„Proč moji přátelé neběželi za mnou?" vyslovím tichou otázku - spíše sama pro sebe -, přičemž sbírám své věci, jež jsou rozházené všude po stanu, a neúhledně je strkám do černého batohu. Normálně bych si nedovolila odejít a nechat tu takovou spoušť, ale protože jsme s kamarádkami nestíhaly vystoupení našeho oblíbeného interpreta, nechaly jsme všechno tak, jak bylo.

„Přece si museli všimnout, že utíkám pryč... Nemyslíš, že je to zvláštní? Nebo mě třeba vážně neviděli?" pokračuju s otázkami mířenými na Jamese. Chci znát jeho názor. Mně to totiž vůbec nedávalo smysl. Všechno se sice odehrálo hrozně rychle - myslím tím to, jak jsem zahlédla Pronásledovatele a následně vzala dav útokem, abych se ho zbavila - ale i tak si vše detailně pamatuji. Carly, Shannon, Blake, Lukas, Reymond... Všechnu jejich pozornost zřejmě kradlo vystoupení odehrávající se na obrovském jevišti.

Otočím se na Jamese, jelikož jsem k němu byla celou dobu zády. Podívám se na něj a bezradně vydechnu. Vypadá to, že mě celou dobu pozoroval, a nad něčím hloubavě přemýšlel, protože jsem ho svým náhlým pohybem viditelně překvapila, a vytrhla ho tak z přemýšlení. „Hmm," vydá ze sebe jen. Je na něm znát, že je netrpělivý, a nemůže se dočkat, až odsud vypadneme. Určitě mu vadí, že zdržuju. Ale pravda je, že odejít s ním je něco, co se mi moc nechce. Zároveň ale taky nechci žít s tím, že mu něco dlužím.

„Byl tam obrovský hluk, světla, všude plno lidí. Prostě rušivej element na každým kroku. Stačilo, aby na chvíli nedávali pozor, a vůbec si nemuseli všimnout, že už tam nejsi s nimi," řekne a já vstanu a vykročím k němu, ven ze stanu.

„Budou mě hledat, to víš, že jo?" Trochu se zarazí a divoké mořské vlny v jeho očích jako by se na chvíli zastavily v čase. Jako by najednou dostaly strach z útesu, na který doposud narážely. Bojí se snad James toho, že by se někdo dozvěděl, co se tu dnes odehrálo?

„To vyřešíme potom. Teď musíme jít."