Když Jamese následuji do bytu, všimnu si, že vedle vchodových dveří je malá dotyková obrazovka a když se jí James na několika místech dotkne, na chodbě se během chvilky rozsvítí, jako i v celém bytě. Světlo mi odhalí, jak obrovské to zde je, na to, že se nacházíme v bytě. Přesně jak James říkal, není to tu ani zdaleka tak hrozné, jak to vypadá zvenku. S novým místem jako bych se nabila novou energií. Mám chuť objevovat každé zákoutí Jamesova bytu, abych se dozvěděla, kdo skutečně je.

Chodba není dlouhá, ale vede přímo do prostorného obývacího pokoje, který od chodbičky neoddělují žádné dveře. Mohu tak zahlédnout alespoň pár věcí, které se v něm nacházejí - bílý kožený gauč, prosklený konferenční stolek, pod kterým leží chlupatý koberec, květináč s nějakou vysokou zelenou rostlinou a pár dalších dekorací. Neměla jsem ani tušení, že by tohle mohl být Jamesův styl. Vypadá to tu tak čistě, moderně, svým způsobem dokonale...

„Je to tu krásné, Jamesi," řeknu překvapeně a ohromeně zároveň.

„Díky," řekne s pokřiveným úsměvem. „To ale není všechno," dodá.

Zajímá mě, čím dalším by mě ještě mohl překvapit. S Jamesem jsme si zujeme boty a hned potom mě vezme na prohlídku svým útulným bytem. Pomalu začínám mít pocit, že se není, čeho bát. Možná že Pronásledovatel, tedy Oscar, je jen jedna z chyb, které James udělal a lituje jí. Třeba s ním už dávno není v kontaktu a dnešek byl jen náhoda. Ale pořád je zde příliš nevysvětlených skutečností, které James a Oscar řekli, a které mě v hloubi mysli nutí o Jamesovi stále pochybovat.

V obýváku má James širokoúhlou televizi s herní konzolí, což mě překvapí, protože nevypadá na někoho, kdo by hrál hry. Taky si všimnu ještě nějakých další technologických výdobytků, přičemž u některých si ani nejsem jistá, k čemu slouží.

Po tom, co mi James ukáže očividně tu největší místnost v bytě se vší tou technikou, vezme mě po dřevěných schodech do své ložnice. Schůdků vyjdeme jen pár a dovedou nás přímo do otevřeného a poměrně prostorného pokoje propojeného s tím obývacím. Skoro celý jeho byt je jedna velká prostorná místnost. A dveře tu má snad jen koupelna a toaleta. Nikdy jsem nic takového neviděla. Možná jen v nějakém filmu.

Jamesova postel je vyrobena ze dřeva natřeného bílou barvou a zespodu ji osvětluje jemné světlo led žárovek. Další vychytávka, která to v Jamesově bytě dělá útulnější. Taky se zde nachází další zelená rostlinka, několik poliček s knihami, pracovní stůl s notebookem a dalšími drobnostmi.

„Jak je možné, že je to tu tak velké?" zeptám se nevěřícně.

„Patřilo to tu prý nějakýmu úspěšnýmu podnikateli, kterej trpěl hodně silnou klaustrofobií. Nechal si údajně spojit dva byty v jeden, protože mu vyhovovaly velké prostory. To je asi pochopitelné... Každopádně nevím, do jaké míry je to pravda. Řekla mi to totiž jedna drbna z patra pode mnou. Ale vysvětlovalo by to to, jak to tu vypadá..."

„Aha. A proč tu teď bydlíš ty, když jsi sám?" zeptám se s upřímným zájmem.

„Jen tak prostě," odsekne.

„Jen jsem se zeptala..."

„Samozřejmě," vydechne tiše. „Koupelna je na chodbě a kuchyně je támhle," řekne a ukáže na kuchyňský koutek propojený s obývacím pokojem - opět žádné dveře. „A spát můžeš tady v ložnici. Já si lehnu na gauč," řekne na konec a já se podivím tomu, že mě chce nechat spát ve své posteli. To přece nemůže dovolit. Vždyť jsem cizí.
Následně se mi ale vybaví jedna z vět, kterou dnes pronesl: „Jsi tak nápaditá... Nechápu, jak mi to mohlo uniknout."
Nejspíš pro něj tak cizí nejsem.
To jen on je cizí mně.