Tonnyho pohled:
„Noták, Tonny! Tonny pojď už!" sledoval jsem video, které jsem natočil loni s Marťou. Z videa se ozýval jeho smích a já vzpomínal. Byl prosinec třiadvacátého, a já s Áďou jsme měli narozeniny. S Martinem jsme se šli projít do nočního města, do jeho blonďatých vlasů mu padal sníh a já se utápěl v jeho skoro šedých očích. Chtěl už jít domů, byla mu zima, a já nahrál to video. Ze vzpomínání mě vyrušil Adam. „Tak Tonny, jdem na ten oběd?" „Jo, už běžím."

Šli jsme do restaurace, kde mi Adam sdělil, že s přítelkyní budou mít dítě. Pogratuloval jsem mu a dohodli jsme se, že zajdeme za Marťou do práce mu to sdělit. O necelých dvacet minut později jsme stáli ve výtahu v budově, kde pracuje. Koukl jsem se ještě jednou na hodinky, abych se ujistil, že má obědovou pauzu a vešli jsme dovnitř. Martin pracuje jako operátor 112 a je v jedné místnosti s patnácti dalšími lidmi včetně Adamovi přítelkyně Cassidy. Když jsme procházeli kolem stolu Karen, která se stará o operátory zastavil nás známý hlas. „Marťa není u sebe, Tonny." otočil jsem se na Karen „A kde je?" „V kuchyňce..." prošla kolem nás ke svému stolu a mrkla na mě. Usmál jsem se, a oba nás vedl k rádoby kuchyni. Otevřel jsem dveře a oboum se nám naskytl pohled na naše drahé polovičky jak se spolu opřeni o linku líbají. Oba jsme ztuhli a nevěřili vlastním očím. Adam zakašlal, aby na nás upoutal pozornost. Oni k nám stočili svůj pohled a taky ztuhli. „Eh, Tonny. Ty, neměl si tu být..." vykoktal Martin „Tak to promiň. V tom případě odejdu a budu dělat, že jsem nic neviděl." odpověděl jsem s klidem, otočil se na patě a s Adamem v zádech se dal k odchodu. „Tonny, ne, počkej!" snažil se nás zastavit, ale my jen přidali do kroku.

Martin s Cass přijeli domů jen o pár minut později než my. Seděl jsem v kuchyni u stolu, Adam vedle mě, a snažil se ignorovat zvědavé a starostlivé pohledy všech našich tří dočasných spolubydlících, když vešli do dveří. „Tonny..." „Mlč, nechci nic slyšet." mne samotného překvapilo, jak klidně jsem zněl. Spolubydlící se stáhli za rám otevřených dveří, aby tak vyklidili bitevní pole a vše zvědavě pozorovali. „Nech mě ti to vysvětlit..." „Řekl jsem mlč." až teď jsem si všiml, že Adam už nesedí vedle mě, ale že na druhé straně místnosti vede tichou hádku s Cass. „Tonny..." „Máš minutu. Začni." „Vážně jsem nechtěl, byl to jen dočasnej úlet. Já, vážně jsem nechtěl. Byl to omyl, chyba. Hrozně tě miluju, vždyť víš. Víš, že bych ti nikdy neublížil. Vážně mě to moc, moc, moc mrzí. Věř mi, prosím." zvedl jsem se a došel až k němu. Adam s Cass utichli a já je jedním pohledem zkontroloval. Podle jejich výrazů, obzvlášť podle toho Adamova, jsem usoudil, že to byla rychlá, ale bolestivá hádka s ne moc dobrým koncem. Znovu jsem se otočil na Martina a zadíval se do těch šedých uslzených očí, které jsem tak moc miloval a které mi tak moc ublížili. „Tonny...Tonny věř mi. Promiň, prosím odpusť mi to." to už jsem vybouchl. „Jako vážně, Martine?! Ty mi zahneš a pak řekneš jen 'Promiň' a čekáš, že ti to odpustím?! To ani nemůžeš myslet vážně!" frustrovaně jsem si rukou zajel do vlasů. To malé blonďaté