Vejdu dovnitř a okamžitě se přesunu k jeho posteli. Druhého pacienta, jenž s Jamesem sdílí pokoj, zcela ignoruju, což vůbec nevadí, jelikož spí tvrdě jako poleno. Jeho chrápání jsem slabě slyšela už za dveřmi.

James na mě upře své starostlivé modré oči a když ho uvidím s ortézou na paži, najednou o něj mám větší starost, než jakou on kdy mohl mít o mě. Je mi ho opravdu líto. Pohled na něj, na jeho rozcuchané hnědé vlasy, které se mu kroutí do různých stran, na jeho nemocniční košili a nečekaný křivý úsměv, kterým mě obdaruje, mě obavami donutí zkousnout si spodní ret. Bude schopný se odsud dnes dostat?

„Ahoj, Jamesi," pozdravím, stojíc u samého konce postele. Nějak netuším, zda bych k němu měla jít blíž a obejmout ho, aby věděl, že jsem tu pro něj a že ho zachráním, stejně jako on zachránil mě na festivalu, anebo ne. Avšak objetí je nejspíš špatný nápad vzhledem k jeho zraněnému rameni.

„Ahoj, Brook, tak jsi tady. To jsem rád," řekne a věnuje mi malý úsměv. „Nestůj tam tak a pojď blíž," uchechtne se. Na jeho přání tak učiním. Odložím si tašku na jednu ze dvou židlí, které jsou přisunuté k malému stolu, jenž stojí u okna, a druhou židli si přisunu k Jamesově posteli.

„Napsal jsem Chrisovi, ať nám zajistí pár extra minut. Dám mu vědět, kdy se do toho má pustit, dobře?"

„Jo, jasně," přitakám. „Ehm, jsi si jistý, že to zvládneš?" zeptám se a podívám se na jeho bezmocnou ruku.

„Mám tu přece tebe. To zvládneme. Spolu." odpoví klidně. Jeho odpověď mě však moc neuklidní. Ale ani neznejistí. Věří, že to spolu dokážeme. A já se snažím přinutit věřit v to taky.
„Měl bych se převléct," oznámí mi a pomalu se posadí.

„Samozřejmě. Můžeš být tady, nebudu se koukat."

„No, vlastně... budu potřebovat pomoc." Nervózně polknu a doufám, že nemám vykulené oči. Snad si James mé vyděšené reakce nevšiml. „Jen s tou ortézou a tričkem a možná botama, zbytek nějak zvládnu," uchechtne se a já se na něj pobaveně usměju.

„Dobře. Víš, tu ortézu bychom možná měli radši schovat, abys nevypadal tak nápadně a jako pacient. Zvládneš to bez ní? Já... Já vůbec nevím-" zmatkuju.

„Neboj, zvládnu. Není to tak hrozný, jak to vypadá. Vlastně jsem měl celkem štěstí, že jsem to neschytal do špatného místa."

„Tak to jsem ráda. Nevím, co bych dělala, kdyby to bylo horší. Schytal jsi to kvůli mně. Kdybys to třeba... Ty víš... Kdybys to nepřežil... Nikdy bych si to neodpustila. Zachránil jsi mě. Sice se chováš zvláštně, máš tajemství, držíš mě při sobě a víš o mně víc, než bys měl, a já pořád nevím proč, ale vím, že jsi ten dobrý, že mě chráníš a že ti dlužím a nemohla bych žít s pocitem, že jsi kvůli mně, obyčejné a nezajímavé holce toužící po dobrodružství, nepřežil." Mám sto chutí si dát facku, abych už konečně zmlkla, ale nemůžu se zastavit, nemůžu udělat nic jiného, než to dopovědět a nechat ho vyslechnout si pravdu.

