„Asi nevíš, co odpovědět, hádám. Neřeknu ti tedy vše - jen to, co ti neublíží, slibuju," řekne James, když si všimne, jak váhám s odpovědí. Teď už si s tím lámat hlavu nemusím. James rozhodl za mě. A tak pouze přikývnu na souhlas. „Jmenuje se Oscar, to je ten, kterýmu říkáš Pronásledovatel."

„Aha. To je jako kdybys mi ukázal zbraň a řekl, že je to M16. Je sice hezké, že znám název, ale je mi to k ničemu, pokud s ní neumím zacházet."

„No, když se nad tím zamyslím, dává to smysl. Ale jak je možný, že znáš název nějaký zbraně? To mi teda řekni, protože mi to nějak nejde do hlavy," podiví se James.

„Můj táta byl voják, takže od něj znám nějaké zbraně," vysvětlím.

„Ehm, aha... A co dělá teď?"

„Pracuje v nějaké IT firmě."

„Proč taková změna?"

„Nejsi moc zvědavý, Jamesi?" zeptám se. „Zkrátka přišel k vážnějšímu zranění a už tu práci nemohl dělat. A tak se vrátil k tomu, co ho kdysi bavilo. Na zbraň už totiž nemůže ani pohlédnout," řeknu a zhluboka se nadechnu. Mluvit o tom, co se tátovi stalo, mi nikdy nebylo příjemné. Vybaví se mi totiž všechny ty vzpomínky, hrůza a strach. Po celém těle mi naskočí husí kůže, když si vzpomenu na ten moment, kdy jsem se jako malá zeptala mámy, proč pláče, a ona mi řekla, že je táta v nemocnici.

Odvrátím hlavu pryč od Jamese. Do očí se mi totiž nahrnou slzy, které ale rychle rozmrkám. „Promiň, že jsem se na to ptal. Nevěděl jsem-"

„Jo, já vím. Nech to být. Už o tom nechci mluvit," skočím mu do řeči. James mi položí dlaň na rameno a já sebou cuknu. Svou rukou tu jeho naštvaně sundám a zchladím ho svým přísným pohledem. „Nesahej na mě," vyjedu na něj ostře.

„To mi nevěříš natolik, že se ani nenecháš utěšit?" zeptá se skoro smutně. Připadá mi to komické, ale zároveň mi to dává smysl. Jeho chování je přiměřené jeho slovům. Když jsem stála za prosklenými dveřmi a čekala, co se bude dít dál, řekl mi, že jsem teď to jediné, na čem mu záleží. Avšak jak by to mohla být pravda, když jsem ho dnes viděla úplně poprvé ve svém životě?

„A ty se divíš? Zamysli se nad sebou, Jamesi. Přiběhneš v tu správnou chvíli, abys mě zachránil jako nějaký hrdina, pak se změníš na tajemného parchanta a najednou je z tebe ubrečený soucita. A taky říkáš, že mě znáš, ale neznáš. Nemůžeš se takhle chovat," řeknu mu rozhořčeně.

„Soucita?" zopakuje po mně James poslední slovo mého rozhořčeného monologu.

„To je jediný, co sis z toho všeho zapamatoval?!" ujišťuju se, protože James skutečně vypadá, jako že to jediné, nad čím teď přemýšlí, je moje slovní zásoba, a já tomu nedokážu uvěřit.

„Takový slovo neexistuje," poznamená a pravou rukou si prohrábne své husté vlasy.

„Tak teď už jo."

James chvíli mlčí. V duchu nad ním stále přemýšlím a proklínám ho tak moc, že v hlavě pořád slyším jeho hlas, který se mi znovu a znovu vybavuje, i když zrovna nemluví. Jenže po chvíli uslyším, jak se znova nahlas nadechne, aby něco řekl. „Ráno moudřejší večera," promluví.

„Co tím myslíš?" zamumlám. Svými prsty si pohrávám se stébly trávy a snažím se tak uklidnit.

„Myslím tím, že bychom si měli promluvit ráno. Bude to tak lepší, věř mi. A abych zajistil, že si vážně ráno promluvíme, půjdeš se mnou domů," řekne rozhodně a vstane ze svého místa, kde teď po něm zůstala jen slehlá tráva. „Jdeš?" zeptá se mě a natáhne ke mně ruku.

Plácnu ho dlaní po té jeho a řeknu: „Ne, kamaráde. Já jdu k sobě domů a budu se snažit zapomenout na tebe a celý tenhle den. Vlastně ne na celý! Zapomenu ho jen od té části, kdy se objevil Os-cosi a ty. Sbohem," řeknu mu, vstanu ze země, opráším se a vyrazím směrem pryč od Jamese, který na mě jen nevěřícně kouká po tom, co jsem řekla, že chci na všechno ohledně něj zapomenout.

„To bolelo," zavolá na mě James. Zastavím se a rozmýšlím se, jestli se mám otočit. Když to udělám, nenechá mě být, když ne, je možné, že budu litovat. Co kdyby se mi pomstil, kdybych teď odešla? Měla bych být silná. A tak udělám další krok vpřed, když vtom promluví znovu: „Vím, že jsi mi dala druhou šanci, a já nemám žádné právo se na tebe zlobit, nechci si to u tebe pokazit, ale chci, abys věděla, že to, co říkáš, mě bolí. Ale ani tak se nevzdám, Brook."

Jsem slabá, jsem soucita. A tak se k němu otočím čelem.