Neznámý muž mě pronásleduje, mezitímco se prodírám ječícím davem lidí. Zmocní se mě takový strach, jaký jsem ještě v životě nepocítila. I přes hlasitou hudbu slyším kroky jeho těžkých bot, které mě pronásledují jako vlastní stín. Slunce pomalu zapadá. Ztrácí se mi z dohledu jako naděje, že se svého pronásledovatele zbavím. Z rychlých kroků se pomalu stává sprint, jenž je ale zpomalován lidmi, kteří mi stojí v cestě. Nikdo se mi nesnaží pomoct. Myslí si snad, že je to jen nějaká hra? Možná jsou všichni příliš opilí na to, aby vnímali, co dělají ostatní lidé kolem nich. Včetně mých přátel.

Vím, že se nemohu schovat ve svém stanu, musím si najít jiné místo. Zalézt si někam bude totiž jediná možnost, jak se toho muže zbavit, protože postavit se mu čelem by byla sebevražedná mise. Musím se mu ztratit z dohledu, nechat všechny své věci za sebou a opustit kamarády, se kterými jsem si ještě před několika minutami užívala festival.

Můj dech nabírá rychlost večerního větříku, který mi cuchá vlasy. Nervozita se stupňuje a mně pomalu docházejí síly. Mé nohy běží už jen silou vůle, když vtom se objeví záchrana.