Uvědomila jsem si, že jsem neměla právo soudit Jamesovo zvláštní chování, protože jsem ani netušila, čím si už v životě prošel a jak moc to jej a celý jeho život poznamenalo. Soudě podle toho, co před malou chvílí zmínil, si zřejmě něčím špatným skutečně prošel. Nejspíš mu zemřel někdo, na kom mu hodně záleželo. Chtěla bych se ho na to zeptat, protože mě zajímá jeho minulost, ale vím, že je to bolestivé téma a já nechci otevírat staré rány. Pokud se zítra ráno neuvidíme naposledy, tak se to třeba někdy dozvím.

* * *

Cesta k Jamesovi domů probíhá převážně v tichosti. Snažila jsem se načít nějaké téma, ale James se ani jednou nepokusil ho se mnou rozvinout v plnohodnotný rozhovor. Vykládám si to tak, že se se mnou nechce bavit, protože nevěřím v ty jeho hvězdy. Ale nemá důvod, proč mi to mít za zlé. Je to moje rozhodnutí, můj názor, moje volba a můj život. A on to musí respektovat stejně tak, jako já respektuji jeho. A to, že se na jedné věci neshodneme, neznamená, že se na mě hned musí zlobit. Na světě jsou miliony věcí, o kterých si můžeme povídat a určitě jsou mezi nimi i takové, na kterých se shodneme. Ale to by se musel alespoň snažit je objevovat, abychom na ně přišli.

„Za chvíli tam budeme," oznámí mi.

„Fajn," vydechnu.

„Jsi naštvaná?" zeptá se.

„Ne, ale ty očividně jo. A nechápu proč. Nic jsem ti neudělala."

„Já vím," řekne a věnuje mi krátký pohled. „Nejsem naštvaný. Jenom nemám chuť mluvit. A neber to zle, ale jsi celkem upovídaná," zasměje se.

„Ty zase neber zle, že tě chci poznat, když mám dnes u tebe doma spát..." řeknu skoro uraženě, ale ve skutečnosti uražená nejsem. Vím, že bych na té upovídanosti měla zapracovat.

„Jasně, Brook," řekne nakonec a uzavře dané téma. Už zase. Ale tohle téma nám momentálně vydrželo nejdéle ze všech za posledních deset uplynulých minut...

Po několika dalších trapných chvilkách s najednou ne moc výřečným Jamesem, konečně dorazíme na místo jeho bydliště.

„Vevnitř to není tak hrozný, jako zvenku," řekne James, když zastavíme před bytovým domem z cihel. Na některých místech jsou cihly trochu oprýskané a jejich barva už není tak sytě oranžová, jako kdysi, ale líbí se mi to - kvůli vzpomínkám. Domy jako je tenhle tvoří celou jednu čtvrť, kterou znám z dětství, protože tu kdysi bydlela tátova sestra se svojí rodinou.

„Je to fajn," řeknu. Jsem na tohle prostředí zvyklá, protože teta měla dva syny, se kterými jsem si před jedním z těchto domů a v jeho nejbližším okolí hrávala.

„Jsi zvyklá na větší luxus, ne?"

„Proč myslíš?"

„No... Řekl bych prostě, že jsi zvyklá na větší luxus, když si ani nemůžeš položit hlavu do trávy," zasměje se. Nervozity by si na něm všiml i slepec. Ale nemám teď náladu na to, z něj zase tahat střípky pravdy.

„Ty bydlíš sám, jestli jsem to správně pochopila, a já bydlím s rodiči, tudíž o moje pohodlí se starají oni. Až budu bydlet sama, tak teprve budu soudit to, jak bydlíš ty. Přijde mi to tak víc fér. Navíc teď jsme tady a to je to jediné, co mě zajímá," řeknu rozhodně. Jamesovi se přímo rozzáří oči, když mu naznačím, že mě teď zajímá jen on a jeho byt. Z části to pravda je, obojí mě skutečně zajímá, ale to není všechno. Zajímá mě taky, jak se mají moji kamarádi na festivalu. Co teď asi dělají?

„Dobře no. Tak teda pojďme," řekne, vytáhne z kapsy svůj svazek všemožných klíčů a společně se vydáme směrem ke vchodu. Doufám, že je tohle správná volba, a taky doufám, že tak dnes v noci ochráním všechny své blízké. Zítra už něco vymyslím.