Běž dál, nezastavuj se, radí mi můj vnitřní hlas. Jako zázrakem své nohy přiměju k pohybu. Netuším, co se děje. Doufám, že je tohle součástí plánu, jehož všechny detaily mi James nesdělil. A možná sám do poslední chvíle netušil, co Chris bude dělat, aby odvedl pozornost od postřeleného kluka utíkajícího z nemocnice.

Přivolám si výtah, protože mi poslouží jako krátkodobá skrýš před tímhle zmatkem. Během chvilky stojim uvnitř a stisknu tlačítko s číslem 0. Dveře se začnou pomalu zavírat, když vtom se objeví James a na poslední chvíli se vecpe ke mně do kabiny. Jsem z této akce nervózní, zato James vypadá daleko klidnější než já, jako kdyby něco takového podnikl už tisíckrát. A vlastně bych se ani nedivila, kdyby to byla pravda. Zřejmě už je na stres zvyklý a nic to s ním nedělá.

Vzpomenu si, jak se James na festivalu vrhl na Oscara, mého pronásledovatele. Nepůsobil vyděšeně, neměl strach. Minimálně ne o sebe, ale o mě. Neustále přemýšlím nad tím, proč mě tak chrání. Dělá to kvůli sobě, anebo opravdu jen kvůli mně? Ať už je to jakkoliv, vím, že se to dozvím, řekl mi to. Snad už to bude brzy, nedokážu takhle pokračovat donekonečna. Vůbec nevím, kdo skutečně je. A přesto mě něco nutí tu být s ním. A není to jen tím, že mu chci splatit to, že mě několikrát zachránil před nebezpečím. Líbí se mi a nechci, aby to tak bylo, protože se pohybuje na špatné straně zákona. Je tohle ještě to dobrodružství, po kterém jsem tak toužila?

„Na půli cesty," vydechne.

„Ehm, cože?" zeptám se, jelikož jsem nepochopila, co tím myslel. Navíc jsem byla tak zaneprázdněná přemýšlením o něm, že mi naprosto utekl význam jeho slov.

„Jsme na půli cesty v útěku odsud. A to je to nejhorší. Takový ten mrtvý bod. Nemůžeš nic dělat, jen čekat. Jako my teď v tomhle výtahu. Prostě utíkáš a zároveň ne. Akorát já budu na půli cesty vždycky, celej život. To mě na tom děsí nejvíc. Že nikdy nebudu mít klid. Že vždycky budu utíkat." Jsem poměrně překvapená, že Jamese něco děsí. Žije tenhle životní styl plný nebezpečí a já si myslela, že je na takovéhle věci zvyklý.

„Chtěla bych ti říct něco zatraceně jiného, ale ty sis tohle nadrobil a teď si to budeš muset sníst," řeknu tvrději, než jsem zamýšlela.

„To si myslíš?" ohradí se. Nepříjemně se ošiju. Nálada se v minutě změní z neutrální na napjatou.

„Nedáváš mi možnost si myslet něco jiného. Nic mi neříkáš, jsi plný tajemství a promiň, že ti to pořád předhazuju, ale štve mě to. Nevím, proč jsem sem vlastně chodila, zvládli byste to s Chrisem i beze mě. Mohla bych být uplně v klidu, kdybych se nezakoukala do nějakého tajemného kriminálníka." V naštvanosti rozhodím rukama. Dveře výtahu se konečně otevřou. James oněmí. Nechám ho tam samotného a svižným krokem zamířím ke svému autu. Nevím, proč jsem na něj tohle vysypala zrovna teď. Zdá se, že nemám filtr. Ale on to téma začal a já mu nic tajit nebudu. Nechci být jako on a ani nebudu.

„Brooklyn, počkej!" zavolá na mě. Ignoruju jeho volání a snažím se vyhledat auto. Občas zapomenu, kam jsem ho zaparkovala.

