Cestou domů v autě panuje ticho a ve vzduchu je cítit napětí.

„Doma bychom si měli promluvit," pronese otec po nějaké době. Už jsme jen pár metrů od našeho domu.

„Souhlasím," řeknu tiše a táta si mě přeměří svým přísným pohledem skrz zrcátko.

Musím očistit své jméno, musím jim povědět, co se stalo. Ale ne všechno, to nejde. A především musím Jamese vylíčit v tom nejlepším světle, jinak ho už nikdy neuvidím.

Když vystoupíme z auta a vejdeme do našeho útulného domova, který je pro mě i přes svou krásu a pohodlí občas vězením, ihned zamířím do svého pokoje. Už jsem se začala těšit, že si půjdu vybalit věci a lehnu si do své měkké postele, avšak někdo mé plány o pár sekund oddálí. „Za dvacet minut buď tady, musíš nám to vysvětlit," ozve se otec z chodby a zastaví mé kroky na schodech do patra. Otočím se na něj a souhlasně přikývnu. „Báli jsme se o tebe," řekne ustaraně.

„Já vím, tati. Já jsem se bála taky," řeknu a nechám ho tam přemýšlet nad svými slovy.

* * *

Při uklízení se vždy cítím klidná. Je to taková moje činnost, která mi pomáhá vyčistit si hlavu. Když si vybalím všechny věci z batohu, rovnou si i poklidím v pokoji a přerovnám si i nějaké věci na pracovním stole. Když mám hotovo, za odměnu hodím své tělo na postel. Přestože mám ráda pohyb, občas se ráda jen tak válím v posteli a koukám na své oblíbené seriály. Jenže zrovna teď se na žádný dívat nemůžu, jelikož mě čeká chvilka vysvětlování včerejšího dne a dnešního rána mým rodičům.

Upřímně se mi tam dolů za nimi vůbec nechce, ale při uklízení jsem si to všechno promyslela tak, abych na některé věci nezapomněla a vynechala to, co vynechat chci. Jsem zvědavá, jestli to klapne a dostanu rodiče opět na svoji stranu, protože jsem přesvědčena o tom, že si nejsou jistí, zda by mi měli věřit či ne. A možná dělají správně, protože jim neřeknu všechny detaily a budou mít právo mě podezírat... Ale to se mi samozřejmě nehodí, proto to musím zahrát co nejvíc přesvědčivě jen dokážu.

Jsem trochu nervózní, protože jsem jim nikdy nelhala. Možná jen o svých pocitech ohledně naší rodiny. Celý svůj život jsem totiž předstírala, že je všechno v pořádku a že jsem naprosto spokojená a šťastná. A to protože mám v podstatě všechno, o čem některé děti mohou pouze snít - mám oba rodiče a žijeme v nadstandardních podmínkách . Přesto všechno, co mám, mi celou tu dobu něco chybí - jejich péče a pozornost. Je pravda, že teď už tyhle dvě věci skoro nepotřebuji, ale v dětství mi poměrně chyběly. Ne že by se o mě nestarali, ale oba vždycky hodně pracovali a občas mě přehlíželi za cenu toho, abychom mohli žít tak, jak žijeme.

Náš dům je totiž součástí té malé čtvrti plné velkých a moderních rodinných domů, které jsou těmi nejnovějšími ve městě, a my bydlíme v jednom z nich. Je to sice hezké, ale ne velmi praktické, jelikož naše čtvrť se nachází na kopci a když se zvedne silný vítr, je to poměrně děsivé. Zdá se, že všechno má svá pro a proti. I luxus může mít své mínusy. Jenže to spousta ostatních lidí nevidí.

„Brooklyn?" uslyším mámin hlas, jenž mě vytrhne z víru mých myšlenek.

„Už jdu!" zavolám na ni zpátky a vyskočím z postele.

Když se ocitnu na prahu prostorného obývacího pokoje prosvětleného denním světlem, naskytne se mi pohled na moje dva ustarané rodiče sedící na kožené pohovce. Usadím se tedy na kraji křesla, jenž stojí naproti pohovce. Chci na ně pěkně vidět, protože tahle chvíle je pro mě velmi důležitá. Nesmím ji zkazit.

„Tati, mami, vím, že jste ve mně vkládali velké naděje a že jste mi věřili, ale včera se stalo něco, co vám musím objasnit," spustím a promnu si ruce.

