„Proč mi nechceš na nic odpovědět? To tě to vůbec netrápí?" ptám se znovu a znovu v naději, že přestane být tak tvrdohlavý, a poví mi alespoň něco, co by mi mohlo pomoct zjistit, co měl dnešek znamenat.

Nelíbí se mi to, jak je James tajemný. Vytáčí mě to neskutečným způsobem. „Nezáleží na tom, jestli mám, nebo nemám špatný svědomí, to nikoho nezajímá. Možná tak tebe, ale ani pro tebe to není důležitý a ty to víš. Chceš odpovědi? Já ti je dám. Ale ne teď. Nemůžu riskovat to, že teď zbaběle poletíš na policii a vyžvaníš jim tam něco, co nemůžeš nikdy doopravdy pochopit," řekne James pevným hlasem a napije se z mojí skleničky džusu. On sám si totiž z nějakého nepochopitelného důvodu nic k pití neobjednal. „Je to jako s tím ledem. Kostka ledu je lež a džus pravda. Led se nakonec rozpustí a vždycky zbyde jen pravda. Na lži se prostě pokaždé přijde."

„Vskutku zajímavé, možná i dramatické, řekla bych," poznamenám pohrdavým hlasem. Zvažuju, jestli má cenu tu s ním sedět, když ho vůbec neznám, a on mi ani nechce dovolit, aby se to stalo. Poslouchám jeho řeči a dělám, co mi říká, jako bych byla nějaká jeho loutka. Budu to muset změnit, protože nechci, aby si na tohle mé chování zvykl. Nemíním skákat, jak on píská. Ze začátku se jeho povely zdály být poměrně nevinné, ale stupňují se, a pravě teď je ten čas, kdy to musím zastavit. Žádné další oblbování, žádná další manipulace. Teď budu Pronásledovatel já. A James bude dělat to, co mu řeknu. Ať se mu to bude líbit, nebo ne.
„Ale drama teprve začíná, Jamesi."