„No tak, kdepak jsi? Brooklyn se jmenuješ, že?" ptá se cizinec tónem hlasu, který lidé používají k malým dětem. Od něj to však zní spíš děsivě a ironicky, což je jistě účelem. „James má k tobě zvláštní vztah. Už od doby, co jsem tě s ním poprvé sledoval."

Sledovali mě. Není to pro mě překvapení, ale konečně to někdo vyslovil nahlas a já s jistotou vím, že je to pravda.

Muž se blíží. Jeho hlas i kroky jsou čím dál hlasitější. Snažím se připravit na útok, a taky na útěk, který by podle mého plánu měl následovat. Jen ještě nevím, zda tenhle plán bude zahrnovat i Jamese. Stále si nejsem jistá, zda je na straně mé, anebo na straně Oscara a toho cizince. Buď mě James sledoval, protože byl dobrovolně součástí jejich plánu, anebo proto, že jim jejich plán chtěl překazit a musel si hrát na jednoho z nich. Těžko říct.

Dveře nechám odemknuté, jelikož předpokládám, že kdybych se v koupelně zamkla, ten muž by je mohl vykopnout. A to by nemuselo dopadnout dobře, jelikož se schovávám přímo za nimi a mohla bych tak schytat nepěknou ránu do obličeje. Ale až je cizinec jednoduše otevře, čeká ho nemilé překvapení.

„Jsi tady?" ozve se hlas zpoza dveří. „Brook?" Srdce se mi opět rozbuší jako šílené, jelikož jde do tuhého. Ale teď je to v pořádku. Cítím obrovský příval adrenalinu, který mě donutí udělat to, co musím, i kdybych si to nakonec chtěla rozmyslet.
„Jasně, že jsi. Kde jinde bys mohla být."

Uslyším, jak se jeho ruka dotkne kliky, a následně se pomalu začne stáčet směrem dolů.

Dveře se začnou váhavě otevírat. V rukou svírám svoji „zbraň", kterou si nervózně tisknu k břichu.

Udělám to bez přemýšlení, a to tak rychle a nelítostně, že samu sebe nepoznávám. Je jedna věc říct si, že něco uděláte, ale je věc druhá, jestli to doopravdy uděláte. Nevěřím tomu, že jsem dokázala udělat něco, co se mi vždy tak příčilo. Ale teď... Jako bych udělala správnou věc. Cítím se provinile a zároveň ne. Je to zvláštní pocit. Jako bych byla hrdina a mohla svět zbavit padouchů, ale musela se kvůli tomu jedním z nich stát. Dává to vůbec nějaký smysl?

Když jsem ruce se svou provizorní zbraní zvedla do vzduchu a zahlédla překvapený výraz muže s černými vlasy, trvalo to jen zlomek sekundy, než jsem se napřáhla a rozbila mu skleněnou vázu o hlavu. Jelikož je minimálně o pět centimetrů menší než já, bylo to vcelku jednoduché.

Jeho tělo bezvládně padlo k zemi, když se po místnosti rozletěly poslední kusy skla. Střepy se teď válí všude po zemi, menší kousky se dokonce třpytí ve vlasech mého protivníka.

Uběhla už asi minuta od toho, co jsem mu rozbila vázu o hlavu, a muž se stále nezvedá, takže zkontroluji, zda dýchá, a k mému štěstí ano. Havraní vlasy mu k sobě začne slepovat krev, ale té naštěstí není mnoho. Tuším, že to přežije, ale bude mít bouli na hlavě a možná lehký otřes mozku. Hlavní však je, že jsem ho nezabila. Asi bych se přes to jen velmi těžko dostávala, kdyby zemřel. Po zbytek života bych se považovala za vraha.

Za zvuku křupání skla pod svými teniskami vyrazím pryč z koupelny. Mezi chodbou a obývacím pokojem leží na zemi James, který zřejmě dostal pořádnou ránu pěstí. Přiskočím k němu a kleknu si vedle jeho bezvládného těla. Tvář má červenou a tuším, že se mu brzy zbarví do několika různých barev. Taky má jemně natržený ret, ale jinak mu asi nic není. Zřejmě je jen trochu mimo z toho pádu na podlahu.

„Jamesi?" promluvím na něj tiše. Jemně s ním škubnu, aby se dostal z toho nevím-čeho, kde teď je, ale ani se nehne. Položím mu ruku na zdravou tvář, párkrát ho po ní poplácám a on na mě konečně zamrká. „Jamesi? Oh, bože, jsi v pohodě?" zeptám se a předčasně si oddechnu. James ale souhlasně zakýve hlavou.

„Promiň," řekne a vezme mě za ruku, kterou jsem ještě před chvílí držela jeho tvář.

„Na omluvy není čas, musíme zmizet."

I když pořád existuje možnost, že to James hraje na obě strany, nemůžu ho tu nechat. Nechci riskovat, že by mu Oscar nebo ten cizinec něco udělal. K Jamesovi mě něco táhne. Nevím, co přesně to je, ale srdce mi říká, že jsme v tom teď spolu. A musíme si navzájem pomoct.