„Co bude dál?" zeptám se.

„To záleží na tom, jestli s tebou teď nemluvím naposledy," zamumlá s mírným úsměvem.

„Ty se mnou nemluvíš naposledy. Vrátíš se pro mě a chytíš mě, jako vždycky, vím to. Sice tě neznám moc, ale přesně v tuhle chvíli vím, kdo jsi."

„Co tím myslíš?" Prudce se nadzvedne, ale když zasyčí bolestí, položím mu volnou dlaň na hruď, a donutím ho tak si zase lehnout. Jeho vytřeštěné oči jako by hledaly odpověď v těch mých.

„Z nějakého důvodu jsi mě sledoval. Znáš mě. A možná víc než to. Byl jsi se mnou vždycky, jen jsem o tom nevěděla. A teď tu konečně jsi, přímo přede mnou. A jsi tu moc krátkou chvíli na to, abych mohla poznat i já tebe. Takže tu zůstaneš, ať se ti to líbí, nebo ne. Možná nejsi svatý a přineseš mi do života spoustu problémů, ale já je budu chtít vyřešit s tebou. Protože můj nudný život je konečně alespoň trochu zajímavý. Sice jsem si nepředstavovala, že se můj život změní takhle nebezpečným způsobem, ale beru, co je. Možná jsem pitomá, že ti věřím, a že si myslím, že by všechno tohle mohlo vést k něčemu dobrému, ale já chci změnu. Jednou ti řeknu proč," pronesu a James svými hbitými prsty dotkne mé horké tváře.

„Nevím, co na to říct. Teda... Přesně tohle je ten důvod, proč se mi tak l-"

„Jamesi! Jsou tu." V lese je o něco méně denního světla, než mimo něj, takže nás světla záchranky osvítí, a posádka tak hned vidí, kde jsme. „Promiň, že jsem tě tak vyrušila, ale řekneš mi to, až ti bude líp, ano? Z více důvodu na to teď není ten vhodný čas." Protože nejsem připravená slyšet, že mě platonicky miluješ...

„Neudělal bych ti takovou radost, že bych ti neřekl pravdu," zazubí se na mě. Asi si myslí, že si pořád ještě nejsem jistá tím, že chci znát pravdu, ale tak to není. Jen když na to konečně došlo, chci to oddálit. Nejsem na to připravená, na nic z toho. Za posledních několik hodin se toho odehrálo tolik, že si to musím ještě nejdřív nechat uležet v hlavě. A možná na pravdu nakonec přijdu úplně sama a budu mít čas to vstřebat, než se James vrátí z nemocnice.

Když záchranáři vyskáčou z auta, naloží Jamese na lehátko, a mezitím ke mně jeden muž z posádky přistoupí s informací, že mě moji rodiče hledají, a že jsem byla prohlášena za pohřešovanou. „Dnes ráno se vám snažili mnohokrát dovolat, ale když jste nezvedala telefon, což u vás prý není zvykem, rozhodli se vás nahlásit jako pohřešovanou," sdělí mi muž ve středním věku. To snad není pravda. Je pravda, že nezvedání telefonu u mě není zvykem, a sice jsme se domluvili, že mě ráno zkontrolují, ale pustili mě na festival a kdybych se náhodu opila, což jsem měla výslovně zakázáno, ale stát se to mohlo a měli s tím pro jistotu počítat, je jasné, že bych spala až do pozdního dopoledne, tudíž mohli vyčkat a nemuseli hned chodit na policii. Ledaže by se od mých přátel nějak dozvěděli, že jsem beze slova zmizela.

„Nevím, co k tomu říct. Nic se nestalo. Neutekla jsem, ani nic takového, jen jsem byla na festivalu, na který mě sami pustili a... " Netuším, jak tu větu dokončit, protože si uvědomím, že se vlastně něco stalo. Málem mě Oscar unesl, hned na druhý den se to mohlo povést tomu cizinci, který se ukázal u Jamese doma, a dnes mě mohl někdo klidně zastřelit. Když se nad tím tak zamyslím, je to ještě horší, než jsem si myslela. Asi mám problém. Vůbec netuším, jak tohle vysvětlím rodičům, natož policii, která bude mít jistě nespočet otravných otázek.

A pak je tu James. A u něj už vůbec netuším, jak vysvětlit, proč jsem s ním byla a co jsem s ním dělala.

„Klid, slečno. Nejsme tu od toho, abychom vás vyslýchali. Ostatně, to je práce pro někoho jiného. Musíme se postarat o vašeho zraněného..."

„Kamaráda," poradím mu.

„Dobře, o vašeho kamaráda. O zbytek se postará policie," řekne a mně se z pomyšlení na policii skoro zatočí hlava. Jsem skutečně v průšvihu a netuším, jak se z něj dostanu. „Jste nějaká bledá, je vám dobře?" zeptá se starostlivě a dotkne se mé paže.

„Měla bych být v pořádku, když někdo prostřelil mého kamaráda? Byl byste v pořádku?" zeptám se. Nemyslím to ironicky, ale vážně chci vědět, jestli bych měla být v pohodě, anebo ne.

„Měla byste se cítit tak, jak potřebujete. Nesnažte se svoje pocity potlačovat, protože tím hůř vám bude. Je v pořádku, nebýt v pořádku, obzvlášť po tom, co jste viděla. Co se týče té druhé otázky, kvůli mému povolání se ode mě očekává, že dokážu zachovat klid, ať se děje cokoliv. A to skutečně dokážu, člověk se časem trochu obrní vůči všem těm hrůzám. Ale nikdy ne úplně. Záchranáři jsou taky jen lidé a když nejsme v práci, dolehne to na nás jako na všechny ostatní. Je to zkrátka normální. Jen je důležité, abyste u sebe v téhle době měla nějaké své blízké, ti vám mohou pomoci víc, než si myslíte," dodá s hřejivým úsměvem, který mě alespoň na malou chvilku uklidní.

„Asi máte pravdu..." podotknu.

„Mluví ze mě roky zkušeností... A teď pojďte, musíte jet s námi. Rodiče si pro vás přijedou do nemocnice."

V sanitce se Jamesovi dostane první pomoci. Už na sobě nemá své tričko a doktor se stará o jeho zranění.

Všechno se mi zdá najednou takové rozostřené. Jako by to ani nemohla být pravda.

Jakmile dorazíme do nemocnice, Jamese okamžitě pošlou na operační sál. Mě nechají čekat na rodiče ve vestibulu, kde se pohybuje spousta lidí. Vůbec je ale nevnímám, protože jsem příliš zarytá ve svých vlastních myšlenkách. Ani jsem nezaregistrovala příchod svých rodičů. Máma se proti mně rozběhne a samým štěstím, že se mi nic nestalo, mě vezme do náruče. Najednou se o mě stará? Až když mi jde o život?

Snažím se ty pesimistické myšlenky rychle zapudit do nejtemnějších koutů své mysli, abych si na ni při svých prvních slovech nevylila svou nepříjemnou náladu.

„Ahoj," zamumlám jen.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," řekne s úlevou a pohladí mě po vlasech.

„Jo, to já taky," přitakám tiše.

Otec se netváří tak nadšeně z toho, že mě zase vidí, jako má matka. Ale k mému údivu mě obejme taky. Zřejmě se ale zlobí. Namluvila jsem mu, že na mém prvním festivalu se mi nic nestane, a že jim budu zvedat telefon, ale to se nestalo. Jeho důvěra ve mně je určitě tatam. Z jeho pohledu je mi to více než jasné. Přitom to ještě včera bylo jinak.

Ale vlastně všechno bylo včera ráno úplně jinak...