„Oh, to je... silné." A právě teď začínám lehce litovat všeho, co jsem řekla. Je to sice pravda a jednou bych mu to stejně celé řekla, ale možná na to teď nebyl ten správný čas. „Až se odsud dostaneme, až bude po všem... Tak ti to vysvětlím. Zasloužíš si znát pravdu. Ať to stojí cokoliv," odpoví sklesle. Pravda bude bolet, cítím to. Už má první podezření u Jamese v bytě, kdy mě napadlo, že je to prachobyčejný únosce a že to na mě všechno jen hraje, mi napověděla, že tohle neskončí dobře a že pravda bude krutá. James se objevil jako blesk z čistého nebe. A bojím se, že pravda přesně jako blesk udeří - nebudu na ni připravená a nevím, co se mnou udělá.

* * *

„Na. Vezmi si to," řeknu Jamesovi a podám mu své sluneční brýle po tom, co si uváže provázek od kalhot.

„Tvoje brýle? Děláš si ze mě srandu? Budu vypadat jak ženská, a to vážně není to, co bych si zrovna přál," vyhrkne.

„No, to chápu, ale zakrývají pomalu půlku obličeje, což by nám mohlo pomoct. Každé krytí dobré, ne?" řeknu s pobaveným tónem hlasu.

„Tak fajn," vydechne poraženě. Převezme ode mě brýle a začne si je prohlížet. „Počkat, co ty kamínky na stranách, to mi nemůžeš udělat!"

„Můžou si třeba myslet, že jsi... gay nebo tak. Na tom není nic špatného v dnešní době."

„Ale já nechci, aby si to mysleli!" Podívám se na něj přísným pohledem, aby si uvědomil, že to, co si o něm budou ostatní lidé v nemocnici myslet, momentálně není náš největší problém. „Achjo, pro dobro věci, Jamesi, to zvládneš, kámo." Slovům, která řekne sám sobě pro povzbuzení, se musím zasmát. Tenhle kluk je ztělesněné překvapení. Jsem zvědavá, co z něj vypadne příště.

Vzpomenu si, že mám v kabelce ještě jedny sluneční brýle, které jsou dost podobné těm, které jsem dala Jamesovi, a tak je z ní vylovím a nasadím si je na hlavu. Pak sbalím Jamesovy osobní věci, které zahrnují pouze mobil a klíče a následně jsem do kabelky ještě nemilosrdně nasoukám Jamesovu ortézu. „Jsi ready?" zeptám se ho, jakmile jsem hotová a připravená odsud vypadnout.

„Jako nikdy," řekne sebevědomě a usměje se na mě křivým úsměvem. Ve stejný moment nám na naše nosy dopadnou sluneční brýle, a tak se na sebe usmějeme a vykročíme směrem ke dveřím pokoje. James vykoukne ze dveří a poklepe svou těžkou botou na podlahu. Chris to zaregistruje, postaví se na nohy, přistoupí k automatickým dveřím a vydá se směrem do druhé uličky. „Běž napřed, Brook, ať to není tak nápadný," řekne mi James.

„Okay." Díky tomu, že odcházím sama, z toho nemám tak zlý pocit. Nikdo mě nemůže z ničeho podezírat, sama jsem přišla a sama odcházím. Ale stejně mám starost o Jamese. Avšak je zde tolik pacientů, třeba si ho nepamatují do detailů a nepoznají ho pod krytím slunečních brýlí a jiného outfitu. Ovšem kolik pacientů je tu kvůli postřelení střelnou zbraní?

Když projdu uličkou, krátce se zastavím u dveří a všimnu si toho, jak Chris o něčem rozmlouvá s jednou ze sester u pultu. Podlaha opět nepříjemně zavrže, Chris si mě všimne, a tak na něj lehce kývnu, aby věděl, že se James chystá opustit tuhle zatracenou dezinfekcí páchnoucí budovu. Zamrká na mě, což je pro mě znamení, že pochopil, že je čas. Naše znamení trvají jen pár sekund. Doufajíc, že budu nenápadná, pomalu přesouvám pohled na jeden z obrazů na stěně. Je na něm váza s kopretinami. Následně vyjdu ze dveří a o pár sekund později uslyším ránu. Něčí tělo se zhroutilo na zem.