„Jen počkej, vezmu si batoh," řeknu a v rychlosti si pro něj dojdu k Jamesově posteli, kde jsem ho předtím nechala.

„Co jsi s ním udělala?" zavolá na mě James otázku, které jsem se obávala. Copak si o mně asi pomyslí, když mu řeknu, co jsem tomu muži udělala?

„Já jsem ho... trefila do hlavy," přiznám.

„Aha. Fajn... Teda počkat. A čím jsi ho jako trefila?"

„Tou skleněnou vázou, kterou jsi měl v koupelně na okrasu... Ale dýchal, když jsem odcházela!"

„Ehm, dobře..."

Seberu batoh z podlahy a zamířím za Jamesem, který na mě čeká u otevřených vchodových dveří svého bytu. Naposledy pohlédnu na obývací pokoj, jako bych se tam již nikdy neměla vrátit. A možná už se tam opravdu nikdy nevrátím. Je možné, že dneškem končí všechno tohle dobrodružství. Na druhou stranu ale bude konec s nebezpečím, a za to bych měla být ráda. Jenže se obávám, že James je svým způsobem též nebezpečí. A já nějak nechci, aby se mi vypařil ze života, protože toužím po tom, poznat ho, a zjistit, jaký skutečně je a jak zní celá pravda o tom, co má s Oscarem.

„Máš všechno?" zeptá se James, jako by mu opravdu záleželo na tom, jestli mám všechny své věci, přestože nás to zdržuje.

„Jo," kývnu na souhlas a on si palcem setře krev ze rtu.

„Fajn, padáme," řekne James, zabouchne za námi dveře a následně je zamkne.

„Ty ho tam necháš?" zeptám se udiveně.

„Jo, protože ho to zdrží, kdyby po nás šel, což asi půjde," vysvětlí a já se v duchu proklínám za to, že jsem se zeptala na tak stupidní otázku. „A když zjistí, že je zamčeno, ven se dostane díky požárnímu schodišti, kdyby ses chtěla zeptat i na tohle," dodá James nakonec, strčí si klíče do kapsy svých tepláků, a pak svižným tempem zamíříme na dvůr, který se nachází za domem. Slouží očividně z větší části jako parkoviště. Jsou zde jen tři auta a jedno z nich se ozve krátkým zapípáním, když James stiskne tlačítko na svých klíčích. Trochu mě zarazí, že James vlastní to nejhezčí a možná i nejlepší auto ze všech tří - šedý Mercedes. Kde k němu přišel? Tu samou otázku bych si ale mohla pokládat v souvislosti s jeho bytem...

„Nastup si, prosím," požádá mě James a sám usedne do auta na místo řidiče. Bez přemýšlení udělám, co mi řekne. Sundám si ze zad batoh a položím si ho mezi chodidla. Následně si zapnu bezpečnostní pás, ale to už má James dávno nažhavený motor a vyjíždí pryč z parkoviště. V autě panuje ticho, slyšet je jen onen motor a zvuk blinkru. Nemám chuť nic říkat a navíc ani netuším, co bych říkat měla. A možná o to James ani nestojí. Z jeho výrazu nedokážu nic vyčíst, jen se soustředí na cestu před sebou. A tak to dělám taky.

Mám sice na jazyku otázku, kam teď jedeme a kdy mě konečně pustí domů, ale nevyslovím ji, protože mám trochu strach, že by ho to naštvalo, nebo minimálně dostalo do nepříjemné nálady, a to je to poslední, co bych si přála.

Po chvilce zastavíme u lesa, a tak trochu znejistím.

„Co tu děláme?" zeptám se, aniž bych mu věnovala jediný pohled. Místo toho se dívám na jehličnaté stromy před sebou.

„Měla bys znát pravdu. Už toho stejně víš příliš," řekne James ztrápeně. Překvapí mě to, ale nedám to najevo.

„Já už chci jen jet domů," vydechnu. „Chci vědět pravdu, ale zároveň se toho bojím."

„Nezáleží na tom, jestli chceš, nebo nechceš, ty ji znát musíš, ať se ti to líbí, nebo ne," rozohní se. Rozhazuje u toho rukama, aniž by se na mě podíval. „Nejde to jinak. Nemůžu takhle žít dál, ne potom, co jsem se do tebe-"

„Jamesi, pozor!" křiknu na něj a schoulím hlavu ke kolenům hned po tom, co mezi stromy zahlédnu postavu oblečenou v černém a se zbraní v ruce, z níž po zlomku vteřiny vyjde poměrně hlasitý výstřel.

Jenže mé varování přišlo příliš pozdě.