James sundá svou ruku ze skla, na němž zůstanou otisky jeho prstů a kousek dlaně. Následně udělá pár menších kroků vzad, aby mi udělal prostor, a já obezřetně vyjdu ze dveří. Ty se za mnou s tichým zabouchnutím zavřou.

„Tak kde začneme?" vysloví James otázku, na kterou si v hlavě ihned zformuluju odpověď.

„Jako první bych se s tebou chtěla vrátit do toho bistra, omluvit se za tu scénu a sníst si ty burgery," řeknu a založím si ruce na hrudi.

„Tak to v žádném případě," odsekne James a já se zamračím. „Nemůžeš udělat takovouhle scénu a pak si tam nakráčet, jako by se nic nestalo. Navíc ty burgery už budou studený."

„Jo, to máš asi pravdu. Každopádně měli bychom si někde promluvit. A tady rozhodně ne. Proto jsem si říkala, jestli se nevrátíme tam... Ale je pravda, že by to asi bylo trochu trapné, po tom, co jsme tam udělali," řeknu s mírným úsměvem a spustím ruce podél těla.

„Jo, jsem rád, že to chápeš," uchechtne se James a rty se mu zvlní do upřímného úsměvu, který si na svých ústech na chvíli ponechá. Když se takhle usmívá, vypadá mnohem méně jako někdo, z koho bych měla mít strach a obavy. Když mu svými naprosto obyčejnými slovy dokážu na tváři vykouzlit takovýto úsměv, nemusím od něj utíkat. Když budu chtít, můžu ho svými slovy jednoduše ovládat, aniž by o tom měl sebemenší tušení. Nezáleží ani tak na tom, co řeknu, ale na způsobu, jakým to podám. Doteď James ovládal mě, je čas změnit pravidla hry. „Mám nápad," řekne.

„Jaký?" zeptám se se zájmem v hlase.

„Znám jedno klidné místo, kam bychom mohli jít a promluvit si. Hádám sice, že budeš mluvit hlavně ty, ale možná ti na něco odpovím, když mi slíbíš, že naše rozhovory zůstanou jen mezi námi. Dohoda?" otáže se s mírným úsměvem. Z minuty na minutu se James dokázal zcela změnit. Buď má postranní úmysly, anebo je to tím, že jsem mu dala druhou šanci. Ať je to tak, nebo onak, musím si dávat pozor na jeho chování a na to, aby nezjistil, že si na něj dávám pozor...

„Dohoda," kývnu na souhlas.

„Dohoda," zašeptá ještě jednou to obyčejné slovo, které jako kdyby nám mělo začít patřit. Sice to není žádné slovo s hlubokým významem, ale vždy, když ho uslyším, jsem si jistá, že si vzpomenu na tuhle chvíli s Jamesem. Jak jsme o sobě téměř nic nevěděli, a přesto se mezi námi vytvořilo jakési zvláštní pouto. A nejspíš to je ten hlubší význam - vzpomínka.

* * *

James mě vede pryč z města. Nejdřív jsme šli cestičkou, která půlila obilné pole na dvě části, ale jakmile jsme město i pole nechali za sebou, pokračovali jsme po zelené louce směrem do kopce, po které stále ještě jdeme. Nikdy jsem takovýto noční výlet nezažila, ale hned napoprvé jsem se do toho zamilovala. Čerstvý večerní vzduch, který mám možnost vdechovat do svých plic, mi s každým novým nádechem dává sílu. Cítím se skvěle. Má mysl je najednou úplně čistá.

„Je to fajn, ne?" zeptá se James, když se konečně zastavíme. Posadí se do trávy, a tak to udělám taky. Usadím se s dostatečným odstupem od něj a rozhlédnu se kolem. Nacházíme se na kopci nad městem, kde máme výhled na pole a naše malé městečko, které svítí různými barvami.

„Je to krásné," vyslovím unešeně. „Nikdy jsem tady nebyla," řeknu při pohledu na okolní krajinu. Koutkem oka ale zahlédnu Jamese, jak na mě vytřeští oči, jako kdybych snad řekla něco naprosto šokujícího, a tak se na něj podívám.
„Co je?" zasměju se.

„Nevím. Prostě bych asi čekal, že už jsi tu byla, protože máš určitě ráda takovýhle vyvýšený místa, když lezeš po střechách domů," zasměje se taky.

„Myslíš si, že mě znáš, Jamesi, ale neznáš mě. Jsem jiná než si myslíš. Nevím, jestli lepší, anebo horší, ale jsem taková, jaká jsem - úplně nezajímavá holka, která se narodila do finančně zabezpečené rodiny. Nejhorší na tom je, že právě proto, že se mám tak, jak se mám, připadám ostatním zajímavá. A pak, když mě poznají, zklamu je, protože jsem úplně obyčejná," řeknu.

„To nemůže být pravda." James záporně zakroutí hlavou.

„Ale je. Nevím to já sama nejlíp?"

„Ne. Lidé jsou hrozně sebekritičtí. Neříkám, že já k sobě nejsem, ale já k tomu mám opravdu důvody. Ty působíš tak čistě... Nemáš na rukou žádnou krev, možná tak rozlitou horkou čokoládu," uchechtne se. „Děláš všechno správně, jako bys byla dokonalá. A vím, že nikdo není dokonalý, ale ty pro mě jsi. Nepotkal jsem nikoho, kdo by měl tak čistou duši... nikoho, kdo by dal šanci takovému zatracenci, jako jsem já," odpoví a já jsem ještě o něco zmatenější, než předtím. A to jsem si myslela, že už to víc ani nejde.

„Ty snad na rukou krev máš?" zeptám se narovinu a zvědavostí pozvednu pravé obočí.

„Chceš znát pravdu, Brook?"

Chci znát pravdu?