ale tím, že mě od sebe budeš držet dál, mě taky můžeš ztratit.... Nemůžu ti nic slíbit, ano? Ale budu se snažit ti porozumět... Nemůžeš být tak špatný, pokud jsi za mnou na festivalu běžel. Kousek dobra v tobě být musí, věřím v to, a kvůli němu to stojí za to zkusit. Prostě mi řekni pravdu. O všem. A uvidíme, co bude dál."

„Dobře. Slíbil jsem ti to a věděl jsem, že jednou to přijde."

„Jo... Abys věděl, Oscara dostanu sama nebo bez tebe."

„To ale nebude tak jednoduché, jak si myslíš."

„Proto budu radši za tu verzi s tebou," řeknu s mírným úsměvem.

James mi úsměv opětuje. Sice trochu nejistě, ale i to mi stačí. Pak mě konečně pozve dovnitř, kde mě do svého obětí vezme vůně dřeva.

Chris vyjde z kuchyně a tak ho pozdravím.

„Čau," odpoví nevrle.

„Když jsi byl na práškách, byla s tebou větší sranda..." zamumlám si pod nos.

„Hele ty malá-" začne a James ho zarazí, než mi stihne zabodnout ukazováček do hrudníku.

„Hej hej, kašli na to, jo? Měl by sis vybíjet zlost na mně, ne na ní," řekne James. Chris ho obejde a nic dalšího k tomu neřekne.

Po chvilce pouze dodá: „Doufám, že už ti nic nechybí. Odteď ať se o tebe stará tahle." Z jeho opovrhujícího pohledu, který mi na krátko věnuje, je mi jasné, že není žádná šance, že by mě někdy mohl mít aspoň trošku rád. Vypadá, jako kdyby mě do morku kosti nenáviděl a mně není jasný důvod proč.

Když Chris odejde, James řekne: „Je to dobrej kámoš, jen se občas chová jak vůl."

„Hm." Dívám se za Chrisem a sleduju, jak opouští pozemek. Když si toho James všimne, dveře zabouchne a zamkne.

„Tak pojď, kašli na něj. Máme si co říct, ne?" řekne.

A tak se vydáme do jeho pokoje.