Skrze velká okna se do místnosti snaží prodrat sluneční paprsky, které mě probudí. Nejradši bych spala dál, protože ve spánku se mi nemůže nic stát. Nemusím v něm přemýšlet nad tím, co bylo, a co bude dál. Jenže jednou bych se stejně probudit musela. Holt začíná další den mého dobrodružství. Dá se to tak vůbec nazvat, když jde možná o únos?

Posadím se na kraj postele a spustím nohy dolů. Má chodidla se dotknou chladivé dřevěné podlahy, což je příjemné. V tomhle horkém letním počasí je mnou každé zchlazení vítané.

Po chvíli se postavím na nohy, abych svým pohledem zachytila Jamese. Spí na pohovce otočen zády ke mně. Napadne mě, že bych se mohla vyplížit ven. Musela bych být ale extrémně tichá a nejsem si jistá, zda to vůbec dokážu. Stojí to za pokus? Protože pokud to nevyjde a James mi bude opět v patách, vsadím se, že bude zuřit a nenechá mě jen tak utéct.

Opatrně našlapuju po dřevěné podlaze, aby náhodou nezavrzala víc, než bych si přála, a během chvilky se dostanu ke dveřím.

„Chystáš se někam?" promluví na mě James podezíravým hlasem. Musel být ve střehu již pár minut. A to, že mu neuteču, si pojistil i tím, že v zámku vchodových dveří není zastrčen žádný klíč. To jsem mohla čekat...

„Vlastně máš pravdu. Chystám se do koupelny, Jamesi. Jak ses vyspal?" zeptám se mnohem přívětivějším tónem hlasu, než jaký ke mně použil on. Vsadím se, že když k němu budu milá, zaskočí ho to a bude opět klidný.

James se posadí a shrne ze sebe deku. „Celkem v pohodě," zívne. No jasně, že mě to nenapadlo. Beztak probdil celou noc, protože se bál, že se pokusím o útěk. Má viditelné kruhy pod očima, které mi to mohou potvrdit.

„Fajn, tak já tedy jdu sem," řeknu a ukážu na dveře od koupelny.

„A jak ses vyspa-" zaslechnu, ale to už se za mnou zavírají dveře.

* * *

Zaposlouchám se do zvuku tekoucí vody. Odprostím se od všech myšlenek, které se týkají toho, co se bude dít dál. V hlavě najednou nemám nic víc, než pouhé prázdno. Uleví se mi, strach je pryč. Bohužel ne na dlouho.

Uslyším hlasitou ránu. Podle zvuku se rozbilo něco skleněného. Jako bych před očima viděla střepy. Rychle vylezu ze sprchy, ledabyle se usuším a v rychlosti se obléknu do šortek a pruhované trička.

Přiložím ucho ke dveřím v naději, že tak možná zjistím, co se za nimi děje. Uslyším dva mužské hlasy. Jeden nepoznávám, ale ten druhý nemůže patřit nikomu jinému, než Jamesovi. „No tak, Jamesi, kde je?" zeptá se téměř agresivně ten nový hlas. Myslí tím mě? Srdce mi začne bít rychleji, než je normální. Ani nevím, jestli ze strachu o sebe samotnou, anebo o Jamese. Vím, že by mi na něm nejspíš nemělo moc záležet, ale nemůžu si pomoct. Představa, že by mu někdo ublížil, mi není nijak příjemná. Možná je to tím, že kdyby to byl obyčejný kluk, které ho bych potkala na školní chodbě, připadal by mi nezvykle sympatický.

„Zdrhla, není tu," zaslechnu Jamesovu sebevědomou odpověď. Kdybych já nebyla já, zřejmě bych mu to i uvěřila. Není pochyb o tom, že je dobrý lhář. Pravděpodobně pořád něco předstírá a má spoustu tajemství. Nevím, jak to cítí on, ale pro mě by to bylo neskutečně vyčerpávající.

„Nelži. Žádná ti ještě neutekla, tak jak je doprdele možný, že tahle ti zdrhla? Řekni mi pravdu, nebo za sebe neručím," pohrozí Jamesovi ta neznámá osoba. Žádná ti ještě neutekla? Kolik dívek už James a Oscar unesli?

„Říkám ti pravdu, spal jsem a ona mi vzala klíče, je to prav-" Další rána. Tentokrát to není sklo. Něčí tělo dopadlo na zem.

„Já ti dám pravdu..." řekne cizinec ironicky a já si musím dát ruku přes pusu, abych nevyjekla. „Příště budeš vážit slova," odfrkne.

Dýchám příliš nahlas, a tak se donutím uklidnit. V hlavě ale klid mít nedokážu. Teď už mi totiž James nepomůže.

V útěcích nejsem moc dobrá. Musím se schovat.

A pak udeřit. Tak silně, jak jen mi to mé slabé paže dovolí.