Smířila jsem se s tím, že s Jamesem odcházím. Jsem si vědoma toho, že jsem svobodná osoba a nemusím dělat to, co mi James řekne. Neskáču na povel z okna. Ale okolnosti mě k tomuto nutí. Mám trochu strach z toho, co by se stalo, kdybych s ním neodešla. Jsem plná pochyb, ale je třeba je brát jako součást něčeho, co by nakonec nemuselo dopadnout až tak špatně. Alespoň pro dnešek budu rebelka. Nechám se překvapit, kam mě na konci dne zavane večerní vítr, který si pohrává s mými hnědými vlasy, jako si James pohrává s mou myslí...

A tak beze stop mizím. Nenechala jsem kamarádům žádný vzkaz, žádnou zprávu o tom, že jsem odešla. Musela bych si něco vymyslet, aby si o mě nedělali starosti, a já nejsem příliš dobrá lhářka. Určitě by moji lež odhalili a starosti by si začali dělat i tak. Každopádně dřív nebo později se to dozví. Doufám, že později, abych se od Jamese stihla dozvědět všechny odpovědi na svoje otázky o Pronásledovateli.

Navíc Pronásledovatel šel po mně, po nikom jiném a chci, aby to tak i zůstalo. Nedovolím, aby se dostal do kontaktu s někým, kdo je mi blízký. To bych si neodpustila. Musím své blízké ochránit a to tak, že o něm nebudou vědět, dokud to nebude bezpečné. Což zřejmě nebude hned, jestliže svá slova Pronásledovatel myslel vážně a skutečně se míní vrátit.

Vzpomenu si, že James předtím, když mluvil s Pronásledovatelem, zmínil něco o tom, že právě teď není ten správný čas. Ale co tím přesně myslel? A jakou roli má v Pronásledovatelově plánu? A na čí je vlastně straně?

Mlčky jdeme po dlouhé prašné cestě, která vede z areálu festivalu. Lemují ji stébla uschlé trávy, která šustí, kdykoliv zafouká vítr. Nikde ani živáčka. Jen my dva, ticho a myšlenky, které se mi teď zdají nezvykle hlasité. Jako bych všechno mohla vykřičet do vesmíru i bez použití slov.
„Vím, že si teď asi myslíš, že jsem nějakej týpek, co se pohybuje na hranici zákona, ale není to všechno tak, jak to vypadá. Já-" načne svoji fakty nepodloženou obhajobu.

„Myslím, že jsi normální teenager jako já. S tím rozdílem, že ses nejspíš někdy objevil na špatném místě v nesprávný čas, nebo tak něco," přeruším Jamese svými slovy, v něž doufám, že zní dost přesvědčivě na to, aby jim James uvěřil natolik, že začne věřit i mně samotné a následně mi poví celou pravdu. Přeji si, aby to, co jsem řekla, byla skutečně pravda a on má jen nějaké nechtěně zaviněné problémy s nesprávnými lidmi. Ale na mysl mi přichází i ty horší možnosti. A sakra moc si přeju, abych tyhle možnosti mohla vyloučit.

„Díky, Brooklyn," vysloví tiše, aniž by se na mě podíval. Jak ale zná mé jméno, když jsem mu jej ještě ani neřekla?