„Brook, nejezdi beze mě." Zní zoufale, ale momentálně mě to nezajímá. Právě teď se soustředím jen na jedno - dostat se co nejrychleji odsud. Na soucit není čas.

„Lyn, prosím," řekne a mně ztuhne krev v žilách. Takhle mi říkají jen moje nejlepší kamarádky. Jak by o tom mohl vědět? Ještě nikdy mi tak neřekl a už mi dochází proč. Schovával si tu přezdívku na tu správnou příležitost, aby ji pak použil proti mně jako zbraň. A vyšlo mu to, trefil se s ní přímo do černého, totálně mě odrovnal.

Otočím se na něj se zlostným pohledem. „Nemám v plánu tě tu nechat. Pohni. Pokud vím, střelil tě do ruky, ne do nohy," odseknu a jdu dál. Odemknu auto, kabelku hodím na zadní sedadlo a posadím se na místo řidiče. Ani nevím, jak se James zatvářil nad mou jedovatou poznámkou, ale je mi to celkem jedno. Doufám, že ho mé chování přinutí mluvit pravdu. Když budu zlá, nebude mít takový problém ublížit mi. Alespoň v to doufám.

Když si James udělá pohodlí na místě spolujezdce, v dálce si všimnu, jak k nám trochu nemotorně běží postava v černém. Je to Chris. Nastartuju motor, vyjedu z parkovacího místa a čekám, až se k nám doplahočí. Posledních pár metrů už vypadá, jako kdyby měl odpadnout. Co s ním je?

Z nemocnice vyběhne hlouček sester, které už však nic nezmůžou. Chris se svalí na zadní sedadlo za mnou, líně za sebou zavře dveře a já to konečně můžu otočit směrem pryč od nemocničního areálu.

„Dám ti do navigace místo, kam máš jet. Je to jen nějakých 20 minut od města," informuje mě James.

„Myslela jsem, že pojedeme k tobě do bytu."

„Tam to teď není bezpečné," řekne a následně se odmlčí, jako kdyby chtěl něco dodat, ale rozmyslel si to.

„A pár kilometrů odsud bude stačit?"

„Doufejme, že jo. Jedeme totiž do srubu uprostřed lesa. Skoro nikdo o něm neví. A už vůbec nikdo neví, že patří mně. Ani Oscar," řekne a já mlčím. Pohlédne na mě, jako by čekal, až mu potvrdím, že tam pojedu.

„Fajn," vydechnu bez jakýchkoliv emocí.

„Co je s vá-ma, lidi? Jste nějaký nasraný nebo co..." zamumlá Chris. Mluví, jako by byl opilý nebo zdrogovaný. Ani jedna možnost se mi nelíbí.

„Spíš co je s tebou. Co ti tam dali? A co byl vlastně tvůj úkol?" ptám se ho a podívám se na něj skrze zrcátko.

„Nějakou sr-ačku na uklidnění. Předstíral jsem záchv-at," vysvětlí stručně. Takže ta osoba, která spadla na zem, byl on. Jak vidím, lidi jsou pro Jamese schopni udělat cokoliv. „Ch-ce se mi spát, dobrou," řekne už tím nejpomalejším hlasem. Teď vůbec nevypadá jako ten drsňák, kterého jsem potkala v nemocnici. Očividně každý z nás je zranitelný. U Chrise to ale vypadá vtipně.

„Dobrou, Chrisi," řekneme s Jamesem sborově. Během chvilky bylo jasné, že Chris usnul. Ze zadní sedačky se začalo ozývat nápadné chrápání.

V autě panuje ticho. Mně to nevadí, ale James je z toho očividně nervózní. Je neklidný, stále těká pohledem mezi mnou, palubní deskou a ubíhající krajinou za oknem auta. Po dlouhých minutách ticha nakonec promluví: „Ohledně toho, co jsi říkala ve výtahu..."

„Nebudeme o tom mluvit. Ne teď."