ČÁST DRUHÁ

Následující den začne přesně tak, jak jsem předpokládala. Zrovna si jahodovým jamem potírám opečený toast, když vtom mi začne vibrovat telefon oznamující příchozí hovor od Jamese. Nechám chystání své chutně vypadající snídaně a zvednu hovor. Rodiče by mě s telefonem u snídaně určitě viděli neradi, ale vzhledem k tomu, že jsou oba v práci, si můžu dělat, co chci, aniž by mi to někdo z nich vyčítal. Tyto chvilky osamotě si vždy náramně užívám.

„Ano?"

„Čau, Brooklyn, neruším?"

„Rušíš. Zrovna si chystám snídani, ale povídej, musíme probrat ten dnešek." Zapnu si Jamese na reproduktor a začnu se zase věnovat svému toastu.

„Promiň. A dobrou chuť," uchechtne se do telefonu.

„Díky. Tak mi řekni, jak zní ten tvůj naprosto šílený plán. Jsem děsně zvědavá, jak to my dva zvládneme..." řeknu s pochybami.

„Vlastně to nebudeme jen my dva..."

„Cože? Koho dalšího jsi do toho uvrtal?" zeptám se překvapeně.

„Jmenuje se Chris, je to kámoš. Dělali jsme spolu," vysvětlí.

„Hmm, aspoň někdo tu má rozum," utrousím možná trochu nevhodnou poznámku. Avšak kdyby měli rozum oba, nikdy by se do takovéhle práce ani nevrhli. Ale možná skutečně platí to, co jsem si myslela již na začátku - že James byl prostě jen ve špatný čas na špatném místě.

„Já jsem taky... Argh, to teď nemá cenu řešit. Radši se pohněme dál. Chris na tebe bude čekat v nemocnici. Poznáš ho hned, je vysokej, světlý vlasy, nejspíš bude mít koženou bundu, tu nosí často. Jemu jsem taky řekl, jak vypadáš, takže když se tam objevíš, bude vědět, že jsi to ty. Nedávej najevo, že se znáte, nijak spolu nemluvte." Na chvíli se odmlčí a sykne bolestí. Nedokážu si ani představit, jaké to je, schytat kulku do těla - jak se ten nemilosrdný kousek kovu zarývá do živého masa. Při pomyšlení na ten pocit mi přeběhne mráz po zádech a rychle tu myšlenku zaženu do nejzazšího koutu své mysli.

„Fajn. Co tedy mám dělat?" zeptám se, protože nevím, jak zareagovat na jeho bolest. Nevím, co mu na to říct a jak ho utěšit. A třeba o to vlastně ani nestojí. Žádná moje útěcha totiž nenapraví škodu, kterou jsem napáchala. Nebýt mě, Jamese by nikdo nepostřelil. A to mě hrozně tíží.

„Půjdeš pro mě."

„To je všechno?"

„Ne tak docela. Budeme potřebovat auto. Ale to, hádám, není problém?" zeptám se.

„Hádáš správně," potvrdím. Nehádáš. Ty to víš...

„Dobře. Ehm, na Chrise čekat nebudeme. Odvede pozornost a my se co nejvíce nenápadně vytratíme. Myslíš, že bys mi mohla donést nějaké oblečení?"

„Vezmu něco z tátovy skříně..." zasměju se a on taky.

„Fajn. Děkuju. Jsi ještě lepší, než jsem si myslel, Brook. Líbí se mi, že se skoro ničeho nebojíš. Možná se překonáváš, ale i tahle verze tebe se mi líbí. Máš to u mě," řekne a moje srdce jako by právě roztálo. Ani nevím proč, ale zkrátka se mi na těch jeho slovech něco neskutečně líbí. Asi to, že mě bere jako nebojácnou a silnou osobu. Něčeho takového jsem se od rodičů nikdy nedočkala. Ale chápu to, s nimi totiž na druhou stranu nemusím bojovat o život...

„Já myslela, že to já jsem ta, která něco dluží," řeknu a můj ukazováček začne na dřevěný stůl kreslit neviditelné obrazce.

„Nejsi. Nikdy mi nebudeš nic dlužit, Brooklyn." Nasucho polknu. Nějak ho nechápu a to se mi nelíbí. Dál se však nevyptávám. Bojím se, že bych tím mohla tuhle chvíli pokazit, a to za žádnou cenu nechci. „Budu muset končit. Chápeš všechno?" Nejradši bych mu v návaznosti na jeho předešlá slova řekla, že vůbec nic nechápu, ale nechám to tak a rozhodnu se přitakat.

„Ano. Jenom poslední věc... kdy tam mám dorazit?"

„Kolem půl třetí. Od tří jsou návštěvní hodiny. Bude se to tu hemžit lidma. Tím líp, protože se mezi nima ztratíme."

„Musím uznat, že to máš dobře promyšlený," vyslovím pobaveně.

„To si piš," zasměje se.

* * *

Opět jsem ve stresu, ale zároveň nabitá a odhodlaná se pustit do akce. Z obrovské šatní skříně svých rodičů vylovím jedny tmavě šedé tepláky a obyčejné tričko, aby James nevypadal příliš nápadně. Sice si dokážu představit, že bílé by mu sedělo lépe, ale pro všechny případy jsem se musela spokojit s černým. Svůj vlastní outfit jsem sladila do šedé barvy, protože v černé se necítím sama sebou, je na mě příliš tmavá a můj šatník mnoha černými kousky stejně neoplývá.

Ve svém pokoji si dám oblečení pro Jamese do větší kabelky, než jakou nosím obvykle, a jsem připravena k odchodu. V předsíni si obuju obyčejné bílé tenisky a z malé skříňky seberu svůj drobný svazek klíčů spolu s klíčem od svého auta. Právě teď jsem nesmírně vděčná za to, že mám vlastní auto. Jinak nevím, jak bych se se zraněným Jamesem dokázala rychle dostat pryč z pozemku nemocnice.

Sebevědomá a připravená se postavit celému dnešnímu dni čelem nastoupím do svého červeného, ne velmi nenápadného, Fordu. Na jízdu si pustím album od skupiny Queen, abych se trochu odreagovala, a hudbu dám tak nahlas, že mohu slyšet i cítit, jak se reproduktory pod tíhou zvuku chvějí.

Tohle se mi líbí, pomyslím si, když mi na nos dopadnou černé sluneční brýle.