„Jak to, že víš, jak se jmenuju?" vypadne ze mě bez rozmyšlení. Každopádně tahle otázka byla na místě.

„Já... No... Totiž..." koktá James, ale stejně se nakonec nic nedozvím.

„Víš co? Necháme to na později. Společně se vším ostatním... Mezitím si hodně dobře promysli, co mi odpovíš," varuju ho, ale myslím to spíš ze srandy. Třeba mě "jen" nějakou dobu stalkuje na Instagramu a teď se prokecl. „Kdysi jsem se taky dostala do dost nepříjemné situace, když jsem někomu pomáhala," řeknu po chvíli, abych Jamese rozptýlila. Po takovém odhalení bych se totiž cítila trochu trapně, a tak se snažím od toho tématu trochu vzdálit.

„Vážně?" zareaguje překvapeně a podívá se mi svýma mořskýma očima do těch mých. Ale jen na chvilku. Pak se jeho zrak zase přesune na cestu pod nohama.

„Jo, no... Kryla jsem jednu kamarádku, když si v kabinetu učitele přepisovala některé odpovědi v testu. Potřebovala totiž dostat dobrou známku," načnu stručné vyprávění trapného školního příběhu. Ale nic lepšího mě teď nenapadá.

„To není tak hrozný. Každej teenager někdy udělal něco, co by neměl. A někteří to dělají pořád, nemyslíš?"

„To ano, ale to není všechno, víš? Procházela jsem se blízko kabinetu s kelímkem horké čokolády v ruce a nejhorší na téhle historce je to, že přišel ten učitel, v jehož kabinetě byla ta moje kamarádka. A mě nenapadlo nic lepšího než ho tou čokoládou prostě polít, aby si musel jít na toalety zchladit hrudník a pokusit se vyčistit tu skvrnu..."

„Počkat... Tys tu čokoládu na něj prostě vylila? Jakože jsi k němu přišla a polila ho?" zasměje se pobaveně James.

„Ale to víš, že ne. Zahrála jsem takovou tu klasickou trapnou scénku z filmů. Šla jsem a v jedné ruce držela kelímek a v té druhé mobil, do kterého jsem se jen na oko dívala, a pak, když už byl blízko mě, vrazila jsem do něj, palcem uvolnila víčko kelímku a katastrofa byla na světě," objasním celou tu situaci a James se ne a ne přestat smát.
„Ale to stále není všechno!"

„To má ještě pokračování?"

„Oh, samozřejmě! Učitel šel nakonec do svého kabinetu, s čímž jsem nepočítala, a našel tam Abbey, moji kamarádku. Teď už tedy bývalou. Myslela jsem si, že už to nemůže být horší, a ono přesto bylo," dopovím. „Jenže jedna věc mě na tom pořád štve," vyslovím sklesle. „Že jsem nepřiznala, že jsem Abbey pomáhala, protože jsem byla zbabělec a dostala jsem strach. A Abbey mě neudala. Obě jsme udělaly špatnou věc, ale já nebyla potrestána. Bylo to ode mě nefér."

James chvíli mlčí. Po jeho smíchu se jen zaprášilo. „Všichni děláme chyby. Jsme jenom lidi. A taky kdybychom je nedělali, o čem by ten život nakonec byl? Všechno, co je dokonalý, je příliš nudný. Nemyslíš?" zeptá se James povzbudivým hlasem.

„Jo, ale stálo mě to přátelství," řeknu. Abbey na mě neměla dobrý vliv a přes její ztrátu jsem se nakonec poměrně rychle přenesla, ale tahle vzpomínka mi připomněla, jak jsem utekla před následky svých špatných činů. A nechci takhle zbaběle utéct i před Pronásledovatelem.

„To ano. Ale lidé v našem životě pořád odcházejí a přicházejí. Musíš se s tím smířit. A naše činy občas přináší oběti. A nikdo s tím nic nenadělá. Jednou chceme, aby to tak bylo, a tak se musíme postavit tomu, co bude potom," povídá James. Má příjemný hlas, který se hezky poslouchá. Kéž by mluvil déle.

„Budu o tom přemýšlet," řeknu a on se na mě pousměje.