„Já tě miluju teď a tady.“

Ta slova naplňovala celou Severusovu mysl a naprosto ho ochromila. Jistě, už dávno pochopil, že to, co ho nutí chovat se zcela odlišně v Harryho přítomnosti, jsou jeho city a byl si téměř jist, že mladík je na tom stejně, ale slyšet to na vlastní uši dávalo celé situaci nový rozměr.

Byl Mistrem lektvarů, znal všechny přísady a postupy, ale o lásce nevěděl zhola nic. Rozhodně nic dobrého. Jako každý, i on měl svou první lásku, která byla spíše jen krátkodobým vzplanutím, ovšem nedalo se mluvit o zkušenosti. Podruhé jeho srdce vzplálo, když byl v učení u svého Mistra. A tehdy byly jeho city odmítnuty, ba rovnou pošlapány a rozbity na milion kusů.

Od té doby byl uzavřený, často sarkastický a nepřístupný.

Ovšem nyní pojem láska dostal jasný tvar a vzhled. Nikdy dříve mu tak nebušilo srdce jako teď, když mu hlavou zněla mladíkova slova a o ústa se mu nesměle otíraly sametově jemné rty. Celé tělo mu mravenčilo a pociťoval jak mu začíná být téměř nesnesitelné horko.

Neuvědomil si, že stojí bez jakéhokoliv pohybu a ani jeho rty se nehnuly, aby mladíkovi jeho polibek oplatil. Teprve ve chvíli, kdy horký dech opustil jeho kůži a spatřil Harryho výraz, se plně vzpamatoval. Jeho mysl zachvátila panika, když si všiml, že v mladíkově obličeji je směsice pocitů z nichž převažovalo pochopení a smutek.

Ne, takhle to neměl pochopit!

„Harry…“

„Omlouvám se, bylo to troufalé.“

Mladík se otočil ke stolku, chystaje kávu do šálků.

Severus ho pozoroval a snažil se přijít na to, co se to vlastně stalo a především jak se zachovat. Vždyť Harryho miluje! Teď už si je jist, co vše jeho city a chování znamenají.

„Harry?“

„Ano?“

Mladík se otočil s kávou v ruce a po předchozím výrazu nebylo ani stopy. A starší lektvarista byl zmaten.

„Není to tak, jak si myslíš, Harry-.“

Harry ho umlčel zvednutou rukou.

„Severusi, nechme to být. Některé věci jsem si vyložil špatně, nic víc, nic míň.“

Harryho srdce svírala železná pěst, když mluvil jako kdyby se vlastně nic nedělo. Ale ten výraz šoku, dokonce zděšení, který na Severusově tváři viděl, když se odtáhl, pro něj byl dostatečným důvodem pro slova, která tolik bolela.

„Mýlíš se.“

„Opravdu, Severusi? Tak mi pověz, čeho se bojíš?“

„Bojím?“

„Ano, bojíš.“

„To je nesmysl!“

„Viděl jsem tvůj výraz. Proč se o tom vůbec chceš bavit? Nemá to smysl.“

Ve starším lektvaristovi se vzedmula vlna vzteku, aniž by znal jeho původce.

„Takže teď se budeme posuzovat podle výrazu ve tváři? Protože jestli ano, tak proč máš strach ty?“

Možná očekával, že se mladík bude bránit, hádat se s ním, ale rozhodně nečekal, že se bude usmívat.

„Každá vzpomínka časem vybledne, ztratí svou ostrost až nakonec zmizí. Z toho mám, mimo jiné, strach. Jakmile se vzpomínky ztratí, už mi nezbyde vůbec nic.“

Severus mlčel. Konečně si uvědomil všechny souvislosti i absurdnost celé téhle situace.

Udělal jeden krok k mladíkovi, čímž se dostal až těsně k němu. Aspoň na chvíli by měl zapomenout na všechno, čemu se vyhýbá, na svou uzavřenost a vysvětlit Harrymu, že se mýlí. Protože pokud to neudělá, bude to největší chyba jeho života.

„Když budeš mít vzpomínky nové, nepotřebuješ ty staré. Ať si v mém výraze viděl cokoliv, nemělo to nic společného s tebou. Nebo se snad domníváš, že bych tady stále byl?“

Harrymu se těžce dýchalo, jak moc na něj působila Severusova blízkost. Pozoroval vzor na koberci a odmítal se podívat staršímu muži do očí. Zachoval se jako blbec, ostatně jako vždy.

„Podle všeho, co jsi mi vyprávěl, mě znáš mnohem lépe, než kdokoliv jiný. Tyhle rozhovory jsem nikdy neměl potřebu vést a nevím jak se správně vyjádřit. Takže…“

Severus mluvil tiše a Harry si nebyl jist nakolik mluví na něj nebo sám pro sebe. A ve výsledku to vlastně bylo jedno. Chápal, že svým zbrklým jednáním přivodil muži zřejmě hodně velký šok a ještě se pak zachoval jako malé dítě.

 Zrovna, když sbíral odvahu, aby pohlédl do těch nejtemnějších očí jaké kdy poznal, ucítil jak se jeho brady dotkly prsty a jemně ji zvedly tak, aby se jejich pohled střetl. Takový malý dotek stačil, aby Harryho tělem projelo vzrušení jako elektrický proud a dech se mu zadrhl.

Netušil, jak dlouho zíral do onyxových očí, ve kterých viděl tolik různých pocitů, že se mu málem podlomila kolena, ale měl dojem, že čas se zastavil. Jako kdyby nějaká vyšší moc chtěla, aby si stihl přečíst všechnu tu lásku, touhu, ale i nejistotu se kterou na něj Severus hleděl a především, aby ji pochopil. A on stál jako přikovaný, stejně jako pár minut zpátky Severus a sotva dýchal, jakou silou do něj všechna ta nevyřčena slova narazila.

„Chci ty vzpomínky utvářet s tebou.“

Mladík zalapal po dechu nad významem těch slov, ale jeho mysl nedostala příležitost se tím zabývat, protože ucítil Severusovy rty na těch svých. Svět se s ním zatočil a z hrdla se mu vydral sotva slyšitelný sten. Starší muž se pousmál a polibek prohloubil.