„To bychom byli rádi. Brooklyn, nemohli jsme se ti dovolat a tvoji kamarádi nám řekli, že s nimi nejsi a že ani neví, kam jsi zmizela. Nikomu jsi nic neřekla. Měli jsme o tebe vážně strach," řekne máma zděšeně. Ruce se jí zlehka třesou. Snaží se to zamaskovat tím, že si hraje se svým stříbrným náramkem, jenž jí objímá levé zápěstí. Zdobí ho malý čtyřlístek, který jí daroval táta k jednomu z jejich výročí svatby jako symbol toho, že ona je to největší štěstí, jaké ho v životě potkalo. Dokázal by to říct i o mně? Po včerejšku pochybuji. Může to být po dnešku jinak?

„Ten telefon můžu vysvětlit..." začnu se svým naplánovaným proslovem. „Zjistila jsem, že mám poškozenou SIM kartu, nefunguje. Taky mi bylo podezřelé, že jste nevolali." Ve skutečnosti si myslím, že mi James SIM kartu z telefonu vytáhl, abych nebyla v kontaktu ani s přáteli, ani s rodiči. Anebo to má jiný důvod?
„Co se týče toho, proč jsem odešla z festivalu... Někdo po mně šel," řeknu a všimnu si, jak máma zalapá po dechu. Táta jen nevěřícně kouká a čeká, co k tomu dodám. „A pak se objevil James, ten kluk, o kterým vám říkali lidi z nemocnice. Zachránil mě."

„Jako jediný?" zeptá se otec.

„Ano, jako jediný mi pomohl. Většina ostatních lidí byla pod vlivem alkoholu, včetně mých kamarádů..."

„Ehm, a co se tedy dělo poté?" zeptá se máma.

„James měl o mě strach a vzal mě k sobě domů. Bylo vážně pozdě." Ne, nebylo... „Vím, že se to zdá být vážně šílené, ale James mi není úplně cizí. Znám ho že čtenářského klubu v naší škole. Je to můj kamarád. Ale ne až tak blízký jako ostatní moji přátelé. Proto jsem vám o něm nikdy neřekla. Ale zdá se, že v nouzi skutečně poznáš toho pravého přítele." Té lži o čtenářském klubu se mi chce opravdu smát, ale musím si zachovat neutrální obličej.

„Dobře. Ale přeci jen tě mohl odvést domů," namítne otec.

„Mohl, jenže já jsem nechtěla. Nechtěla jsem vás uprostřed noci budit a říct vám něco takového. Ale abych vám to dopověděla, tak dnes ráno jsme se chtěli jít s Jamesem projít do lesa a popovídat si ohledně toho, co se stalo včera, jenže se odehrála ta střelba. James to schytal za mě. Někdo ho postřelil a možná to byl ten samý člověk, který se mě na festivalu pokusil unést. Ale je to jen moje teorie..." dořeknu a pohledem skenuju jejich nevěřícné výrazy ve tváři.

„To je příšerné!" zvolá máma hystericky a v sekundě se jí začnou na tvářích objevovat potůčky slz, které se přede mnou snaží schovat v tátově hrudi. Ten se ji snaží utěšit tím, že ji hladí po vlasech a svírá ve svém pevném objetí. Taky bych si přála, aby mě takhle někdo držel v náručí - s takovou útěchou, pochopením a láskou, až bych měla pocit nekonečného bezpečí a všechny starosti by se rázem alespoň na chvilku vypařily.

„Naštěstí už probíhá vyšetřování. Doufám, že toho střelce brzy najdou. A měli bychom poznat toho Jamese. Dlužíme mu," řekne táta na závěr a já se nad tím nepatrně pousměju, přestože kousek ode mě sedí má zhroucená matka.

×××

Ahoj! Normálně do téhle knihy svými slovy nezasahuji, ale tentokrát musím. Chci se omluvit, že nebyla delší dobu kapitola, ale mám nějaký psací blok. A možná jsem jenom líná, nevím.🤔 Ale ty slova se ze mě prostě nesypou tak, jak bych si přála. Každopádně bych tu chtěla hrozně moc poděkovat svojí skvělé korektorce, bez které by se tahle knížka nedala vůbec číst. Takže díky @mariicorn, že máš se mnou takovou trpělivost a děkuji taky vám všem, kteří tuhle podivnou povídku čtete.😄 Moc si toho vážím.✨ Mohla bych vás poprosit o nějaký názor?💬 Sama jsem si vědoma, že se ten děj táhne a není to moc zajímavé, ale pokusím se to v příštích částech změnit. Zatím se mějte. 😊