stvoření ke mně zvedlo svůj pohled. Po tvářích mu tekly slzy a já měl co dělat, abych je rukou nesetřel. „Tonny..." zašeptal zlomeně. „Tonny, já tě miluju, dej mi šanci, prosím." cítil jsem, jak mi srdce krvácí, jak bolí při pohledu na něj. „Martine, zbal si svoje věci a vypadni z mýho domu." Ublíženě se na mě podíval. „To nemůžeš! Není to fér!" „A zahýbat je podle tebe fér?" „Musíš mi to odpustit! Copak nevíš, kolik jsem ti toho odpustil já?!" zdá se, že přešel do útoku v zoufalé snaze o mě nepřijít. „Co třeba bylo tak závažnýho a ty jsi mi to odpustil, Martine?" „No, no třeba když si zastřelil toho chlapa, Bruse, nebo tak nějak. To jsem ti odpustil!" „To bylo proto, že ti chtěl ublížit. Něco dalšího?" „Nebo třeba to, že si mi očumoval sestru!" musel jsem se nad tím zasmát. „Já? To těžko. Já jsem, na rozdíl od tebe, gay. Holky mě nepřitahují, což se o tobě říct nedá..." „Ale ty mi musíš odpustit! Prostě musíš!" to už jsem nevydržel. Slib, neslib, prostě jsem mu vrazil facku. Všechno najednou ztichlo. Utichla naše hádka, utichla druhá hádka Cass a Adama a utichlo dokonce i šeptání našich spolubydlících. „Já nemusím nic, Martine. A teď si zbal svoje věci a vypadni z mýho domu." řekl jsem naprosto klidně. On chvilku stál na místě, pak se mi podíval do očí, pohledem zajel ke Cass a Adamovi pak ke spolubydlícím a nakonec odešel do ložnice. Hlasitě jsem vydechl, prohrábl si rukou vlasy a otočil se na Áďu. Vypadal překvapeně, že jsem na Martina vztáhl ruku. Cass se mu podívala do očí, něco zašeptala, jednu ruku mu položila na rameno a druhou mu na chvilku zajela do dlaně. Došla ke mně a řekla: „On za to nemůže, Tonny. To já. A abys věděl, že po cestě sem to ukončil. Sbohem, Tonny." a pak odešla. Posadil jsem se ke stolu a Adam si sedl vedle mě. „Co ti to dala?" a on otevřel dlaň. V ruce měl nádherný snubní prsten a zahleděl se na mě uslzeným a zoufalý pohledem. Chvilku na to se v místnosti objevil Marťa s cestovní taškou přes rameno. Zastavil se, sjel mě bolestivým pohledem a vydal se ke dveřím. Zarazil se v rámu, jakoby do něčeho narazil a vrátil se dovnitř. Přišel ke stolu, položil přede mě jeho snubní prstýnek a otočil se k odchodu. Ve dveřích se znovu zastavil, otočil se na spolubydlící a řekl: „Sbohem kluci." pak se podíval na mě a zašeptal: „Tonny. Promiň..." chtěl už odejít, ale já ho zastavil. „Jak dlouho?" zarazil se, ale k odpovědi se neměl. „Ptal jsem se, jak dlouho!" „Půl roku." „Dobře, už můžeš jít." a on prostě odešel. A vzal si s sebou sedm let našeho vztahu. Sedm let mého života. Posadil jsem se na pohovku a Adam si sedl vedle mě. Kluci si posedali kolem nás- jeden na gauč, jeden do křesla a jeden na zem. „On mě podvedl..." zašeptal jsem tu děsivou pravdu. „A Cassidy čeká dítě, co není moje." řekl Adam. „A mě opustila holka." řekl jeden z těch otravů, co tu bydlí. „A moje babička je v nemocnici." řekl další. „A brácha se vytřískal v autě." řekl poslední. „Máme my to ale posraný životy, co?" zhodnotil to Adam. Mně to nedalo a tak jsem se zeptal: „Áďo, a s kým teda?" „To neuhodneš..." „Aha, s tím blonďatým pakem." on jen souhlasně zakýval hlavou. „Bezva."
Lucy