„Bolí tě ta ruka?" změním téma a věnuji krátký pohled jeho zraněnému rameni.

„Jenom trochu," odpoví, ale jsem si celkem jistá, že lže. Vypadá vyčerpaný bolestí, poznám to. Přestože to na něm vidím, musela jsem se zeptat. I v tomto malém testu pohořel. Neustále lže a zatajuje. Zklame mě, že neříká pravdu ani ohledně takové hlouposti, jako je bolest jeho ruky.
„Ale ve srubu je spousta léků, určitě je tam něco na bolest," podotkne a já chápavě přikývnu.

Cestu na obou stranách lemují jehličnaté stromy. Projíždíme hustým lesem. Jedeme stále hlouběji a nadmořská výška stoupá. Když sjedu z hlavní cesty a odbočím doleva, po chvíli se temně černá asfaltová silnice promění ve starou šedou cestu, na níž se valí štěrk. Zřejmě ji opotřebovala těžká auta, která odsud odváží dřevo. Kolem cesty se totiž povaluje několik pokácených kmenů stromů.

Uprostřed ničeho si konečně všimnu dřevěné chatky schovávající se za štít stromů. Dorazili jsme k Jamesově srubu. V hlavě mi vrtá otázka - kde na to ten kluk sakra bere peníze?

„Jsme tady," podotkne James, jako kdyby mi to nemělo být jasné.

„Jo," vydechnu. „Co provedeme s Chrisem?" zeptám se Jamese, rozepnu si bezpečnostní pás a nahlédnu na Chrise, který pořád spí.

„Musíme ho vzbudit. Nemůže tu zůstat. Jen... kdyby něco," řekne James a vystoupí z auta. Já udělám totéž.

„Hej, Chrisi, vstávej," řeknu jemně a zatřesu s jeho ramenem. Vlasy mu spadnou do čela, ale jinak žádná změna.

„Nesmíš být na něho tak jemná." James protočí oči a zatřese hlavou, jako kdybych snad udělala něco úplně padlého na hlavu. „Je to drsnej chlap, ustojí trochu hrubší přístup." Teď pro změnu protočím oči já.

„Ty žárlíš," vysměju se mu a pobaveně se na něj podívám.

„Co? Ne! Teda... Jak to myslíš? Já nemám důvod žárlit. Na nic a na nikoho," řekne uspěchaně.

„Ale jo," zasměju se.

„Ne. A konec debaty," ukončí James konverzaci, zrovna když mě začala bavit. „Chlape, hni sebou, vstávej." Než stihnu Jamese zastavit, dá Chrisovi facku na probuzení.

„Co to děláš? Tohle není hezký. Příště tě takhle vzbudím taky," řeknu nasupeně, a pak si uvědomím, že to mohlo vyznít, jako že se pravděpodobně ještě někdy budu probouzet na stejném místě jako James. Nechci mu dávat falešné naděje, a tak dodám: „Ne že by teda nějaké příště být mělo." Ale nechtěla bych to přeci jen?

James nic neříká a Chrisova víčka se konečně začnou otevírat. „Za co to kurva bylo?" zamumlá ospalou otázku.

„Za nic. Ber to jako laskavost. Třeba jsem tě zachránil před Oscarem, kterej by nás našel a zastřelil tě během tvýho šlofíka v Brooklyně autě," odpoví mu na to James.

„Říkal jsi přece, že nás tu nenajde," řeknu.

„Jo, ale nic není stoprocentní. Nikdy. Ani stoprocentní džusy..." Poznámka o stoprocentních džusech mě pobaví. Jestli se James snaží uvolnit atmosféru, daří se mu to.
„Tak jdeme," zavelí James. Popadnu svoji kabelku a společně pomůžeme Chrisovi dostat se do srubu. Necháme ho ležet na pohovce v obývacím pokoji, kde za pár minut opět zavře oči o ponoří se do říše snů. Zajímalo by mě, co se člověku jako jemu může zdát.

„Jdu si do koupelny najít ty prášky," oznámí mi James. „Klidně se tady porozhlídni, jestli chceš."

Nechci se tu procházet sama a poslouchat u toho Chrisovo chrápání. Byla bych mnohem radši, kdyby ho přerušil Jamesův hlas. Líbí se mi, když mluví a já ho můžu poslouchat. Sice vždycky neříká věci, které by se mi líbily, ale jeho hlas je uklidňující. „Nechceš pomoct s tou ortézou?" vyhrknu.

„Jo, proč ne. Mám pocit, že mi ta ruka za chvíli odpadne," postěžuje si na bolest. „Tak pojď, koupelna je tady za rohem." Z kabelky vytáhnu Jamesovu ortézu a z obývací místnosti přejdeme na chodbu, kde se naproti schodům do patra nachází dveře od maličké ale útulně zařízené koupelny. Na dřevěné podlaze před sprchovým koutem je položený hnědý kobereček. Naproti sprše je topení ve tvaru žebříku, na němž jsou zavěšeny několikery ručníky v odstínech hnědé a červené. Nad umyvadlem, které je vedle sprchového koutu, je zrcadlo, sloužící zároveň i jako malá skříňka. Když ho James otevře naskytne se mi pohled na několik lahviček a krabiček s léky.

James do rukou vezme jednu z krabiček a spolkne z ní prášek. Následně zpod umyvadla vezme nejspíš dětskou dřevěnou stoličku, která by zřejmě měla sloužit jako stupínek, aby dítě dosáhlo na umyvadlo, a položí ji před topení. „Promiň, je mi trochu zle, musím si sednout," vysvětlí a posadí se na stoličku, která pod ním vypadá ještě menší.

„Nic se neděje." S těmito slovy porozepínám všechny suché zipy a přiložím Jamesovi ortézu k tělu. Poté je opět zapnu na jeho rameni, kolem trupu a kolem celé paže. James poslušně sedí a hýbe s tělem, jak potřebuji, přestože vidím, že mu to způsobuje bolest. Ale jinak to bohužel nejde.

Za chvilku je hotovo a on se sklopenou hlavou a bez hnutí dál sedí na stoličce. Dřepnu si před něj a skenuju jeho utrápený obličej. „Co se děje?" zeptám se. „Můžeš mi to říct." Mluvím na něj jemným hlasem. Stejný jsem použila při probouzení Chrise. Doufám, že si toho James všiml.

„Nic. Myslím, že bys už měla jít," řekne. Stále mi nevěnuje jediný pohled. Jeho slova jsou ostrá jako nůž a já cítím, jak moji naději na usmíření rozpárala na kousky. Nechce mě tu. Sice jsem věděla, že nebudu moct zůstat a vlastně jsem ani nechtěla, ale myslela jsem, že pár dalších minut si budu moct s Jamesem povídat a vyjasníme si vše nejasné. K mému neštěstí jsem se spletla. „Děkuju za všechno," dodá, „opravdu si toho vážím. Ale musíš se na chvíli vrátit do normálního života, nebo se z toho zblázníš."

„Jenže můj život už nebude normální. Tohle je teď můj život. Musím se zbavit Oscara, musím udělat, co je správné, a dostat ho, aby pykal za svoje činy, protože je mi jasné, že nejsem jediná, koho se pokusil unést. Přijdu na to, co se tu děje. S tebou, nebo bez tebe."

„Zůstaneme v kontaktu. Ale teď už běž."

To byla jeho poslední slova. Doufala jsem, že řekne víc.

Pořád se pletu.

×××

Moc děkuji za 10 tisíc přečtení! Vážím si toho, že můj příběh čtete. ❤️